Opilci, Velký Gatsby a zkorumpovaní politici. Měla prohibice smysl?

Pro americkou prohibici se vžilo označení „vznešený experiment“. Na základě citace z projevu prezidenta Herberta Hoovera, který prohibici charakterizoval jako „velký společenský a ekonomický experiment se vznešenými motivy a dalekosáhlými důsledky“.

Motivy byly vznešené. Populární evangelický kazatel Billy Sunday na začátku prohibice předpovídal: „Vláda slz je u konce. Slumy budou brzy vzpomínkou. Proměníme naše věznice v továrny a ve skladiště a zásobárny potravin. Muži teď budou chodit vzpřímeně, ženy se budou usmívat a děti se budou smát. Peklo se vzdálí.“

Muži už neměli utrácet většinu své výplaty po saloonech, neměli bít své děti a ženy, výrobci a prodejci „jedů“ neměli už profitovat ze závislosti lidí, kteří ve svém životě neviděli jinou radost a naději. Země se opět měla obrátit k základním hodnotám, práci a radosti. Měla být střízlivá, zdravá, laskavá a veselá.

Nic z toho se nepovedlo. Prohibice zcela selhala.

Problém s alkoholismem si sebou na lodích vezli už první osadníci Nového světa. Ano, byli to puritáni, velmi přísní asketičtí pracovití pilní lidé. Ale proti alkoholu nic neměli. Nesnášeli jen opilce. A tak na lodích, které připlouvaly po roce 1620 k americkému pobřeží, byly velké zásoby vína a bylo tu třikrát víc piva než vody.

V roce 1647 konstatoval Peter Suyvesant, guvernér tehdy ještě nizozemské kolonie New Amsterdam (pozdější New York), že celá městská čtvrť je určena pro prodej alkoholu, tabáku a piva.

Život nových osadníků byl drsný. Odpočinku, zábavy, radosti bylo málo. A alkohol byl levný. Ve druhé polovině 18. století byl levnější než čaj. A už v té době začínala ostrá diskuze mezi odpůrci a obránci alkoholu. Diskuze na nejvyšší úrovni. Jeden z „otců zakladatelů“ Benjamin Franklin, kritizoval nadměrné pití jako příčinu „neslušnosti, chudoby a odklonu od víry“. Nesouhlasil s ním první americký prezident George Washington , který byl náruživý piják alkoholu. Historici odhadli, že během prvních měsíců jeho prezidentského mandátu tvořily výdaje za alkohol plnou čtvrtinu všech jeho osobních výdajů.

Tehdy byli pijáci ještě v převaze. V některých koloniích alkohol dokonce fungoval jako platidlo. Především při obchodu s indiány – whisky za kožešiny.

Pilo se všude. Dělníci pili na stavbách, pilo se pochopitelně na svatbách a pohřbech. Ale pilo se třeba i u soudu, soudci a porotci během procesu popíjeli. A mnoho dělníků dostávalo mzdu v alkoholu.

To nemohlo skončit dobře. Na to původní čistota a přísnost puritánského náboženského prožitku nestačila.

V roce 1847 vydal vlivný kazatel Justin Edwards Manuál střídmosti (Temperance Manual). Mimo jiné v něm popisuje oblíbený mýtus bojovníků proti alkoholu – nestřídmé pití může vést ke spontánnímu zahoření. Jednoduše řečeno: opilec může shořet. A ochutnat tak, byť ve velmi mírné podobě, co ho čeká v pekle.

Justin Edwards byl významným představitelem „hnutí střídmosti“ (Temperance Movement) a amerického náboženského obrození (Great Awakening). Lidé mu věřili. I někteří opilci se snad skutečně děsili, že začnou hořet. Ale obecně šlo především o argument podporující ty, kdo tehdy bojovali proti alkoholu, proti alkoholismu.

V „hnutí střídmosti“ se v 19. a na začátku 20. století slévalo mnoho kulturních a politických hnutí. Podle toho vypadalo – bylo rozporuplné, leckdy bizarní, nemělo realistický program. Ale na jeho půdě se diskutovaly zásadní otázky tehdejší americké společnosti.

Zkusme si to představit. První lodě s puritány nespokojenými s náboženskou reformou v Anglii připlouvají do Ameriky. Lidé na jejich palubách tady chtějí vybudovat Nový svět. V souladu se svým přísným náboženským přesvědčením. Život je tu ale těžký. Bojují s přírodou, zimou, indiány, Angličany, Francouzi, bojují mezi sebou o zákaz otroctví… Musí se vyrovnat s tím, že sem proudí další a další vlny přistěhovalců.

Nový svět? Ano, je nový, ale hodně odlišný od představ, s nimiž přeplouvali Atlantik. A tak se z mnohých z nich stávají cynici, zabijáci, zloději a opilci. Stávají se z nich vojáci, kteří střílejí nejenom na „divochy“, ale i na svoje krajany. Stávají se z nich rasisté. Jak tomu rozumět, jak se s tím vyrovnat? Jedna z možností je válet se v deliriu po zemi, bít ženy a děti…

Ale ten původní duch nemizí. Vrací se.

Kazatelé hlásají, že je třeba vrátit se k Bohu. Abolicionisté zdůrazňují, že řešení je ve zrušení otroctví. První feministky – dobovým jazykem sufražetky – si v rámci hnutí za osvobození černochů uvědomují, že i ony by mohly pomýšlet na osvobození. A rodící se Ku-klux-klan chce jasně ukázat, že černoši na žádné osvobození pomýšlet nemohou. A všichni se shodnou minimálně v jedné podstatné věci: alkohol je zlo.

Alkohol odvrací lidi od Boha, vede k zatracení. Alkohol odvrací muže od rodiny, vede k domácímu násilí a rozvratu rodiny. Alkohol zbavuje otroky pocitu podřízenosti a narušuje přirozený řád vlády bílého muže. Alkoholem jsou prosáklí noví přistěhovalci, zejména Irové a Poláci, ohrožují mravnost a bezpečnost společnosti.

Alkohol je ochutnávka pekla. Ať už to znamená cokoli.

Nebylo to samozřejmě přímočaré a jednoduché. Ale různé odnože „hnutí střídmosti“ nabývaly v průběhu 19. století na síle. A přidali se k nim i noví mocní spojenci. Velké průmyslové podniky bojovaly s absencemi opilých dělníků nebo nekvalitní prací těch, kteří v kocovině do práce dorazili. Zákaz pití alkoholu, tedy alespoň pro chudé, se jevil jako žádoucí možnost.

Pak začala první světová válka. Ztělesněním nepřítele bylo Německo. A nenávist se rychle obrátila i proti německému pivu, které bylo do té doby v Americe velmi oblíbené. Nikdo přece nebude pít „císařské“ pivo. A odtud je už jen krůček k tomu, že nebude pít žádné pivo.

A byla tu velká očekávání. Nejenom ta idealistická o zániku věznic, vzpřímených mužích a smějících se ženách. Ale i zcela pragmatická, na první pohled logická očekávání podnikatelů. Když lidé nebudou utrácet za alkohol a zaniknou hospody, zvýší se ceny nemovitostí, protože sousedství bude příjemnější. Na odbyt půjdou žvýkačky, džusy a vůbec nealkoholické nápoje. Bude se víc utrácet za kulturu, obecně za jinou zábavu, než je posezení v hospodě, za oblečení…

Spojenectví vášnivých křesťanů, pragmatických podnikatelů, sufražetek a rasistů už nešlo zastavit. 28. října 1919 kongresmani přehlasovali prezidentské veto a přijali zákon, který definoval prohibici. Zjednodušeně: byly zakázány výroba a prodej veškerého alkoholu. Vařit se smělo pouze pivo s obsahem alkoholu 0,5.

Ale byly tu ještě výjimky: alkohol směli předepisovat pro léčebné účely lékaři a lékárny, mohli ho používat katolíci a židé při náboženských obřadech, mohl se používat v průmyslové výrobě. Nebylo zakázáno alkohol vlastnit a pít doma ze zásob vytvořených před začátkem prohibice. V tom se ukazoval sociální rozměr zákona – boháči, kteří stihli včas zareagovat, měli sklepy napěchované lahvemi whisky.

Reálný dopad prohibice nicméně předznamenal slogan, který byl populární už od jejího začátku: „Suší“ mají svůj zákon, ale „mokří“ budou mít svůj alkohol.

Historici se neshodnou, zda a nakolik prohibice přinesla pokles spotřeby alkoholu. Pochopitelně nejenom, že někteří historici prohibici fandí a jiní nikoli. Problém je se statistikami – výroba a prodej alkoholu se přestěhovaly do „podzemí“ a oficiální výkazy k dispozici nejsou.

Některé věci jsou ale zřejmé. Zavření palíren a restaurací vedlo ke ztrátě tisíců pracovních míst. Boom jiných odvětví nenastal – divadla krachovala, prodejci nealkoholických nápojů žádný progres nezaznamenali. Státy přišly o jeden z hlavních zdrojů příjmů. Například v New Yorku tvořily veřejný rozpočet ze 75 % daně z alkoholu.

Většímu zájmu se těšily lékárny, v New Yorku jejich počet během prohibice stoupl na čtyřnásobek. A velkému pokušení museli odolávat i katoličtí a židovští duchovní, kteří mohli legálně nakládat s vínem. Účastníků mší každopádně masově přibylo.

Prohibice stála Spojené státy 11 miliard dolarů na ušlých daních, v přepočtu na dnešní kurz je to přibližně 169 miliard dolarů neboli necelé čtyři biliony korun. Ale budiž, to jsou jen peníze. Zdraví, vzpřímení, šťastní, poctiví, pracovití lidé by za to jistě stáli.

Ano, to jsou jen peníze. Pak je tu ještě ten alkohol. Aniž bychom zacházeli do detailů: lidé alkohol pít nepřestali. Boháči měli naplněné sklepy. Ti chudší místo do legálních hospod chodili do nelegálních podzemních prodejen a barů. Alkohol byl dražší, manželé utráceli víc z rodinného rozpočtu. Pití bylo méně kvalitní a častěji vedlo k vážným zdravotním komplikacím nebo k úmrtí. A alkohol byl tvrdší, v improvizovaných podmínkách, kdy se člověk musel rozhlížet, zda někde nečíhá federální agent, lehké nápoje neobstály. Pilo se víc a tvrdších destilátů, konzumace vína a piva upadala.

A pak jsou tu ještě ty věznice proměněné ve sklady potravin. Ne, ani to se nepovedlo. Na dohlížení na prohibici bylo nasazeno 1500 speciálních agentů. Jejich mzda byla nízká, ochota nechat se zkorumpovat vysoká. Kvetlo pašeráctví, nelegální obchod s alkoholem, korupce. Státní věznice byly přeplněné, soudy nestíhaly soudit.

Jedním ze symbolů prohibice je Velký Gatsby. F. Scott Fitzgerald vydal jeden z nejslavnějších amerických románů v roce 1925. Podle řady historiků a kritiků je hlavní postava románu inspirována postavou George Remuse, „krále pašeráků“ během prohibice. Remus využil výjimku v zákoně a oficiálně dodával whisky lékárnám a farmaceutickým firmám. Většina alkoholu ale směřovala do nelegálních barů. Na vrcholu svého podnikání Remus zaměstnával až 3000 zaměstnanců. A jako Velký Gatsby pořádal pompézní večírky. Samozřejmě, že na nich byla spousta alkoholu. A pochopitelně se jich účastnili i politici a policisté.

Ostatně o prezidentu Warrenu Hardingovi, který úřad zastával v letech 1921–1923, historici tvrdí, že na večírcích v Bílém domě nechával bez ostychu nabízet alkohol, který stát při policejních raziích zkonfiskoval.

Nepovedlo se to. A 22. března 1933 podepsal prezident Roosevelt zákon, který povoloval výrobu piva s obsahem alkoholu 3,2 % a podobně silného vína. Prohibice pomalu končila.

Americká alkoholová prohibice má dnes především pověst nezdařeného vznešeného experimentu. Neznamená to, že by jako kulturní a historická lekce přestala být zajímavá. Diskuze o ní se vrací například v souvislosti se zákazem, respektive legalizací cannabisu: Má smysl nějaké drogy plošně zakazovat? Nepovede to vždy k nekontrolovanému růstu černého trhu?

Ale především je tu jiná důležitá diskuze. Jak je to se vznešenými ideály v konfrontaci s každodenností a provozem ekonomiky? Mají šanci? Nebo jsou spíš trochu bizarními a komickými jevy na okraji společnosti, která se pohybuje vlastním tempem a podle jiných zákonitostí? Navíc s bohorovným přihlížením opilých a zkorumpovaných politiků…

A jak je to s těmi ideály v prostředí konfrontace různých kultur? Kde je hranice mezi „vznešeností“ a fanatismem?

O tomhle prostě stojí za to přemýšlet. A klidně i nad sklenkou vína.