Objev, který zastavil šílenou bolest. A potvrdil lékaře jako boha

„Když se ta strašlivá ocel zanořila do prsu a začala prořezávat žíly – tepny – maso – nervy – už jsem svoje výkřiky nedokázala utlumit. Křičela jsem. Nepřetržitě, po celou dobu řezu. A skoro se divím, že mi ten zvuk ještě stále nezvoní v uších.“ Slavný popis operace. Mastektomie bez umrtvení. Pro nás už těžko představitelná éra mediciny před anestezií. Navždy to změnil Crawford Long 30. března před 180 lety.

Frances Burneyová začala cítit bolest v prsu v roce 1810 a o rok později podstoupila mastektomii. Byla to vážená spisovatelka, urozená vzdělaná dáma. Měla tu nejlepší lékařskou péči.

A ta tehdy vypadala takto:

„Rána byla vytvořena, nůž z ní vytažen, ale bolest neustupovala. Do odkrytých jemných částí těla se vřítil vzduch jako množství drobných ale ostrých rozeklaných dýk. Trhaly okraje rány. Věřila jsem, že to už je konec. Ach, ne! To hrozné řezání začalo znovu, ještě strašnější než předtím… Ach, bože! A pak jsem cítila jak nůž naráží na hrudní kost,“ popisovala Burneyová.

Během operace dvakrát omdlela, ale měla štěstí – přežila. A dožila se 88 let.

Mnohé operace tehdy pacientům nejenom přinášely podobnou bolest, ale končily i smrtí. Z dnešního pohledu to někdy působí až jako černý humor.

Proslulým operatérem byl Robert Liston. Byl neuvěřitelně rychlý, dokázal amputovat nohu za 25 sekund. Rychlost byla důležitá – čím kratší doba operace, tím menší riziko, že se do otevřené rány dostanou nečistoty. A samozřejmě také kratší utrpení.

Rychlost měla i svá rizika. Při jedné z operací sebou pacient neočekávaně škubl a Liston uříznul prst jednomu z pomocníků, kteří pacienta drželi. Pomocník i pacient později zemřeli na infekci. A jeden z pozorovatelů operace dramatický moment nezvládnul – zemřel na šok.

„Byla to pravděpodobně jediná operace v dějinách s 300% úmrtností,“ konstatuje Richard Hollingham pro BBC.

Strach, bolest a hněv

Nejprve čekání v ochromujícím strachu, představy neskutečné nezvládnutelné bolesti. Pak operační sál: Lůžko, několik zřízenců připravených pacienta znehybnit, lesknoucí se ocel nástrojů. Vše při plném vědomí, zastřeném jen hrůzou.

Pak začíná tvrdá práce. Pro pacienta i pro chirurga. „Chirurg musí získat pacienta ke spolupráci, jinak nemá šanci uspět,“ přednášel svým studentům Robert Liston.

Spolupráce to nebyla snadná. Pacient se svíjel pod rukama pomocníků. Mohl se ale také po libosti uvolnit: Mohl zpívat, křičet, smát se, mluvit, kouřit… A chirurg musel vyjednávat, vysvětlovat, vyprávět.

Ale nesměl si pacientovo utrpení příliš připouštět. Přílišná empatie by ochromila i jeho. Chirurgové první poloviny 19. století měli pověst obratných šikovných řezníků. Kdo jiný mohl řezat do živého lidského masa a vydržet veškerý ten křik?

Někteří chirurgové ale obratní nebyli. Pomalé a špatně vedené operace dokumentoval dodnes slavný a uznávaný lékařský časopis The Lancet, který vznikl v roce 1823.

Popisoval například operaci močového kamene u dětského pacienta. Tři chirurgové se vystřídali při neúspěšných pokusech kámen lokalizovat. Dítě dvacet minut nepřetržitě křičelo a bylo na pokraji totálního vyčerpání ještě před tím, než samotná operace začala.

I dnes je to zlé, ale tehdy to muselo být nesnesitelně kruté: Narazit na lékaře, který svoje místo získal díky korupci, vlivným přátelům a příbuzným. Nikoli díky tomu, co uměl.

Pro radikální reformátory sdružené kolem časopisu Lancet se neschopní lékaři stali ztělesněním neschopné společnosti: Výsledkem toho, jak se chovají elity, jak si mezi sebou rozdělují výhody, je utrpení lidí.

Špatný lékař jako symbol špatné společnosti. Chtělo to zásadní reformu.

Nebo to alespoň zaspat.

Historici mediciny označují objev celkové anestezie za jeden z největších objevů v dějinách. Pokud se člověk vcítí do vzpomínek Frances Burneyové, bude zřejmě souhlasit.

Za objevem, či spíš za jeho realizací stojí Crawford Williamson Long. Jen na první pohled obyčejný maloměstský lékař, který v roce 1841 převzal praxi v městečku Jefferson ve státě Georgia.

„Byl to velmi vzdělaný a elegantní muž s mimořádnou osobností,“ píše jeden z životopisců. Studoval v Georgii a ve Filadelfii, praktikoval v New Yorku. Na univerzitě v Georgii byl členem Démosthenovského literárního spolku , jedné z nejstarších literárních společností, jejímž cílem bylo propagovat vědu a pravdu prostřednictvím kultivovaných diskusí.

Ale zřejmě to nebyl jenom suchý intelektuál. Byl asi i trochu „divoký“, což k objevu anestezie přispělo možná neméně než jeho studia.

Longovým bratrancem byl Doc Holliday, jedna z nejpopulárnějších postav v dějinách Divokého západu. Pistolník, který se po boku Wyatta Earpa účastnil slavné přestřelky u O.K. Corralu.

Podle legendy byl ale Doc Holliday i prvním dítětem, u kterého byla při operaci použita celková anestezie. Uspávací látkou byl éter. A anesteziologem byl samozřejmě Crawford Long. Už měl zkušenosti.

Éter. Čirá prudce hořlavá kapalina. Poprvé ji zřejmě syntetizoval Valerius Cordus v roce 1540. Paracelsus objevil jeho analgetické vlastnosti.

Úctyhodný intelektuál Long se účastnil kolektivních „éterických kratochvílí“ – byly to tehdy společensky akceptované experimenty, při nichž vážení měšťané inhalovali éter. Nikoli však až do bezvědomí.

Crawford Long si povšiml, že pod vlivem éteru mimo jiné necítí bolest. A když ho James Venable požádal, aby mu odstranil cystu z krku, rozhodl se Long pro převratný riskantní krok – operaci provede v celkové anestezii za použití éteru.

Situaci mu usnadnilo, že také Venables se účastnil „éterických kratochvílí“. Éteru důvěřoval. Právem.

30. března 1842 použil Crawford Long jako první celkovou anestezii. Operace byla úspěšná.

A změnila dějiny západní medicíny. Dějiny bolesti. I vztah lékaře a pacienta.

Postavení a obraz lékaře se v dějinách proměňoval. Zpočátku měl – a to podobně ve východní i západní tradici – blízko k bohům. Disponoval zázračným věděním, do něhož bylo umožněno nahlédnout jen zasvěceným.

Ve středověku a v raném novověku byl na Západě obraz lékaře rozdvojen: Na jedné straně tu byl elegantní vzdělaný absolvent lékařské fakulty, který ale neměl mnoho společného s léčením akutních chorob. Na straně druhé stál „řezník“, řemeslník, ranhojič, který se staral v rámci tehdejších možností o nemocné tělo.

V 17. a18. století v Evropě byl lékař spíš sluhou svých mocných a urozených pacientů. Lékaři v té době byli schopni léčit spíše jen symptomy nemoci než nemoc samotnou. A tak pozorně naslouchali, jak pacienti líčí své obtíže a snažili se jim vyjít vstříc. Jinak riskovali, že se jim znelíbí a nahradí je konkurence.

To byla ale ojedinělá historická zkušenost. Ve vztahu lékař-pacient vždy dominoval spíše lékař.

A svoji obvyklou pozici postupně znovu zaujal s rozvojem nemocnic v 18. století. Lůžka se plnila neprivilegovanými pacienty, kteří k lékařům vzhlíželi jako k poslední naději. A to přesto, že nemocnice neměly valnou pověst. Hygienické podmínky byly s dneškem nesrovnatelně špatné, úmrtnost pacientů byla vysoká. Nemocnicím se přezdívalo „brána ke smrti“.

S „řezníkem“ první poloviny 19. století jsme se už setkali. Zvláštní bytost – řeže do živého těla svého bližního, snese všechny jeho výkřiky, nepovolí, občas pacienta zachrání, jindy ho za neskutečného utrpení jen přiblíží ke smrti.

Lidé se ho bojí. Ale stále to je někdy ta poslední možná spása.

A pak najednou ticho. Klid. Spánek. Nekonečná úleva…

Chirurg zápasící s trpícím pacientem náhle stojí před nehybným tělem. Celková anestezie – pacient jako tělo.

Sociolog Stefan Hirschauer popisuje změnu mrazivými slovy: Anestezie vytvořila pro lékaře podmínky srovnatelné s posmrtnou pitvou.

A podobně o zásadní změně v dějinách mediciny hovořili i lékaři, kteří ji bezprostředně prožívali. Tak například lékař John Snow říkal, že anestezie „redukuje pacienta na fyziologický organismus“.

Někteří lékaři proti anestezii protestovali. Francouzský fyziolog François Magendie varoval, že nyní je z pacienta cosi podobného mrtvole, do které může chirurg beztrestně řezat. Pacient ztrácí jakoukoli kontrolu nad výkonem lékaře. Je mu vydán na milost a nemilost.

Anestezie jako symbol: Mocní slíbí lidem úlevu od bolesti, uvedou je do umělého spánku a rozřežou je na části neschopné odporu. Po agonickém zápasu o rovnoprávnost přichází bezbolestné otroctví.

Chce to reformu. Probudit se.

Frances Burneyová by možná dodala: Ano, ale pokud možno, ne na operačním sále.