Článek
V posledních letech se Lubomír Štrougal (1924–2023) dostával do povědomí veřejnosti především v souvislosti s opakovaně zahajovaným a přerušovaným soudním řízením. Soud měl rozhodnout o jeho podílu na smrti desítek lidí, kteří se v době totality pokusili překročit československé hranice.
Štrougal byl ze spoluviny podezřelý na základě výkonu svých vrcholných politických funkcí – v letech 1961-65 byl ministrem vnitra. Od roku 1970 až do roku 1988 byl předsedou federální vlády.
Řízení bylo naposledy zastaveno v létě minulého roku na základě znaleckých posudků, podle kterých nebyl Štrougal schopen chápat a vnímat obsah trestního řízení.
Závěrečný obraz politické kariéry Lubomíra Štrougala. Vyvázne bez trestu i rozhřešení. A jako tak často i v minulosti se ocitá v roli bezmocného muže.
Původní zpráva
Zemřel bývalý komunistický předseda vlády Československa Lubomír Štrougal. Bylo mu 98 let. Seznam Zprávám to potvrdil exposlanec KSČM Jiří Dolejš.
Reformátor
Mladý Lubomír Štrougal neměl důvod příliš přemýšlet, na jakou dráhu se vydá. Jeho otec byl významný komunistický funkcionář, na konci války navíc zahynul v německé věznici. Lubomír Štrougal stihl za války dokončit gymnázium, pak ho ale čekalo nasazení na práci v Německu. Po válce pro něj bylo zcela přirozené vstoupit do komunistické strany.
Vystudoval práva. Zvažoval, že zkusí kariéru soudce, ale pak se nechal přemluvit pro kariéru profesionálního funkcionáře. V 50. letech v Československu to byla opravdu těžká volba.
Štrougal velice rychle stoupal na politický vrchol. Už v roce 1959 se stal ministrem zemědělství. O dva roky později ministrem vnitra.
Na vnitro nastupoval jako reformátor. Alespoň podle svých pamětí odmítal obrovskou koncentraci moci, kterou ministr vnitra měl.
„Nepochybně se zasloužil o určité omezení moci ministerstva vnitra a StB. Jeho reformní činnost na ministerstvu vnitra ovšem nelze absolutizovat. Šlo mu spíš o nápravu nejhorších excesů. Například co se týká revize politických procesů, tečku pro něj představoval rok 1954, mnoho nezákonností tak pochopitelně nebylo jakkoliv potrestáno,“ popsal historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Matěj Bílý.
Byly to typické „štrougalovské reformy“, občas alespoň trochu významná, častěji však spíš jen kosmetická změna. Snad stále na základě vnitřního přesvědčení, že režim je možno reformovat a vylepšovat. A také s velkou obezřetností před ostrým střetem s ideology typu Vasila Biĺaka.
Připomeňte si
Seznam Zprávy přináší seriál příběhů k období normalizace. Co skutečně zažívali prominenti režimu i docela obyčejní lidé? Jsme už schopni svou nedávnou historii poznat, aniž bychom zas a znova vytvářeli klamavý obraz?
Ještě výrazněji se do reforem zapojil v roce 1968 jako blízký spolupracovník tehdejšího premiéra Oldřicha Černíka. Nepatřil sice mezi hlavní postavy pražského jara, ale jako místopředseda vlády a v této funkci kolega ekonoma Oty Šika se na přípravách ekonomických reforem podílel.
Po srpnové okupaci roku 1968 v sobě dokonce Štrougal vykřesal dávku nefalšované odvahy a slušnosti: Odmítl se podílet na vzniku kolaborantské vlády Aloise Indry a s okupací vyjádřil otevřený nesouhlas.
Už dva roky nato byl ale premiérem a nejbližším spolupracovníkem Gustáva Husáka. Tihle dva inteligentní právníci dobře věděli, co režim umí – Husák byl skoro deset let ve vězení jako buržoazní nacionalista. A Štrougal byl ministr vnitra. Po Husákově propuštění ještě zařizoval jeho odposlouchávání.
A tak si řekli, že bude lepší, když zemi „znormalizují“ oni dva, než kdyby to udělal Biĺak.
A znormalizovali ji pořádně. Meze „reformních komunistů“.
Mohlo by vás zajímat
Je to ukázkový příklad „přepisování dějin“, manipulace a cenzury. Julius Fučík byl nacisty popraven 8. září 1943. Po konci války se jeho obraz několikrát radikálně proměnil. Hrdina, udavač, intelektuál? Oběť? A kterého režimu?
Normalizátor
Spolu s Gustávem Husákem se Štrougal stal hlavní tváří normalizace. Bez ohledu na to, zda a nakolik se ještě snažil prosazovat nějaké reformy nebo nesouhlasil s Vasilem Biľakem.
Pověst „trochu jiného“ politika si nicméně uchovával i v povědomí širší veřejnosti. Vedle fanatických aparátčíků a postupně senilnějícího Husáka byla ale laťka nasazena velice nízko.
Byl elegantnější, lépe se oblékal, chodil na fotbal, fandil Spartě, sport podporoval obecně. Měl i slabosti, které jeho popularitu – byť to je možná příliš silné slovo – zvyšovaly. Po jedné zahraniční cestě, kdy se vracel z Latinské Ameriky, poskytl rozhovor přímo na letišti. Byl zjevně podnapilý a neustále opakoval jméno ekvádorského prezidenta. Prostě alespoň trochu „normální člověk“.
Po nástupu Gorbačova prohrál střet o moc s Milošem Jakešem a „perestrojka“ se v Československu stala pouze prázdným zaklínadlem.
Větší dávku odvahy a slušnosti v sobě objevil až v listopadu 1989, kdy se postavil proti tvrdému zásahu proti demonstrantům.
Připomeňte si
Zastavení stíhání bývalých vrcholných představitelů komunistického režimu Lubomíra Štrougala a Vratislava Vajnara, které se týkalo používání střelných zbraní na československých hranicích, je pravomocné.
Chalupář
V roce 1988 rezignoval na post předsedy vlády, po roce 1989 z veřejného života odešel. Populární zůstal pro lidi z okolí své chalupy, nedaleko osady Jizerka. Pamatují si ho tam jako velmi vitálního seniora, který neustále něco dělá kolem stavení. A občas ještě zajde na sklenku whisky do hospody.
V roce 2009 vydal knížku pamětí, o dva roky později přidal ještě jednu. Neskrýval v nich zklamání ze své politické dráhy. Z toho, že se komunismus nepodařilo zreformovat.
Nakolik si udržel iluze, že se o to poctivě snažil, už nezjistíme. Ani nakolik věřil tomu, že je to možné.
Výsledek byl ale spíš tragický: Režim ho semlel a zlomil.
