Neslavné konce vlád vzývané první republiky: Nedovládla ani jediná

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dvacet let trvání, čtyři parlamentní volby a osmnáct vlád, což v průměru znamená jedna vláda na jeden rok a kousek. První republiku Češi obecně považují za vzor demokratického státu, k němuž se odvolávají i současní politici.

V jednom ohledu ale Česká republika předválečné Československo už překonala: za dvaatřicet let samostatné existence měla už dvě vlády, které ve Strakově akademii vydržely celé čtyřleté období. To se za první republiky nepodařilo žádnému politikovi, byť v premiérském křesle seděli i několikrát po sobě.

V samostatném Česku to byla první vláda Václava Klause (tehdy ODS) v letech 1992 až 1996, a pak vláda Miloše Zemana (tehdy ČSSD) v letech 1998 až 2002. Brzy tyto dva kabinety s velkou pravděpodobností doplní ještě vláda Petra Fialy (ODS), byť z původní pětikoalice doběhnou příští rok na podzim do cíle jen čtyři strany.

Prvorepublikové vlády měly přece jen o něco horší pozici, protože jejich volební období bylo šestileté, čímž měly i vyšší pravděpodobnost koaličního rozkolu. V českých zemích také žila třímilionová německá menšina, tvořící téměř třetinu obyvatelstva, a na Slovensku zase více než půl milionu Maďarů.

Historie dala novému československému státu jen necelých dvacet let. I tak ale platí jasný fakt, že ani jedna vláda v letech 1918 až 1938 nezůstala se stejným ministerským předsedou celých šest let – kvůli vnitřním i vnějším okolnostem.

Dodnes existují různé pohledy na tento prvorepublikový fenomén. „Vlády se sice střídaly, ale politický systém přetrvával bez vážných výkyvů,“ uvedl před časem dnes už zesnulý historik Josef Harna, který se specializoval na moderní politické dějiny. Historik Kamil Nedvědický ovšem hovoří o tom, že časté střídání vlád demokracii moc nesvědčí.

Ryze statisticky byla nejkratší československou vládou ta pod vedením generála Jana Syrového. Trvala pouhých osm, respektive dvanáct dnů. Podepsala se na ní však aktuální mezinárodní situace – vznikla totiž osm dní před podpisem mnichovské dohody a její oficiální konec nese datum 4. října 1938.

Pokud zůstaneme v „normálních“ podmínkách, měla nejkratší trvání v pořadí patnáctá vláda a současně první vláda agrárníka Milana Hodžy. Na přelomu listopadu a prosince 1935 vydržela jeden měsíc a třináct dní. Naopak nejdelší funkční období zažila šestá vláda v pořadí, tedy první kabinet agrárníka Antonína Švehly – v letech 1922 až 1925, a to tři roky, dva měsíce a dva dny.

Právě Švehla hrál v prvorepublikové politice jednu z klíčových rolí. Měl pověst politika, který dokáže mluvit s kýmkoli a také se s kýmkoli domluvit. Typický muž politického kompromisu. Švehla měl výrazný podíl na vznik zdánlivě nesourodých koalic a jeho dítětem je také takzvaná Pětka, což bylo mimoparlamentní, mimovládní, ale i mimoústavní uskupení složené z vrcholných představitelů rozhodujících politických stran.

Pětka vznikla v politické a společenské krizi roku 1920, kdy Československem zmítaly národnostní nepokoje, protože silná německá menšina se nesmířila se vznikem nového státu. Objevil se i pokus o komunistický puč, který posléze vyvrcholil vznikem KSČ.

Komunisté se odštěpili od sociálních demokratů, kteří právě v roce 1920 s výrazným náskokem vyhráli parlamentní volby. Jenže právě vytvoření marxistického křídla, které se dokonce pokusilo o vnitrostranický převrat, bylo počátkem pádu vládního kabinetu, dočasně nahrazeného úřednickým kabinetem. Právě v této době vznikla Velká pětka, která následující roky vytvářela vládní koalice, rozdělovala funkce a určovala politiku země.

„Byla to nejspornější instituce československé politiky a bylo na ni nakupeno mnoho hany i chvály. Hany ostatně daleko více než chvály. Podle našeho úsudku zcela neprávem. Zásluhy Pětky mnohonásobně převýší v očích nestranného a tehdejším bojům vzdáleného historika její pochybení,“ napsal ve třicátých letech o Pětce novinář a spisovatel Ferdinand Peroutka ve svém stěžejním díle Budování státu.

Peroutka ovšem minimálně v první polovině dvacátých let patřil mezi osobnosti, které na Pětku „kupily hanu“. Kritizoval, že parlamentní většina rozhoduje přesně tak, jak se před tím dohodne politická Pětka.

V lednu 1924 v týdeníku Přítomnost napsal: „Fakta jsou taková, že Národní shromáždění se neschází, aby volně rokovalo a rozhodlo o záležitostech, nýbrž taková, že záležitosti jsou předem rozhodovány v lůně stran. Nějakou dobu byly rozhodovány dokonce jen pěti lidmi. Sdružení pěti politických stran dodává hotové gramofonové desky, jež jsou pak obehrávány v první i druhé sněmovně.“

Kritikou nešetřili ani někteří politici. Vadilo jim, že se z parlamentu stal pouhý hlasovací stroj. Historik Kamil Nedvědický připomněl, že poslanecký mandát byl za první republiky mnohem více svázaný se zvolenou stranou, byl víceméně jejím majetkem. A tak se stávalo, že poslanci, kteří se vzepřeli rozhodnutí Pětky, byli vyměněni za loajální politiky.

Významný prvorepublikový politik Jiří Stříbrný, jeden z mužů 28. října 1918 a také jeden z prvních členů politické Pětky (za národní socialisty), na protest proti této praxi dokonce založil Ligu proti vázaným kandidátkám, až nakonec skončil mezi radikálně nacionalistickými formacemi. Pětka se postupem let podle momentální politické situace různě modifikovala, například se rozšířila o další strany.

Historik Josef Harna naopak fungování Pětky obhajuje. „S obviněním z nedemokratičnosti nelze plně souhlasit, uvědomíme-li si, že v ní zasedali autoritativní (přitom volení) představitelé stran, které byly základem budoucí koalice,“ napsal Harna v obsáhlém textu Střídání vlád a stabilita politického systému první Československé republiky. Podle Harny se podporu parlamentu dařilo získávat právě působením Pětky.

Ani mimoparlamentní politická Pětka ale nedokázala zabránit častému střídání vlád, i když „přechod od jedné vlády k následující probíhal bez citelných politických turbulencí a někdy šlo jen o pouhou procedurální formalitu“, konstatoval historik Harna. Ukázalo se to například u sedmé vlády na přelomu let 1925 a 1926, kterou na základě parlamentních voleb sestavoval jako u předchozího kabinetu už zmiňovaný muž politického kompromisu – Antonín Švehla.

Jeho agrární strana se stala nejsilnějším politickým subjektem, když o necelé procento porazila KSČ. Aby Švehla získal alespoň mírnou většinu, přizval do vlády stranu živnostenskou, která tak doplnila agrárníky, národní sociality, sociální demokraty, národní demokraty a lidovce.

Volby ale neodstranily rozpory v koalici, zejména mezi stranami agrární a sociálně demokratickou. Konflikt se vyhrotil v březnu 1926, kdy agrární strana vystoupila s opětovným požadavkem dalšího zvýšení obilních cel a současně bránila zvýšení platů státních úředníků. Vzhledem k tomu, že dohoda nebyla možná, koalice se sama rozešla a prezident Tomáš Garrique Masaryk ustavil úřednickou vládu.

Po ní v říjnu 1926 nastoupil opět Antonín Švehla, aby sestavil svůj třetí, poslední kabinet. „Byl to premiér vlády, do které vstoupily dvě německé politické strany a byli tam i Slováci. Nebylo lehké tohle dokázat. Je to zásluha dvou mužů, Antonína Švehly a Tomáše Garrigua Masaryka. Byla to možná nejsvětlejší doba první republiky – léta 1926 až 1929,“ řekl před časem někdejší český premiér Petr Pithart.

Podle něj bylo právě toto období zárodkem toho, čím mělo Československo být. Jenže Švehlu v roce 1928 postihl těžký srdeční záchvat, který jej posléze odstavil z politického života, a v roce 1933 ve svých šedesáti letech zemřel.

Do fungování vlád zasahovaly také vnější vlivy, jakými byl nástup Adolfa Hitlera a s tím spojená radikalizace německých nacionalistických stran, ale také velká hospodářská krize. Dotklo se to třeba dvanácté vlády agrárníka Jana Malypetra, kterou prezident Masaryk jmenoval v říjnu 1932. Dostala se do potíží v okamžiku, kdy byla nucena pod tlakem ekonomické krize přistoupit k devalvaci české měny.

„Proti tomuto záměru se kategoricky postavila národně demokratická strana, která v okamžiku, kdy nedosáhla dohody, vystoupila z koalice. Premiér byl nucen podat návrh na demisi vlády a prezident ji 14. února 1934 přijal,“ uvedl historik Josef Harna.

Zároveň ovšem připomněl, že i přes časté střídání vládních kabinetů se politický režim vyznačoval mimořádnou kontinuitou, což dokládá personální složení koalic. Nejčastěji usedal do ministerského křesla Edvard Beneš, který byl ministrem zahraničí v 15 kabinetech – až do svého zvolení prezidentem v prosinci 1935. V jedenácti vládách zasedali předseda lidové strany Jan Šrámek nebo agrárník Milan Hodža. Ale například i němečtí politici Franz Spina či Ludwig Czech byli ministry v osmi, respektive sedmi vládách.

Edvard Beneš byl ovšem po dlouhou dobu prakticky jediným ministrem zahraničí a vybudoval si tím pozici nenahraditelného politika. Podle historika Kamila Nedvědického, který je prvním náměstkem ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, se to ukázalo nevýhodou poté, co se v Německu chopil moci Hitler. Všichni totiž víceméně spoléhali na Beneše, že mezinárodní krizi vyřeší.

Nedvědický však současně zdůraznil, že i přes všechny nedostatky bylo předválečné Československo jednou z mála fungujících demokracií.