Článek
Irský parlament vyhlásil nezávislost země 21. ledna 1919. V prohlášení uváděl, že je to vítězství po sedmi stech letech bojů za nezávislost na Angličanech, na Británii. Vítězství? Ani zdaleka tím ty pochmurné dějiny nekončily.
V určitém ohledu znovu začínaly. Země se rozpadla a lidé ztratili kontrolu nad nenávistí dosud tlumenou bojem proti společnému nepříteli. Nenávist je ovládla. V civilizované kulturní zemi. Součásti království, které je považováno za „kolébku demokracie“.
„Declan šel domů z gymnázia oblečený do katolické školní uniformy. Chodník zavalila suť, Declan chvíli váhal, ale pak přešel na druhou stranu ulice. Překročil neviditelnou hranici mezi oběma obcemi. A šel po protějším protestantském chodníku,“ píše Sorj Chalandon v románu Návrat do Killybegs.
A pokračuje: „Ulicí projížděl náklaďák na převoz dřeva. Na hromadě prken sedělo asi deset protestantských gymnazistů. Hele, zas*aný katolík, zařval jeden z nich… Vrhli se na něj. Údery koleny, pěstmi. Jeden mladík mu skočil snožmo na hlavu. Jiný mu hodil kus betonu na hruď… Declan zemřel.“
Návrat do Killybegs je román. Ale jeho autor je novinář, který situaci v Severním Irsku dobře zná. Tenhle příběh se pravděpodobně opravdu stal.
Vraždící gymnazisti. Trest smrti za přechod ulice. Evropa 20. století. Ale nebyli to žádní hitlerjugend. Byli to spořádaní hoši, pravidelní návštěvníci kostela. Jen nenáviděli ty, kteří chodili do jiného kostela o kus dál. A bydleli na druhé straně ulice.
A ta nenávist byla vzájemná.
Špinavý protest
Než se vrátíme k alespoň trochu systematičtějšímu pohledu na irské dějiny, ukážeme ještě jeden silný obraz.
Chalandon začal jezdit do Severního Irska na konci 70. let minulého století. Byla to součást období, které Britové nazývají „The Troubles“, do češtiny se těžko překládá, protože „trable“ jsou opravdu hodně banální. „The Troubles“, v češtině nejspíš konflikt, má vyjádřit to, že už nejde o žádnou válku; je to prostě těžké, obtížné období, ale válka ne.
Chalandon byl po své první návštěvě Belfastu šokován. Ve francouzských médiích byl konflikt prezentován jako boj Británie proti teroristům z Irské republikánské armády (IRA). Na ulicích Belfastu ale viděl tanky a britské vojáky. Říkal: „To nejsou ‚Troubles‘, to je válka.“
A dodával, že „kdyby se v ruských nebo jihoafrických věznicích dělo to, co léta podstupovali Irové, celý svět by ze zasazoval o záchranu utlačovaných.“ Ale v Británii to bylo pouze nezbytné zacházení s irskými teroristy.
Irská republikánská armáda (IRA)
- IRA byla založena v době občanské války v roce 1919 jako ozbrojená organizace, která podporovala politickou stranu Sinn Féin. Společným cílem bylo vytvoření jednotného nezávislého irského státu.
- Organizace byla v Irsku ve 30. letech opakovaně zakázána. Stále častěji se uchylovala k násilí – k bombovým útokům, únosům, vraždám.
- Během druhé světové války IRA nepřestala s útoky proti Británii. Adolfa Hitlera vnímala jako spojence.
- V poválečném období IRA zpočátku od násilných akcí ustoupila. To se zásadně změnilo na konci 60. let. Tehdy v Severním Irsku začíná sílit občanské hnutí menšinových katolíků proti diskriminaci. Demonstrace jsou napadány protestantskými bojůvkami i britskou policií. IRA se aktivizuje jako „ochránkyně“ hnutí.
- Názory na použití násilí nejsou mezi členy IRA i nacionalistickými politiky jednotné. Výsledkem je rozštěpení IRA na dvě části: Ta oficiální dává přednost jednání, ta „provizorní“ pokračuje v násilných akcích.
- Podle odhadů zavraždila IRA v letech 1969–94 zhruba 1800 lidí, z toho 600 civilistů
- Sympatie části veřejnosti jí však nadále přinášely brutální zásahy britské policie proti pokojným akcím severoirských katolíků. Nejproslulejší je „Bloody Sunday“ z roku 1972, kdy policisté zabili 13 demonstrantů.
- Jednání o klidu zbraní a odzbrojení IRA začala nabývat na intenzitě už v 80. letech. Definitivně se IRA přihlásila pouze k mírovým akcím v roce 2005.
Zdroj: britannica.com
Jak to zacházení s teroristy vypadalo? I to popisuje Chalandon ve svém románu, a i tady velmi přísně vychází z historických faktů.
V roce 1976 odebrala britská vláda zatčeným Irům status politických vězňů. Byla to vláda labouristy Jamese Callaghana, kterého možná málokdo zná už i v Británii. V Irsku si ho ale pamatují dobře.
Irští vězni, někteří skuteční, jiní jen domnělí teroristé z IRA odmítli nosit vězeňské mundúry jako ostatní vězni. To byla první fáze protestu – protest přikrývek. Irové byli nazí, zahalení do dek.
Protestní pochod žen ve jménu vězňů zadržených v nechvalně známé věznici Maze v Belfastu v Severním Irsku v dubnu 1981.
Výsledkem bylo pouze to, že je dozorci občas surově zbili. Tak přišla druhá fáze: Špinavý protest. Irští vězni káleli na zem nebo do rukou a roztírali výkaly po stěnách cel. Z tvrdého papíru si vyrobili trubičky a s jejich pomocí močili pode dveřmi na chodbu. Žili jako zvířata. A večer se kolektivně modlili. Přes dveře cel křičeli: Jsme političtí vězni. Náš den přijde!
Vláda neustoupila. Jak by také mohla. Callaghana vystřídala Margaret Thatcherová. Jediným výsledkem bylo, že dozorci bili protestující vězně častěji a víc. A jejich cely čistili proudem vody. Prolévali i přikrývky, jediné „oblečení“, které vězni měli.
Tak přišla závěrečná fáze protestu – řetězová hladovka. Nejdéle vydržel Kieran Doherty, 73 dnů. On a devět dalších vězňů zemřelo.
Vláda neustoupila.
Fakta
Věznice Maze v severním Irsku, rok 1981. Situace mezi odsouzenými z řad IRA a dozorci se začíná vymykat kontrole. Ponižující a čím dál tím brutálnější praktiky dozorců naopak utvrzují vězně v jejich odhodlání k odporu.
Jindřich VIII. a hladomor
Konflikt, který určuje podobu moderních irských dějin, vznikl v 16. století. Ne že by to předtím byl klidný ostrov. Boje s Vikingy, Normany, Anglosasy, pokusy o ustavení samostatného jednotného království…
Ale teprve Jindřich VIII. vytvořil ve 30. letech 16. století státní anglikánskou církev a odmítl se podřídit papeži. Vznikla tak svého druhu protestantská církev, i když mnozí tradiční protestanti ji neuznávali a prchali ze země. Nebo protestovali a byli popraveni. Podle dobových kritiků totiž anglikánská církev vznikla jen na základě pýchy a rozmaru panovníka, který se s papežem dostal do konfliktu ohledně možnosti rozvodu se svou stávající královskou manželkou. To je ostatně dobře známá historie.
Ať už ale anglikánská církev vznikla z jakkoli malicherných důvodů, stala se symbolem moci anglického panovníka – směrem k papeži, světu, poddaným.
V Irsku naprostá většina katolíků novou církev odmítla uznat. Museli být potrestáni.
V průběhu následujících desetiletí kolonizovali s přímou podporou koruny angličtí a skotští protestanti irskou provincii Ulster. Konfiskovali půdu irských katolíků. Později dokonce katolíci ztratili většinu občanských práv – nesměli volit a být voleni do parlamentu, nesměli se stát právníky nebo zastávat vyšší důstojnické hodnosti. 75 % Irů se ve své vlasti stalo do konce 17. století občany druhé kategorie.
V letech 1845–51 došlo v Irsku k sérii hladomorů. Plíseň ničila úrodu brambor – hlavní zdroj potravy pro většinu obyvatel. Z 8 milionů Irů jich podle odhadů zemřelo možná i více než milion. A další dva miliony v dalších letech emigrovaly. Země byla zničena.
Pomník Velkého irského hladomoru Dublin před budovou Celnice v Dublinu na snímku z roku 2021.
A vzhledem k dějinám není ani příliš divu, že mezi Iry se masivně rozšířila myšlenka, že za hladomor mohou Britové. Že chtěli ztrestat odbojnou kolonii, nepomohli jí. Snad to byla i promyšlená genocida.
Rozhořčený irský nacionalismus se z dočasného spánku probral s nebývalou silou.
Rozdělení
Na konci 19. století začali být liberálové v britském parlamentu nakloněni myšlence irské autonomie. I proto, že v celobritských politických bojích museli často vyhledávat podporu poslanců zvolených za Irsko.
K provizorní dohodě o irské autonomii došlo v roce 1914. Další jednání přerušila první světová válka. Ale ta jednání byla stejně odsouzena k neúspěchu.
Zjednodušeně řečeno: Umírnění katolíci vítali jednání o autonomii jako dostatečný momentální pokrok. Radikální katolíci požadovali plnou nezávislost, vznik samostatného státu. A protestanti z provincie Ulster, kteří byli politicky i ekonomicky provázaní s Británií, nechtěli ani autonomii.
Směs tradiční, staleté nedůvěry a nenávisti na pozadí světové války. Výsledek? Nejprve poslední irská válka za nezávislost a na ni navazující válka občanská.
Válka za nezávislost. V roce 1920 britská armáda zničila irské město Cork
Na konci roku 1922 došlo k příměří a definitivní dohodě. Ta potvrdila vznik samostatného irského státu vyhlášeného už 21. ledna 1919. A stvrdila také rozdělení země. Severní protestantská provincie Ulster s hlavním městem Belfast zůstala součástí Velké Británie.
Ale ty pochmurné dějiny tím neskončily.
V Ulsteru fakticky dál pokračovala občanská válka mezi menšinovými katolíky a většinovými protestanty opřenými o britskou policii a armádu.
A v Irské republice se završil dějinný paradox. Katolíci se tady už nemuseli bát Angličanů a protestantů.
Ale všichni se postupně začínali bát katolické církve.
Krvavá neděle. Smrtící den, kdy elitní vojáci postříleli bezbranné civilisty:
Vítězná katolická církev
Atmosféru v samostatné Irské republice v padesátých letech minulého století mistrovsky zachycuje Benjamin Black v sérii detektivek populárních i v Česku. Není to žádný druhořadý autor, detektivky píše pod pseudonymem. Za romány pod vlastním jménem John Banville získal řadu mezinárodních cen včetně té nejprestižnější britské Man Booker Prize.
Irsko v jeho knihách je zemí, kterou suverénně ovládá katolická církev. Je to svým způsobem pochopitelné. Nejde totiž jen o to, že Irové byli a jsou zbožní katolíci. Jde i o symbolické provázání katolicismu a boje za nezávislost. Jde o vděčnost církvi.
Jenže vítězná církev si na tomto základě vybudovala pozici beztrestnosti a nedotknutelnosti. Skrytě ovládá vrcholnou politiku, je propletená s organizovaným zločinem. A stává se organizací, která systematicky a masově týrá a znásilňuje děti.
Kontext
Během desítek let existence náboženských institucí pro neprovdané matky zemřelo v Irsku 9000 dětí. Irská vláda po letech přiznala „výjimečně otřesné chování k ženám“. Uctivé řešení pro oběti a pozůstalé je snad na obzoru až nyní.
Některá pozorování jsou snad součástí nadsázky patřící k detektivce. To posledně jmenované téma ale nikoli.
Od devadesátých let minulého století začali novináři a vyšetřovatelé odhalovat případy sexuálního zneužívání dětí v rámci katolické církve. Podle posledních odhadů bylo takových případů až 15 tisíc. Násilí vedlo také ke stovkám sebevražd.
Odhalení irskou společnost hluboce zasáhlo a proměnilo. Výrazně přispělo k její postupné sekularizaci. A tak se země s kdysi jednou z největších a nejvěrnějších katolických komunit stala první zemí, kde si lidé v referendu odhlasovali uzákonění manželství leseb a gayů. A právo na potrat.
Irský boj za nezávislost na vítězných katolících.
Přejít ulici
„Kdykoli v tý době tam u nás přišla řeč na politický problémy, což znamenalo i bomby a zbraně a smrt a mrzačení, obyčejný lidi říkali ‚to jejich strana‘, nebo to ‚naše strana‘, nebo ‚to jejich náboženství‘, nebo ‚to naše náboženství‘, nebo ‚to voni‘, nebo ‚to my‘… S ‚my‘ a ‚oni‘ jsme srostli,“ popisuje atmosféru v Severním Irsku v období „The Troubles“ Anna Burns ve slavném románu Mlíkař.
Existoval i úřední a především spontánně dodržovaný seznam zakázaných a povolených jmen. Tedy jmen, která se dětem mohla dávat na jedné, nikoli na protější straně ulice. Byly také televizní programy, jejichž sledování bylo považováno za akt zrady.
„No, a pak taky jídlo a pití. Správný máslo. Špatný máslo. Loajální čaj. Zrádcovskej čaj. Existovaly ‚naše obchody‘ a ‚jejich obchody‘… Věci se zkrátka měly tak, že člověk každým svým krokem činil politický prohlášení,“ píše Anna Burns.
A shrnuje: „Šlo taky o to, jak kdo vypadá, protože se mělo za to, že jde rozeznat ‚ty z druhé strany ulice‘ od ‚těch z naší strany ulice‘ už podle fyzický podoby.“
Přejít v Belfastu ulici nebylo ještě ani v osmdesátých letech minulého století snadné.
Ale i v Severním Irsku jakoby se nakonec pochmurné dějiny vyčerpaly. IRA souhlasila s příměřím a složením zbraní. Dospěla k závěru, že výhodnější je vyjednávat než bojovat. A ulsterští protestanti spolu s Brity dospěli k podobnému závěru: S bývalými teroristy vyjednávat lze.
Politika
V Severním Irsku je proces sestavování vlády všechno, jen ne jednoduchý. A nyní po volbách do Stormontu hrozí, že nebude ani úspěšný. Co to znamená pro zemi, která žije už skoro čtvrtstoletí v křehkém míru?
Vyměnily se generace politiků. Už to nebyli ti, kteří zažili občanskou válku, nebo vedli IRA v době Bloody Sunday nebo „špinavého protestu“. Už neměli nenávist v sobě uloženou tak hluboko a nesmlouvavě.
V irských volbách v roce 2017 nezískali unionisté poprvé většinu křesel. Nacionalistické strany, tedy ty, které tak či onak požadují vznik jednotného Irska, získaly stejný počet mandátů jako strany trvající na jednotě s Británií.
Naděje, že už i v Belfastu bude možné přecházet na druhou stranu ulice.
Irské střípky z tohoto článku:
Zapomenout na dějiny
Známý výrok tvrdí, že je třeba si připomínat dějiny, jinak budeme opakovat stejné chyby. Zvykli jsme si na to jako na samozřejmou pravdu. Ale je to opravdu tak? Nebo spíš: Platí to vždy a všude?
Zdá se, že v Irsku – v Irské republice i v Severním Irsku – by to mohlo být jinak. Lidé jako by se postupně emancipovali od víry i nenávisti, která je svazovala po staletí. Pro nové generace přestávají být některé věci svaté. Některé věci už ani neznají. Nezajímají je.
Konec tradic? Nevzdělanost? Svatokrádež? Riziko opakování týchž chyb? Možná.
Ale má to i druhou stránku: Nenávist se rozostřuje, vyprchává, přestává být samozřejmým základem světa. A spolu s tím ztrácí pevné kontury i rozdělení na „my“ a „oni“.
Není lepší na dějiny zapomenout?
