Nejzáhadnější letecká katastrofa: Chaos a lži poslaly pátrače do špatného moře

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Dobrou noc, malajsijský let tři sedm nula.“

Slova, která 8. března 2014 v 1:15 hodin vyslal éterem 53letý kapitán letu Zaharie Ahmad Shah směrem k řídicí věži v Kuala Lumpuru, byla navždy tím posledním, co z jeho Boeingu 777 v barvách společnosti Malaysia Airlines zaznělo. A současně je můžeme považovat za úvodní okamžik záhady, která patří k největším v celé historii letectví.

Záhady, kterou se dodnes nepodařilo vyřešit a je dost dobře možné, že se pravdu o osudu letu MH370 nedozvíme nikdy.

Pátrání po letounu, který zmizel přesně před 10 lety na trase z malajsijského hlavního města Kuala Lumpur do Pekingu, bylo tím nejrozsáhlejším a nejdražším v dějinách letecké dopravy. Nakonec přineslo některá důležitá zjištění, ale zároveň minimálně stejné množství otázek.

Ovšem to nejdůležitější - místo, kde zmizelý stroj havaroval, a jeho vrak, jenž se stal hrobem 239 lidí z Číny, Malajsie, Indonésie, Austrálie, Tchaj-wanu, Indie, Francie, USA, Kanady, Nizozemí, Ruska a Ukrajiny - nikoliv.

Let MH370 odstartoval 40 minut po půlnoci z Kuala Lumpuru. Během následující půlhodiny vystoupal do letové hladiny v 10,5 kilometru a přeletěl malajsijské pobřeží. Onu poslední větu kapitán Zaharie Ahmad Shah pronesl jako odpověď na volání dispečera, který se s ním loučil s instrukcí, aby se ohlásil řídícím letového provozu v Ho Chi Minově městě ve Vietnamu, do jehož vzdušného prostoru měl zanedlouho vstoupit. To druhé se záhy stalo, ovšem vietnamským dispečerům už se letoun neozval a krátce poté zmizel z radarů.

Vedle Zaharie Ahmada Shaha seděl v kokpitu 27letý první důstojník Fariq Hamid, jenž stroj pilotoval, jeho zkušenější kolega a školitel (Hamid byl v závěru výcviku a pilotování MH370 bylo jeho posledním letem před získáním plného osvědčení) měl na starosti komunikaci.

Posádka letounu nejenže přestala odpovídat a nereagovala na opakované výzvy, ale navíc několik vteřin poté, co stroj vletěl do vietnamského vzdušného prostoru, zmizel z radarů signál transpondéru - „odpovídače“, jenž poskytuje střediskům letového provozu informace o letadlech včetně výšky, rychlosti a identifikace.

Následovala série zmatků, nepozornosti a chybných rozhodnutí dispečerů ve Vietnamu i Malajsii, jejichž vinou byla záchranná operace spuštěna až po neuvěřitelných více než pěti hodinách.

Pátrání po letadle, které zmizelo z radarů, tak začalo prakticky až v době, když už podle letového plánu mělo jít na přistání v Pekingu. Do Jihočínského moře mezi Malajsií a Vietnamem, kde se předpokládalo zřícení boeingu, v následujících hodinách vyrazily desítky letadel a lodí, aby pátraly po troskách. Jak se mělo brzy ukázat, hledaly na špatném místě, vlastně dokonce v úplně jiném moři.

Během následujících dní odhalily údaje z geostacionární družice Inmarsat-3 a takzvaných primárních radarů (ty, narozdíl od radarů letového provozu zachycujících signály „odpovídačů“, využívají prostých odrazů vln od letících objektů, a tím pádem dokážou zaznamenávat i stroje s vypnutým transpondérem), že se MH370 okamžitě po deaktivaci „odpovídače“ stočil prudce na jihozápad přes Malajský poloostrov, poté severozápadně přes Malacký průliv nad Andamanské moře, kde definitivně zmizel z dohledu i primárním radarům.

Takže zatímco v Jihočínském moři se rozběhla obří záchranná operace, letoun skončil svoji pouť někde v Indickém oceánu, odkud až do své zkázy automaticky vysílal signály ve snaze navázat spojení s družicí.

Záznamy ukázaly, že pokusy o komunikaci se satelitem probíhaly ještě celých šest hodin od chvíle, kdy zmizel z obrazovek dispečerů. Po celou tu dobu Boeing 777 udržoval rychlost a letovou hladinu. To samo o sobě v podstatě vylučuje verzi, že by letadlo postihla náhlá katastrofa jako selhání motorů, exploze na palubě či fatální selhání konstrukce.

Malajsijské úřady však tyto informace tajily ještě několik dní po zmizení letadla. Režim tehdejšího premiéra Najiba Razaka platil za extrémně zkorumpovaný, média ovládala cenzura, kritici byli umlčováni a hlavní motivací vlády tak nejspíš bylo jakoukoliv vinu na tragédii na straně Malajsie co nejvíce zamlžit.

Až poté, co týden od ztráty MH370 tyto informace přinesl americký deník The Wall Street Journal, připustily úřady, že odpovídají skutečnosti.

Mezinárodní vyšetřovatelé byli zděšeni, protože zatajení stop způsobilo, že celá pátrací operace od začátku probíhala tisíce a tisíce kilometrů „mimo“, což šanci na nalezení trosek na skutečném místě, kde se boeing nejspíš roztříštil o hladinu oceánu poté, co mu došlo palivo, snížilo téměř na nulu.

To se posléze potvrdilo a více než dvouměsíční úsilí desítek lodí a letadel v Indickém oceánu skončilo nezdarem. Letoun zmizel beze stopy.

A zůstalo to tak přesně do 29. července 2015. Až 16 měsíců od zmizení letu MH370 našla úklidová četa na pláži francouzského ostrova Réunion podivný asi dva metry velký kus něčeho, co působilo jako součástka letadla. Ukázalo se, že šlo o řídicí plochu z křídla a vyšetřovatelé úlomek díky sériovému číslu konečně mohli spojit se zmizelým boeingem. Později byly další trosky nalezené na pobřežích Mosambiku a Mauricia, a svět tak získal fyzické důkazy, že letoun opravdu havaroval někde v  Indickém oceánu.

Zbývalo - vedle nalezení vraku - vyřešit záhadu, proč.

V průběhu let se kolem katastrofy rozvinula celá řada více, či méně (často spíše více) teorií, které balancují na hraně konspirace. A nezřídka ji s ohledem na absenci věrohodných důkazů očividně překračují.

Za všechny můžeme jmenovat třeba spekulace francouzské novinářky Florence de Changyové o sestřelení boeingu nad Jihočínským mořem Američany, kteří tím chtěli zabránit doručení jakéhosi údajného záhadného nákladu na palubě do Číny. Nebo teorii amerického žurnalisty Jeffa Wisea, jenž označuje za viníky ruské agenty, kteří se vyvoláním záhady v podobě zmizení letadla snažili odvést pozornost světových médií i veřejnosti od právě probíhající anexe Krymu.

Oběma teoriím dodala zdánlivé legitimity dokumentární minisérie MH370: Ztracené letadlo uvedená loni na platformě Netflix, která každé z nich věnovala jednu z celkových tří epizod, za což se sérii dostalo poněkud rozpačitých reakcí od odborníků i recenzentů. Režisérka Louise Malkinsonová sice zahrnutí obou konspirací obhajuje, ale zároveň sama konstatuje, že letoun s mnohem větší pravděpodobností potkal osud popisovaný v první epizodě.

Ta se věnuje důkazům, které se za léta pátrání a vyšetřování podařilo nashromáždit, a jež postupně vylučovaly jednu možnou příčinu za druhou. Až zbyla v podstatě jediná - a ta ukazuje na kapitána Zaharie Ahmada Shaha a možný úmyslný čin.

K závěru, že za nehodu nemůže být zodpovědný nikdo jiný, dospěl například i americký novinář z The New York Times Magazine a bývalý profesionální pilot William Langewiesche, autor jednoho nejdetailnějších a nejlépe podložených rozborů zmizení letu MH370. Svůj text vydal v roce 2019 na serveru The Atlantic, pro který tehdy psal. Verzi přeloženou do češtiny si můžete přečíst ve třídílné sérii, kterou loni publikoval iRozhlas (odkazy najdete zde, zde a zde).

Ve zkratce, pro tuto verzi hovoří řada indicií - manévry boeingu od vypnutí transpondéru zpětně zmapované s pomocí dat z družice a primárních radarů byly vědomé, nešlo o ztrátu kontroly ani změny kurzu provedené autopilotem. Krajně nepravděpodobný se jeví také možný únos, protože z letadla nebyl učiněn ani jediný pokus o nouzové spojení, což je s ohledem na zajištění kokpitu před vniknutím a pouze několikasekundovým odstupem od posledního hlášení pilotů do vypnutí „odpovídače“ minimálně těžko představitelné.

A zatímco kapitána malajsijské úřady vykreslily jako příkladného a bezproblémového, Langewiesche popsal, že jeho život až tak idylický nebyl. Trpěl osamělostí po odstěhování manželky, byl odtažitý a izoloval se ve světě sociálních médií, podle některých expertů mohl trpět klinickou depresí.

Nezvyklé vodítko také přinesla analýza letů, které absolvoval ve své oblíbené počítačové hře Microsoft Flight Simulator. Jedna z tras, kterou zkoušel, totiž prakticky přesně kopírovala osudný let MH370. Vzhledem k okolnostem to lze jen těžko považovat za shodu náhod.

Podle skupiny nezávislých vyšetřovatelů se mohl kapitán ve chvíli, kdy byl v kokpitu sám (jako nadřízený mohl mladšího kolegu například poslat ven něco zkontrolovat), způsobit úmyslně dekompresi v letadle, která by během několika minut usmrtila všechny mimo kokpit, a zajistit si tím nerušené hodiny pro další let. Je přitom jisté, že v letadle ještě dlouho po zmizení byl někdo naživu, protože nejméně po celou dobu letu nad Malackým průlivem bylo pilotované manuálně, jak experti vyčetli z údajů.

Verze o sebevražedném posledním letu Zaharie Ahmada Shaha přesto není oficiálním závěrem vyšetřování. Stejně jako pro jiné scénáře k tomu schází nezvratné důkazy.

Řada expertů se však shoduje, že jiné vysvětlení zmizení MH370 patrně nemá.

Ani deset let od zmizení letu MH370 nelze příběh považovat za uzavřený. O objasnění tehdejší tragédie a nalezení vraku dodnes usilují zejména příbuzní obětí, ale angažují se i soukromé společnosti.

Krátce před výročím tragédie uvedli začátkem března malajsijští vládní představitelé, že pátrání možná skutečně bude obnoveno. Impuls k tomu dala americká společnost Ocean Infinity, která se snažila letadlo najít již v roce 2018 a která nyní navrhla nové pátrání v jižní části Indického oceánu, kde by se podle ní vrak mohl nacházet. Zástupci vlády uvedli, že pokud budou důkazy přesvědčivé, jsou připraveni nové pátrání podpořit.

Naděje, že se nakonec tragický osud 239 lidí na palubě nešťastného letu MH370 přece jen někdy podaří alespoň částečně poodhalit, tak ještě možná není úplně ztracená.