Největší letecká havárie v Československu: Chyba pilota, dispečerů, spiknutí?

Il-18 bulharských aerolinií narazil do úbočí Malých Karpat do vrchu Sakrakopec nedaleko bratislavského předměstí Rača kolem půl páté odpoledne. Lidé z Bratislavy dorazili na místo už během půl hodiny. Záchranáři se do obtížně přístupného terénu dostali později. Mohli někomu pomoci, kdyby to zvládli dříve? Není to jasné, ale je to málo pravděpodobné. Lidi na palubě letadla zabíjel náraz a následný požár.

Mezi prvními, kdo se na místo neštěstí dostal, byl lesník z nedaleké hájenky Viktor Kocmunda. „Vtom nastala první exploze a potom v několikavteřinovém odstupu druhá. Slyšel jsem také praskání či rachot, a to všechno bylo doprovázeno dvěma silnými záblesky, zvýrazněnými i tím, že padal soumrak,“ popisoval. „O třicet minut později jsem stál i s dalšími u trosek. Byl to hrozný pohled. Plech, konstrukce, sedadla, mrtví, zavazadla, a to vše rozmetané na všechny strany.“

Zpravodaj Rudého Práva psal: „Oběti katastrofy jsou roztroušené na téměř 250 metrů dlouhém úseku. Všude, kde najdeš sedadlo, úlomek z některého křídla či nějaký kufr, leží nepochybně i nějaká oběť.“

Bezmoc a beznaděj. Tma, zima, padá sníh s deštěm. Všude kolem polámané stromy a spálená země. A mrtví lidé.

Byl to let na pravidelné lince ze Sofie do (východního) Berlína s mezipřistáním v Budapešti a v Praze. Vzhledem ke špatnému počasí nad pražským letištěm ale piloti požádali o možnost přistát v Bratislavě. Il-18 na bratislavské letiště dosedl krátce před polednem.

Počasí v Praze se pomalu zlepšovalo, a tak se po čtvrté odpolední cestující vrátili na palubu. A v 16:28 stroj vzlétl směr Praha.

To jsou fakta. Stejně jako to, že hlavním pilotem byl zkušený Todor Antonov, který měl za sebou už bezmála 12 tisíc letových hodin. A že Il-18 byl pouze dva roky starý a neměl za sebou žádnou nehodu ani technické problémy.

Co se dělo potom, nebo spíš, proč se to dělo, zůstává dodnes nevyjasněné.

Druhý den po nehodě přiletěla do Bratislavy bulharská delegace. Bulhaři se vcelku logicky chtěli podílet na vyšetřování. Ze zpětného pohledu bychom asi očekávali, že v tom nebude žádný problém. Byly to přece bratrské národy v rámci socialistického bloku. Ale problémy tam byly. Velké.

Československá strana odmítla Bulharům přístup na místo havárie a nechtěla s nimi spolupracovat. Podle místních vyšetřovatelů to byla „domácí“ věc. Odvolávali se navíc na to, že Bulharsko nepodepsalo mezinárodní smlouvu, podle níž se zahraniční odborníci mohou podílet na vyšetřování letecké havárie na území Bulharska. Oni to nedovolí, tak proč bychom jim to měli umožnit my, že?

Napětí mezi týmy vyšetřovatelů později nahrávalo spekulacím a vytváření konspiračních teorií. Pravděpodobně ale šlo o vcelku praktické a pochopitelné věci. Prestiž a ješitnost odborníků. Dobrou pověst aerolinií a letiště. A také o odškodné – v případě chyby pilota by odškodné pozůstalým platilo Bulharsko. Pokud chybovala řídicí věž, platilo by Československo.

Vyšetřovatelé nedospěli k jednoznačnému závěru, jaká byla příčina nehody. A jistě nikoli pouze kvůli tomu, že zpočátku provázely vyšetřování napjaté emoce. V letadle nebyly „černé skřínky“ – zařízení, která zaznamenávají nejdůležitější parametry letu – v té době to ještě nebylo běžné. K dispozici tak byly pouze výpovědi svědků. A trosky letadla.

Jednou z hypotéz vyšetřovatelů byla pochopitelně chyba posádky, chyba hlavního pilota. To je ostatně nejčastější příčina leteckých havárií obecně.

Posádka bulharského letadla měla při odletu situaci zkomplikovanou dvěma faktory. Jednak byla už téměř úplná tma a počasí se opět zhoršovalo. Za druhé nechala řídicí věž nejprve vzlétnout IL-14 československých aerolinií, letadlo, které stoupalo pomaleji. Bulharský Il-18 měl tedy zpočátku vystoupat pouze do výšky 300 metrů, letět podél hřbetu Malých Karpat a teprve po křižování s druhým letadlem nabrat cestovní výšku.

Ani jedna z těch obtíží ovšem nevysvětluje, proč bulharští piloti instrukce nedodrželi a v plné rychlosti navedli letadlo do úbočí Malých Karpat. Co se mohlo stát?

Podle výpovědi jednoho z dispečerů porušil bulharský pilot instrukce již při příletu na bratislavské letiště a cestu si zkrátil přes Malé Karpaty. Je možné, že se považoval za natolik zkušeného a schopného pilota, že požadavky dispečerů měl pouze za poněkud zbytečné rady?

Je to možné, ale neznamená to, že nevěděl, že hřeben Malých Karpat nemůže ve výšce 300 metrů přeletět.

Místo havárie:

Ve hře je pak chybné nastavení palubních přístrojů. Nebo totální nepozornost posádky, která si neuvědomila, že se už natolik přiblížila k horám. Ani jednu z těchto teorií nelze ověřit. Přístroje byly při pádu letadla zničeny. A neexistuje ani záznam hovorů mezi členy posádky.

Bývalý pilot a odborník na letecké havárie Ladislav Keller tvrdí, že každopádně chybovala i řídicí věž. Respektive, že byly tehdy špatně nastavené předpisy pro odlet. „Určitá pravidla pro létání podle přístrojů se nemění. Jednou z těchto zásad je, že letadlo po vzletu nesmí přerušit stoupání, dokud nedosáhne minimální výšky 300 m nad nejvyšší překážkou ve vzdálenosti 46 km od letiště vzletu,“ vysvětluje Keller.

Podle něj tedy vystavila řídicí věž bulharské letadlo přílišnému riziku. Už osm kilometrů od startovací dráhy byly kopce vysoké přes 300 metrů. Nejvyšší v okolí letiště je Velký Javorník s výškou 461 metrů. Bezpečná výška pro odlet bulharského letadla by tedy podle Kellera měla být nejméně 760 metrů.

Ze všech těch možností každopádně mrazí. Příliš sebevědomý pilot, který nebere vážně instrukce dispečerů? Chyba přístrojů, které posádku nevarují, že se blíží smrtící náraz? Zcela zbytečné ohrožení bezpečnosti letu rozhodnutím dispečerů?

Ale možná za to mohl Todor Živkov.

Konspirační teorie, která vysvětluje havárii bulharského letadla jako spiknutí nejvyšších politických špiček Bulharska, je samozřejmě úsměvná. Už kvůli tomu, že přistání v Bratislavě bylo neplánované. Spiklenci by tedy museli přesvědčit bratislavské dispečery během necelých čtyř hodin, aby se dopustili masové vraždy a navedli letadlo přímo do svahu hor.

Ta konspirační teorie je nicméně velice zajímavá, jako informace o tom, co se mohlo v polovině 60. let dít v sovětském bloku, konkrétně v Bulharsku. Dnes o tom vědí asi jen specializovaní historici.

Na palubě letadla, které 24. listopadu havarovalo, byl i významný bulharský politik Ivan Bačvarov. Za války byl členem partyzánského oddílu, později politickým komisařem osvobozenecké armády. Jako politruk dělal rychlou kariéru i po válce a v roce 1950 to dotáhl na náčelníka generálního štábu. Byl členem ÚV komunistické strany Bulharska, i náměstkem ministra obrany.

V roce 1964 navrhl, aby se předseda vlády a šéf strany Todor Živkov vzdal svých funkcí. Podle Bačvarova to nebyl dostatečně kompetentní politik. Spolu se svými spojenci chtěl v Bulharsku nastolit více pročínsky orientovaný režim. Živkov byl podle nich příliš oportunistický, příliš ovlivněný „destalinizací“, bylo třeba se vrátit ke kořenům.

Nezávisle na Bačvarovovi připravovala převrat jiná skupina nespokojených stalinistů. K jejich spojení ale nedošlo. Spiknutí bylo odhaleno. Jeho organizátoři skončili ve vězení. A Bačvarov byl odsunut z vrcholné politiky, dostal post velvyslance ve Východním Německu.

24. listopadu 1966 se vracel ze sofijského zasedání bulharských komunistů do Berlína. Mohl být Živkov tak obratným a nekompromisním mafiánským politikem, aby zorganizoval masovou vraždu kvůli umlčení Bačvarova?

Zejména v Bulharsku oblíbenou konspirační teorii podporuje to, že jeden z bulharských vyšetřovatelů havárie spáchal sebevraždu. Svým přátelům údajně řekl: „Nemohu udělat to, co po mně chtějí.“

Nejspíš ze všeho je to ale něco jako „Živkov ex machina“. Svůdné svést všechno na komunisty. Ale tak jednoduché to není.

Někdo udělal chybu. A zemřelo 82 lidí. Mrazí z toho.