Největší cvičiště SS v Evropě leželo kousek od Prahy: Domov muselo opustit 30 000 lidí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Doposud se nám tady nelíbí ani dost málo, což se taky nezmění a uháněli bychom odsud hned. Každou noc se nám zdá o Stranným a ráno, když se probudím, tak je to zase mrzutější.“ Tyto řádky napsal v únoru 1944 sedlák Antonín Čermák v dopise jedné spřízněné rodině. Vyjadřuje v něm smutek z nuceného vyhnanství.

Stranný, malá obec vzdálená asi 15 kilometrů od středočeského Benešova, leží v území, jež si před více než osmdesáti lety vybrala německá SS za cvičiště pro své vojenské jednotky. Obyvatelé se odtud museli vystěhovat.

Zřízení cvičiště nazvaného Böhmen (Čechy) nezasáhlo pouze rodiny ze Stranného, ale také další starousedlíky ve více než 150 vesnicích na Benešovsku, Neveklovsku a Sedlčansku. Nacisté zde zabrali dokonce i několik městeček a měst, včetně okresního města Sedlčany.

Vznik vojenského prostoru změnil život všech, kteří museli opustit své domovy a majetek, ale i těch, kteří mohli zůstat a stali se zaměstnanci SS – třeba na jednom z několika desítek zemědělských dvorů. Navíc sem byli deportováni vězni z koncentračních i jiných táborů, aby se na budování vojenského prostoru podíleli.

Rozloha vojenského újezdu Böhmen byla skutečně obrovská, téměř 450 kilometrů čtverečních. Stal se největším cvičištěm SS v Evropě, byť nikdy nebyl zcela dokončen. Pro srovnání: současná rozloha Prahy je 496 kilometrů čtverečních.

Ačkoli primárně bylo cvičiště vytvořeno z vojenských důvodů, pohled do nejstarších plánů z roku 1939 ukazuje i na jinou okolnost. „Germanizační význam záboru a vysídlení většiny obyvatelstva byl nesporný a nedaleko od Prahy nevznikala jen důležitá vojenská základna, nýbrž i bašta němectví,“ píše se v nově vydané knize Na cvičišti SS, jejímž autorem je historik Tomáš Zouzal z Ústavu pro studium totalitních režimů. Publikace bude představena 13. února ve Skautském institutu na Staroměstském náměstí v Praze.

Autor v ní završil dvacetiletý výzkum věnovaný nacistickému cvičišti uprostřed Čech. „Historii cvičiště jsem mapoval od roku 2004, přičemž hlavními prameny byly dokumenty z českých i německých archivů, kroniky a vzpomínky,“ rekapituluje dvacetiletý výzkum Tomáš Zouzal, který hovořil s desítkami pamětníků. Mnozí z nich dnes již nežijí.

Jeho první kniha o historii cvičiště (Zabráno pro SS) byla roku 2017 oceněna Prémií Miroslava Ivanova pro autory do 39 let, kterou uděluje Klub autorů literatury faktu. Publikace Na cvičišti SS jeho dlouholetý výzkum završuje.

K založení cvičiště dal souhlas v únoru 1942 zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Už o měsíc později se začalo s vystěhováváním prvních obyvatel. Další vlny následovaly až do jara 1944. Ale i lidé, kteří mohli zůstat, si nemohli být jistí, že si také nebudou muset balit. Nakonec cvičiště opustilo přibližně 18 tisíc lidí. Dalších dvanáct tisíc v něm sice zůstalo, ale i jim majetek vyvlastnila Velkoněmecká říše a často nesměli ve svém bývalém domě setrvat.

Dle rozkazů se stěhovali na jiná místa uvnitř výcvikového prostoru. „Protektorátní úřady je nazývaly přestěhovalci, oni sami však pro sebe měli jiná pojmenování – připadali si jako vyhnanci, lidé bez domova či pobělohorští exulanti. Nucený odchod z důvěrně známých míst doprovázený mnoha starostmi podlamoval jejich zdraví, docházelo k úrazům a vyčerpaný organismus snáze podléhal nemocem,“ konstatuje v nové knize Tomáš Zouzal.

Příchodem na nové místo navíc problémy nekončily, neboť začátky v novém bydlišti doprovázely pocity vykořenění, stesk po domově i obtíže spojené se zabydlováním. „Co jste to za lidi, když jste majetek dali Němcům?“ slyšeli někteří z těch, kteří se stěhovali do vzdálenějších regionů, kde se o cvičišti moc nevědělo.

Co všechno stěhování obnášelo, ukazuje příběh hostinského z Brunšova, jenž leží nad soutokem Vltavy a Sázavy. Jeho rodina se měla přestěhovat do Velké Chuchle, ale na tamní obecní úřad nedorazilo potřebné oznámení. A tak se čtyřikrát stěhovali, přičemž část jejich majetku byla rozkradena, část museli prodat nebo spálit, protože ho neměli kde uskladnit. Teprve po opakovaných žádostech dostal hostinský od pracovního úřadu povolení k provozování své živnosti.

Velkou část vysídlenců představovali zemědělci, kteří zpravidla chtěli hospodařit i v náhradním domově, ale jejich možnosti omezoval zákaz odvážet ze cvičiště koně, dobytek a stroje. Někdy vysídlenci přicházeli i o věci, které jim měly původně zůstat. Jen nemnozí byli rádi, že se z poněkud chudého Benešovska, Neveklovska nebo Sedlčanska přestěhovali do úrodnějších míst, většina se ale s původním domovem rozloučit nedokázala. Někteří se pak do svých původních domovů vydávali alespoň na „otočku“ – buď s platným povolením, nebo nelegálně, za což samozřejmě hrozily postihy.

„Líbal jsem práh našeho domova, hladil jsem jej, a nebýt se mnou Jarka Chaloupků, nevím, zda bych se byl z místa hnul, patrně ne. Spát šel jsem k Chaloupkovům, kteří tam spali též posledně. Spali jsme snad naposled pod krovem, kde rodili se a žili i umírali naši dědové,“ napsal o takové návštěvě domova Jindřich Jahoda ze Stranného na přelomu let 1943 a 1944 v dopise, jenž se dochoval v Národním archivu.

Jeden z důvodů, proč byl vojenský prostor Böhmen tak rozsáhlý, spočíval ve výcviku dělostřeleckých jednotek. V újezdu byla rovněž ženijní škola či škola tankových granátníků, kde esesmani mimo jiné cvičili protitankový boj zblízka, tedy jak bez těžké techniky likvidovat nepřátelské tanky.

Nacházela se zde i škola stíhačů tanků a zkoušely se tu nové zbraně – například rádiově řízený lehký nosič nálože Goliáš. Vycvičení příslušníci SS posléze putovali na frontu, ale jednotky měly posloužit i k boji s vnitřním nepřítelem, například proti demonstracím, stávkám nebo případné revoluci v protektorátu. „Jeho význam umocňovala nevelká vzdálenost od Prahy, která vyniká zvláště ve spojení s prostory Wehrmachtu v Brdech a u Milovic. Vznikl tím trojúhelník nebezpečně v sobě uzavírající hlavní město,“ píše se v knize Na cvičišti SS.

Nešlo o žádnou malou vojenskou sílu. V dubnu 1944 využívalo prostor Böhmen přibližně devět tisíc vojáků, o půl roku později dokonce téměř třicet tisíc. Výcvik byl často hodně tvrdý. „Vykročil jsem bosou nohou na sníh. Jako bych dostal ránu elektrickým proudem, který se mi zahryzl do nohou a projel jimi až nahoru,“ popisoval své zážitky z ranního cvičení jeden z dobrovolníků SS francouzské národnosti. Vojáci tehdy dostali rozkaz vyběhnout ven nazí po nočním cvičení, kdy spali jen čtyři hodiny.

Výcvik v prostoru Böhmen prodělal také Igor Moravec, nejstarší ze tří synů ministra školství a národní osvěty Emanuela Moravce, jenž se stal symbolem kolaborace s nacisty. Igor po válce vypověděl, jak mu jeho otec opakovaně „předhazoval“, že mladší syn Jiří vstoupil do německé armády a nevlastní bratr Emanuel je v internátě v Říši. Proto nakonec požádal o německé občanství. Posléze vyhověl i otcovu druhému přání.

„Zmínil se mně o tom, že by bylo dobře, když se již pro nějakou zbraň chci rozhodnout, abych se rozhodl pro Zbraně SS, a odůvodňoval to tím, že mají jednak nejlepší zbraně, dále že jsou elitním vojskem německé armády. Tuto okolnost mně otec líčil jemu osobním způsobem a čistě z vojenského stanoviska, že jsem se opět rozhodl pro jeho přání,“ uvedl při poválečném výslechu Igor Moravec, který byl posléze odsouzen k trestu smrti a popraven.

Češi, kteří se nevystěhovali, mohli ve vojenském prostoru žít jen pro potřeby SS. Pracovali například v některé ze „zemědělských základen“, jimž se říkalo SS-Hof. V mnoha ohledech se podobaly pozdějším JZD nebo státním statkům. Zemědělcům tu nacisté napřed zabavili půdu a hospodářská zvířata, pak nařídili rozorat meze a sjednotit pole. V padesátých letech se situace opakovala.

„Pracovní doba se odvíjela od ročního období a povahy práce – na jaře a v létě čítala u většiny zaměstnanců kolem deseti hodin denně. Krmiči pracovali i déle, šafáři s kočími běžně třináct, ale při žních až šestnáct hodin, podobně jako traktoristé a kováři,“ píše v knize Tomáš Zouzal. Někdy se pracovalo i v noci. Pokud někdo nepřišel do práce nebo odmítl splnit nějaký příkaz, hrozily peněžité, ale i tvrdší tresty - včetně vězení nebo koncentračního tábora.

Zvláště těžký byl život na území cvičiště pro děti. Přišly o bezpečí domova, jejich příbuzní, známí a kamarádi se mnohdy museli odstěhovat. „Pro nás děti nejhorší doba,“ vzpomínaly později. „Asi si to neuvědomujeme, ale určitě nás to poznamenalo na celý život.“

Některé děti dokonce přišly o život. Například v Sedlčanech 1. července 1944 právě nesla třináctiletá Marie Tancibudková na poštu balík pro bratra, jenž byl na nucených pracích v Říši, když ji na konci náměstí zachytilo projíždějící obrněné vozidlo – neměla šanci přežít.

Vzhledem k tomu, že se vojenský prostor potýkal s nedostatkem pracovní síly k jeho budování, putovaly sem tisíce mužů za trest do takzvaných pracovně-výchovných táborů. Na rozdíl od koncentračních táborů, jimž se ovšem do značné míry podobaly, byla internace časově omezena na týdny až měsíce. Poté se dotyčná osoba vracela k původnímu zaměstnavateli.

Ve vojenském újezdu Böhmen také vznikly pobočky bavorského koncentračního tábora Flossenbürg. „Nejpočetnější zastoupení měli Němci a Francouzi (přibližně 150 od každé národnosti), dále Rusové (asi 50 vězňů), Poláci (30 až 40) a Španělé (zhruba 30 lidí). Nacházelo se zde také asi deset Italů a jednotlivci z dalších zemí – Belgie, Portugalska, Švýcarska či Jugoslávie,“ píše se v knize o táboře na Hradištku u Štěchovic. Další se nacházel ve Vrchotových Janovicích a v obou zemřely desítky lidí.

Začátkem května 1945, kdy byl Adolf Hitler už po smrti a Velkoněmecké říši zbývaly poslední dny existence, se ve vojenském prostoru Böhmen zformoval bojový svaz Wallenstein, který měl být původně nasazen na frontě. Revoluce v Praze ale tento plán zhatila.

Německý státní ministr pro Protektorát Čechy a Morava Karl Hermann Frank žádal, aby právě jednotky SS povstání krvavě potlačily. Části bojového útvaru Wallenstein se proto vydaly ve dvou směrech ku Praze – nejsevernější bod cvičiště u soutoku Vltavy a Sázavy byl od centra metropole vzdálený jen 22,5 kilometru.

Jednotky se zapojily do bojů, ale 7. května podepsalo Německo kapitulaci a 8. května válka oficiálně skončila. Tím se uzavřela i historie výcvikového prostoru Böhmen, kde do posledních dní umírali lidé včetně vězňů nebo českých povstalců. Hned se skončením války se vystěhovaní obyvatelé začali vracet domů – do míst, jež patřila mezi nejvíce zničené oblasti obnoveného Československa. Munice, která tu po výcviku zůstala, způsobovala úrazy i úmrtí ještě řadu let poté.

Trvalo dlouho, než starousedlíci dali dohromady své domy a pole, zahrady a lesy. Kronikář obce Krňany popsal krajinu, kterou opustily jednotky SS, následovně: „Jako by celé roky uplynuly. A přece jsou to pouhá tři léta. A ta tři léta stačila, aby se celá ta krajina stala neplodnou sutinou. Lány neobdělané země, tisíce hektarů. Všechno polozaschlé, umírající, jako by mor prošel touto krajinou, ten jejich esesácký mor.“