Největší Brit všech dob. Churchill však měl i stinnou stránku

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Tak velké pocty se dlouhé roky nikomu jinému nedostalo. Když sir Winston Churchill 24. ledna 1965 zemřel, Británie mu na výslovné přání královny Alžběty II. uspořádala státní pohřeb. Jeho rakev byla na tři dny vystavena ve Westminster Hall, nejstarší dochované části britského parlamentu.

„Byl tak první ‚nekrálovskou‘ osobou, které se mohla veřejnost naposledy poklonit na tomto místě, od roku 1898, kdy zemřel premiér William Gladstone. Od doby pohřbu vévody z Wellingtonu (1852, pozn. aut.), vítěze nad diktátorem Napoleonem – s výjimkami rozloučení s královnou Viktorií v roce 1901 a králem Jiřím VI. roku 1952 –, nezažil Londýn podobnou smuteční ceremonii,“ uvedl před časem Jaroslav Beránek z Vojenského historického ústavu.

Historik dále poznamenal, že dokonce i pohřeb královny matky v roce 2002 byl v hierarchii britských státních pohřbů o stupínek nižší. „Alžbětinu rakev na lafetě totiž táhlo koňské čtyřspřeží, Churchillovu vlekli příslušníci Královského námořnictva,“ vysvětlil.

Státní pohřeb například neměla ani zesnulá britská premiérka Margaret Thatcherová, přezdívaná Železná lady, která zemřela v roce 2013, i když poslední rozloučení s ní se okázalostí vyrovnalo třeba pohřbu lady Diany v roce 1997.

Churchillův pohřeb 30. ledna 1965 vysílala přímým přenosem BBC. Po celé trase průvodu, kterého se zúčastnilo asi 2,5 tisíce vojáků i civilistů, stály desítky kamer. „Pro celý čtyřhodinový přenos BBC jako jediného moderátora zvolila Richarda Dimblebyho. Jeho pokrytí bylo velmi oceňováno, Dimbleby po pohřbu dostal 1600 pochvalných dopisů od diváků,“ uvádí web BBC. Přenos sledovalo na 350 milionů lidí po celém světě.

Samotný obřad se odehrál v londýnské katedrále svatého Pavla, kam přišlo na 3,5 tisíce návštěvníků včetně desítek státníků. Nechyběl mezi nimi ani francouzský prezident generál De Gaulle, s nímž měl Churchill za druhé světové války – mírně řečeno – mnoho sporů.

Mezi hosty byla i sama královna Alžběta II., což byla sama o sobě největší možná pocta, protože královna běžně na pohřby „obyčejných“ občanů nechodí. Tím to ale neskončilo a královna dokonce porušila zavedený protokol. Podle něj kamkoli přichází vždy poslední, ale do katedrály svatého Pavla vešla ještě předtím, než dorazila Churchillova rakev.

Churchill byl pohřben na malém hřbitůvku v Bladonu, nedaleko zámku Blenheim v městečku Woodstock, kde se 30. listopadu 1874 narodil. „Původně si sice spolu se svojí ženou Clementine přál, jak uvádí jeho dcera Sarah ve své útlé knížce Nitky z gobelínu, být pohřben ve svém venkovském oblíbeném sídle Chartwell, kde spočívají i ostatky jeho pudlů Rufuse I. a II. Nedlouho před svou smrtí však své rozhodnutí změnil a chtěl být pohřben v zemi, kde jsou pochováni jeho milování rodiče a bratr Jack,“ uvedl už citovaný historik Jaroslav Beránek.

Historik připomněl, že ve špalírech lemujících londýnské ulice při poslední Churchillově cestě stáli také mnozí bývalí českoslovenští vojáci a letci, kteří do Británie utekli nejprve po Mnichovské dohodě v roce 1938 a pak po komunistickém převratu v únoru 1948. Právě Churchill byl jedním z mála britských politiků, kteří podpis dohody o postoupení sudetského pohraničí kritizovali a poznali válečnou hrozbu hitlerovského Německa.

Při druhém výročí „Mnichova“ 28. září 1940 – v době letecké bitvy o Británii – pronesl Churchill, tehdy již premiér, projev, v němž mimo jiné řekl: „Bitva, kterou Británie bojuje, je také bitvou československého lidu. V dějinách neprokázal žádný evropský národ větší životnost než váš. Učinili jsme obnovu československé svobody jedním ze svých hlavních válečných cílů.“

Ještě slavnější je jeho projev z května 1940: „Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, pot a slzy. Máme před sebou utrpení toho nejhoršího druhu. Čekají nás měsíce bojů a útrap. Ptáte se, jaká je naše politika? Vést válku na moři, na zemi i ve vzduchu, se vší silou, kterou nám jen Bůh může dát. Vést válku proti monstrózní tyranii, jaká zatím nebyla v temné historii lidských zločinů překonána. To je naše politika.“

Tím si přiklonil britskou veřejnost na svou stranu. Churchill, před válkou považovaný spíše za arogantního politika, se v tu chvíli ukázal jako silný lídr, kterého si veřejnost přála a který nakonec přivedl Velkou Británii k vítězství nad Hitlerem.

Churchill dokázal podobně působivě oslovit také příslušníky 1. československé smíšené brigády v Leamingtonu, kterou navštívil na jaře 1941 spolu s prezidentem Edvardem Benešem. Jak popsal historik Beránek, při odchodu zazpíval vojenský sbor Rule, Britannia!, neoficiální imperiální hymnu, a Churchill se ke zpěvu přidal.

Tehdejší československé armádní periodikum Prapor napsalo: „Bylo to pro nás ohromující. Taková podívaná. Se slzou v oku zpíval své vlasti lásku a věrnost starý muž starých cností, jeden z druhu těch, kteří zakládali impérium po všech částech zeměkoule.“

V řadách československých vojáků stál tehdy také vojín dělostřelectva a sochař František Bělský. „V duchu si řekl, že jednou udělá Churchillovu sochu. Své přání si skutečně splnil. Je autorem jeho sochy, jež byla odhalena ve Westminsterské koleji ve Fultonu roku 1971 u příležitosti 25. výročí pronesení Churchillovy známé řeči na této americké univerzitě,“ uvedl Jaroslav Beránek z Vojenského historického ústavu.

Dílem tohoto sochaře, který v Británii po své emigraci v roce 1948 vytvořil také sochařské portréty několika členů britské královské rodiny, je rovněž Churchillova busta před britským velvyslanectvím v Praze.

Nechybělo přitom mnoho a Winstonova politická kariéra mohla poměrně brzy zcela vyhasnout. Za první světové války patřil mezi hlavní architekty plánu na vylodění na turecký poloostrov Gallipoli, které skončilo naprostým fiaskem.

„Kampaň na Gallipoli, špatně naplánovaná a otřesně provedená, byla vymyšlena Winstonem Churchillem, ambiciózním prvním lordem admirality, na začátku roku 1915, kdy válka na západní frontě uvázla na mrtvém bodě. ‚Neexistují jiné alternativy než poslat naše armády žvýkat ostnatý drát do Flander?‘ ptal se Churchill, který se za 25 let stal zachráncem Velké Británie před Německem,“ napsal před časem The Guardian.

„Plánem bylo zpřístupnit úžiny Dardanely, těžce zaminované a schopně bráněné na západním pobřeží tureckými pobřežními pevnostmi a dělovými bateriemi na 50 mil dlouhém poloostrově Gallipoli, spojeneckým lodím, dobytí Konstantinopole – dnešního Istanbulu –, spojit se s Ruskem a vyřadit z konfliktu německého spojence, osmanské Turecko,“ přiblížil smysl operace britský list.

Jenže snaha o průlom skončila neúspěchem, na obou stranách fronty byly desítky tisíc mrtvých a pro Churchilla to znamenalo pád z křesla prvního lorda admirality. Dokonce se hovořilo o předčasném politickém konci tehdejšího čtyřicátníka Churchilla. Ale nejen tehdy, i později se ukázalo, proč se mu také říkalo „buldok“, respektive „starý buldok“. Churchill se několikrát v životě dokázal dostat z úplného dna na politický vrchol.

Nejmarkantnější to bylo hned po konci druhé světové války, kdy Churchillovi konzervativci utrpěli drtivou volební porážku – bez ohledu na Churchillovu nesmírnou popularitu. „Prohráli hlavně proto, že je veřejnost vnímala jako stranu, která nedokázala vyřešit meziválečné hospodářské a sociální problémy – zejména tíživé důsledky Velké hospodářské krize (na prvním místě vysokou nezaměstnanost) – a která špatně připravila zemi na obranu před nacistickým Německem a jeho spojenci,“ uvedl pro Info.cz historik Martin Kovář.

Churchill byl v roce 1946 opravdu blízko k tomu, aby s politikou ve svých 72 letech seknul. Jenže přišla pozvánka podepsaná samotným americkým prezidentem Harrym S. Trumanem, aby vystoupil na univerzitě Westminster College v malém americkém městečku Fulton. Tam následně zazněla slova, která podobně jako „předválečný“ proslov z jara 1940 vstoupila do dějin.

„Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla přes kontinent spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy: Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie,“ pronesl Churchill. „Všechna tato slavná města a jejich obyvatelé se nacházejí v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou. Všechna jsou podřízena nějaké formě sovětského vlivu a velmi vysoké a často ještě rostoucí kontrole Moskvy.“

Výraz „železná opona“ nepocházel z Churchillovy hlavy, původně to bylo protipožární opatření v divadlech a za války tak Joseph Goebbels označoval postup Rudé armády. Dodnes je však autorství tohoto pojmu připisováno právě Churchillovi.

Svým proslovem vyvolal někdejší britský premiér doslova mezinárodní poprask, sovětský diktátor Josif Stalin zuřil. Ostatně Churchill tehdy použil slova, která platí i pro současnou Putinovu říši: „Rusové ze všeho nejvíce obdivují sílu a ze všeho nejvíc pohrdají slabostí, především vojenskou slabostí.“

Fultonský projev je označován za první „výstřely“ studené války. Stalin označil Churchilla za válečného štváče a obvinil ho z nadřazování anglojazyčných zemí nad ostatní národy světa. „Člověku to velmi připomíná Hitlera a jeho spojence,“ řekl Stalin.

Stranou nezůstalo ani komunistické Rudé právo v Československu, které kritizovalo rovněž Churchillovu výzvu na strategické partnerství USA a Velké Británie, za pár let poté zhmotněné ve vzniku NATO: „Churchill opět domýšlivě zdůraznil vyvolenost anglosaské rasy a vyslovil přesvědčení, že se oběma národům (britskému a americkému) podaří zbavit člověka kletby války a tyranie. Kdyby nebylo třeba považovati tyto věty za liché fráze, byly by jistě důvodem k radosti, zvláště národům, které úpí pod britským koloniálním jhem a jsou masakrovány britskými zbraněmi.“

Díky fultonskému projevu se Churchill opět dostal do centra pozornosti. O půl roku později v Curychu vystoupil s dalším historickým projevem, v němž vyzval k vytvoření „Spojených států evropských“ a předznamenal tak zrod Evropské unie.

„V roce 1948 byl Churchill čestným předsedou Evropského kongresu v Haagu, kde se sešli zástupci všech evropských zemí. Setkání vyústilo v založení Rady Evropy v květnu 1949. Prosazoval také vytvoření evropské armády a založení Evropského soudu pro lidská práva, který následně vznikl v roce 1959,“ připomíná se na webu Evropské unie.

A aby byl jeho politický comeback dokonán, v roce 1951 se Churchill stal podruhé britským ministerským předsedou, byť svůj mandát kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu nedokončil. Není se co divit, politik byl velkým milovníkem whisky a silných doutníků. I tak se dožil požehnaného věku 90 let.

Před pěti lety vyvolal jednu „pozapomenutou“ část Churchillova života nápis na jeho soše před Vysokou školou ekonomickou v Praze. V roce 2020 tam někdo napsal, že byl Churchill rasista. Historik Petr Kopecký z Filozofické fakulty Ostravské univerzity posléze v rozhovoru pro Aktuálně.cz uvedl, že někdejší Churchill byl v minulosti nekriticky heroizován a jeho problematické výroky byly upozaďovány.

„Je doložena celá řada citací výroků, kde vyjadřuje názory s pomocí slov ‚vyšší či nižší rasa‘. Je také doloženo, že byl zastáncem eugeniky (sociálně-filozofický směr o metodách, které usilují o dosažení co nejlepšího genetického fondu člověka, pozn. aut.),“ řekl Kopecký.

Měl například velmi kontroverzní výroky směrem ke Gándhímu, kterého zesměšňoval a označoval ho za polonahého fakíra. Občas dokonce používal rétoriku, která je spíše spojována s jeho úhlavním nepřítelem Hitlerem, například použil výrok, že árijská rasa bude triumfovat. Podle Kopeckého je ale zapotřebí si uvědomit, že Churchill byl konzervativní politik a zastánce imperialismu.

„Konzervativní politika byla v Británii před druhou světovou válkou hodně spojena s obranou britského impéria, které sice v té době už upadalo, ale Churchill se jej snažil do poslední chvíle udržet. Představa nadřazenosti bílé rasy byla dlouho součástí právě imperiální politiky. Nostalgie po britském impériu je podle některých komentátorů vidět v Británii i dnes a sehrála určitou roli i v rozhodování Britů o vystoupení z Evropské unie,“ sdělil historik.

Ostatně v roce 2002 Winstona Churchilla označili obyvatelé britských ostrovů v rozsáhlé anketě za nejvýznamnějšího Brita všech dob.