„Kdybych tak převálcovala nějaké fakany“. Šlo zastavit vražedkyni Hepnarovou?

„Cítila jsem se jako kus kamene, se kterým si kdekdo pohazuje. Popíši vám klasický den mého tehdejšího života. Ráno jsem vstávala již se strachem, co zase toho dne zažiji a co kdo proti mně bude mít. Pak jsem šla do školy, strašně nerada a s obavami, které se vždy vyplnily…“ vypovídala osminásobná vražedkyně Olga Hepnarová. O jejím příběhu existují knihy, dokumenty, film, stovky textů v médiích. Přesto stále zůstávají pochybnosti. Bylo možné ji zastavit? Dát šanci jí i jejím obětem?

Základní fakta jsou obecně známa: 10. července 1973 najela Olga Hepnarová nákladním automobilem na chodník, kde lidé čekali na tramvaj. Osm lidí nepřežilo. Další byli těžce zranění.

Byla to promyšlená, dlouho plánovaná masová vražda. Olga Hepnarová se mstila lidem za to, že jí nenáviděli a duševně ji zmrzačili. Byla o tom přesvědčená. A byla přesvědčená, že to musí udělat a že je v právu. Přiznala se hned na místě. Nic neskrývala.

Byla nešťastná, na okraji, divná. Ve škole byla vděčným objektem šikany a posměšků. Chodila jakoby ve spánku, byla agresivní, bolestínská. Byla také nadprůměrně inteligentní a mimořádně sečtělá.

Když vraždila, bylo jí 22 let. I jeden z vyšetřovatelů se svěřil, že ji litoval – tak mladá dívka a má jít na šibenici.

U řady lidí vzbuzoval její osud lítost. Ale ta rychle končí, když si přečtete další její výpověď:

„Kdybych tak převálcovala nějaké fakany. Jsou zlí, krutí a dospělí je vychovávají ke svému obrazu… Děti jsou malé bestie…“

Nezastavil by ji ani pohled na těhotné ženy, ženy s kočárkem. Nic by ji nezastavilo. Nenáviděla a mstila se.

Nebo ji bylo možné zastavit?

„Na předškolní věk si dobře vzpomínám a mohu říci, že už v té době jsem byla doma u rodičů nešťastná. Proto je také charakterizuji jako bezcitné lidi. Krutě jsem byla tělesně trestána nejen jimi, hlavně otcem, ale i oběma babičkami… Všichni tehdy dospělí členové naší rodiny se ke mně chovali tak, jako kdyby mě někde sebrali jako nalezené dítě… Už tehdy započalo to, co pokračovalo tak, že zmrzačili moji duši,“ vzpomínala Olga Hepnarová.

Všude kolem sebe viděla a prožívala hrozbu, příkoří, nenávist. Zpočátku se snažila vzdorovat – ve škole se prala s každým a vysloužila si přezdívku Dračice.

Postupně ale přišla na nový koncept msty: Momentální odveta nemá smysl. Smysl dává jen úplná likvidace nepřítele.

Andrej Drbohlav, autor knihy Psychologie masových vrahů, popisuje, že „vnější hněv“ se u Olgy Hepnarové začal proměňovat v nebezpečnější a hlubší „hněv vnitřní“. A stala se z ní „nejtemnější pachatelka tuzemských dějin kriminalistiky“.

Co to znamená? Byla nemocná?

Ve třinácti se pokusila o sebevraždu. Vnitřní hněv obrátila proti sobě. Už s tím vším nechtěla mít nic společného.

Opakovaně byla hospitalizovaná v dětské psychiatrické léčebně v Opařanech. Nepomohlo jí to. Právě naopak. I tam kolem sebe viděla jen nenávist, zmar a šikanu. Vzpomíná: „V dětské léčebně v Opařanech poznávám nevědomost a zbytečnost (pro mě) psychiatrické vědy.“

Jeden z psychiatrů se tehdy domníval, že trpí schizofrenií. A později to dokládal i vyšetřovatelům. Ostatní to viděli jinak.

Bohužel pro Olgu Hepnarovou byla „psychiatrická věda“ v dobovém vydání opravdu zbytečná.

Už v šestnácti měla jasno. Sepsala svoje priority:

1. Pomsta.

2. Jít společnosti z cesty (klášter, trvalý pobyt někde na chalupě).

3. Sebevražda (poslední možnost).

V osmnácti dokončila učební obor knihařství. A ihned odešla od rodičů. Zpočátku to moc nešlo – hledala práci v Chebu, třikrát ji ale propustili nebo odešla sama v rámci zkušební lhůty. Nakonec se vrátila domů.

A čekal ji „obzvlášť zlý“ rok 1970. Návrat domů její pocity bezmocnosti a nenávisti ještě prohloubil. V srpnu se pokusila zapálit rodinný dům Hepnarových v Zábrodí na Náchodsku.

Byl to dům rodiny jejího otce, kam občas v létě jezdili. Jako nájemníci tu žili dva manželé, sedmdesátníci.

„Odpoledne 6. srpna 1970 jsem se rozhodla a nechtěla jsem uskutečnění nijak odkládat, abych si věc náhodou nerozmyslela. Hned v tomtéž dnu pozdě večer, vlastně už skoro před půlnocí, jsem se tedy vydala z Prahy do Zábrodí. Najala jsem si na ulici taxikáře…“ vypovídala později Hepnarová v rozhovoru s psycholožkou; v roce 1970 se k činu nepřiznala. „Měla jsem s sebou benzin v láhvi a několik výtisků novin na podpal.“

Psycholožka: „Nezaváhala jste těsně před tím, než jste uskutečnila svůj plán? Možná vás k těm místům vázaly i vzpomínky z dětství, které by mohly…?“

„Nevěnovala jsem se žádným vzpomínkám a nezaváhala jsem. Došla jsem k usedlosti, dvířky v dřevěném plotu jsem se dostala na dvorek a tam jsem rychle udělala to, co jsem měla promyšleno. To znamená, že jsem polila benzinem dřevěné dveře chlíva a s pomocí novin je podpálila. Předpokládala jsem, že se oheň přenese vikýřem, který je nad těmito dveřmi, přímo na půdu, kde bylo seno. Tím by se požár dostatečně rozšířil…“

Psycholožka: „Zmínila jste sestru Evu. Věděla jste, že v noci ze 6. na 7. srpna 1970 pobývala v usedlosti, kterou jste chtěla podpálit? Vždyť se mohlo stát, že by uhořela, ne?“

„Stát se vždycky může leccos. Rozhodně ale nebylo mým úmyslem, aby sestra uhořela. Spala přece dole, ne na půdě, kde bylo seno.“

Psycholožka: „Nacházeli se tam i ti starší manželé – nájemníci. Neobávala jste se následků?“

„Nezabývala jsem se tím. Chtěla jsem z důvodů, o kterých jsem nyní mluvila, způsobit ten požár, a každý ať se zachrání, jak umí.“

A ty důvody? Především pomsta otci.

Hepnarová získala v Praze novou práci jako řidička. A byl to také nový impuls k útěku od rodiny. V zahrádkářské kolonii koupila malou montovanou chatku, spíš altánek, 3×3 metry. A pak objížděla okolí Prahy a vyhlížela místo, které by se jí líbilo.

Našla ho v Olešku. Nechala sem přivézt chatku rozloženou na díly a znovu ji sestavit. Byla rozhodnutá žít tady trvale.

Sousedi ji vnímali jako podivínku. Vzpomínají na její divoké hádky s matkou, která za ní občas přijela. Nebo na to, že jedna z mála věcí, která ji bavila, bylo házení sekyrky a nože do stromů.

A pak čtení. Ale podivných, těžkých filozofických a sociologických knih.

Samota nesplnila její očekávání. Neosvobodila ji. Spíš se čím dál víc propadala do vlastní temnoty. A sílilo v ní přesvědčení, že jediným řešením je pomsta.

Zatím neměla jasnou představu. Přemýšlela o vykolejení vlaku, ale zjistila, že by to asi nezvládla. Zaujala ji představa, že by zastřelila rodiče a pak ze střechy domu na Václavském náměstí postřílela co možná nejvíc lidí. Velmi moderní představa. Ale neměla šanci sehnat zbraň.

Důležité tak pro ni bylo setkání na komisi městského národního výboru, kam ji předvolali kvůli nedoplatkům ohledně její chatky. Aniž by to někoho z přítomných zajímalo, přednesla tam „veřejné varování“: Sdělila členům komise, že nenávidí lidi. A chce se jim pomstít.

Jedna z členek komise reagovala, že by s takovými myšlenkami neměla pracovat jako řidička. S pomocí auta by mohla něco provést.

Olga Hepnarová se z Oleška přestěhovala na podnikovou ubytovnu. Do „nestvůrného Babylonu“, kde s nikým víceméně nekomunikovala. „Málokdy promluvila. Většinou řekla jen ‚ahoj‘,“ vzpomíná její spolubydlící. „Měla spoustu těžkých psychologických knih, co člověk normálně nečte. Neusmívala se.“

Když si šla pro výplatu, stála u výdejního okénka tak dlouho, dokud si jí někdo nevšiml. Sama by úřednice nikdy neoslovila.

Měla tou dobou za sebou sexuální zkušenosti s dívkami i muži. Jejím nejbližším přítelem byl Miroslav David. Muž, který se vůči společnosti vyhraňoval podobně jako ona. A měl psychické problémy.

Snažil se jí pomáhat. Psal jí dopisy i do vězení. Poslal dlouhý rozklad i vyšetřovatelům. Spolu s ním podnikla Olga Hepnarová možná i poslední pokus o záchranu.

Na jaře 1973 odvedl David Olgu Hepnarovou na psychiatrické oddělení, kde se sám léčil. Lékař později líčil setkání takto:

„Přišli po skončení pracovní doby… Na můj dotaz, proč přichází, děvče odpovědělo, že chce jít do Bohnic, protože se cítí unavená a chce si odpočinout. Žádné jiné obtíže neuvedla. Celá záležitost se mi zdála značně podivná… Řekl jsem, že psychiatrická léčebna není určena pro odpočinek, protože je to nemocnice. Dále jsem řekl, že pokud je jen unavená, ať si vezme dovolenou, a pokud má ještě jiné obtíže, ať se obrátí na svého příslušného obvodního nebo závodního lékaře.“

Byl by snad zázrak, kdyby se to povedlo. Unavený „obvoďák“ na odchodu z ordinace narazí na dívku, která s ním není příliš ochotná mluvit. A formuluje velmi bizarní požadavek: Chce zmizet ze světa do Bohnic.

Zázrak se nestal. A přišla pomsta.

Z výslechu Olgy Hepnarové:

Proč jste si jako cíl útoku nevybrala konkrétního člověka, o němž si myslíte, že vám ublížil?

To by pro mě nemělo význam. Chtěla jsem přece zasáhnout společnost jako takovou… Tedy v její náhodné části.

Měla jste někdy v životě někoho ráda?

Asi ne. Neměla.

Takže vás nic z toho, co se událo, nemrzí?

Trochu mě přece jen mrzí, že těch zabitých nebylo víc.

10. července 1973 si Olga Hepnarová vytipovala místo v dnešní ulici Milady Horákové (tehdy Obránců míru). Nízký obrubník umožní vjet plnou rychlostí mezi lidi čekající na tramvaj. Napoprvé jen projela kolem – na zastávce čekalo málo lidí.

Podruhé už to vyšlo. I když nikoli ideálně podle jejích představ. Chtěla jet po chodníku dál a srážet pod kola co nejvíc lidí. Motor vypůjčeného náklaďáku ale selhal…

Trochu ji to mrzelo.

Soud probíhal v době tuhé normalizace, takže státem kontrolovaná média přinášela jen velmi strohé informace. Přesto i tehdy proces společnost ostře rozděloval: Část byla proti trestu smrti, část pro exemplární potrestání.

A o to u soudu také šlo. Půjde Olga Hepnarová na šibenici? Šanci přežít měla pouze tehdy, pokud bude uznána za psychicky nemocnou.

Psychologové, psychiatři, soudní znalci se usnesli, že Hepnarová má sice poruchu osobnosti se schizoidními rysy, ale netrpí psychickou nemocí. Nejednala pod vlivem psychózy, halucinací nebo vidin. Je za svůj čin odpovědná.

Proti byl jen zmiňovaný psychiatr z Opařan a advokát Hepnarové, který vystudoval nejenom práva, ale i psychologii.

Olga Hepnarová odmítala, že je nemocná, ke svému činu se hlásila, s advokátem nespolupracovala.

Byla popravena jako poslední žena v Československu. 12. března 1975.

Dopadlo by to dnes jinak? Podařilo by se vražedkyni zastavit?

Zdá se, že signálů ze školy nebo psychiatrických vyšetření byl dostatek na to, aby se dnes pacientku podařilo včas léčit. Nebo izolovat.

Není to ale jisté. Dětská psychiatrie je v dlouhodobé krizi, lékařů je akutní nedostatek, na vyšetření se čeká i měsíce. A zrovna opařanské léčebně ještě docela nedávno hrozil zánik.

V roce 2014 zavraždila mladá žena studenta žďárské střední školy. Vmísila se mezi žáky, ohrožovala je nožem, jednomu probodla srdce. Trpěla paranoidní schizofrenií.

Dva roky před vraždou pobodala na jiné škole vychovatelku a držela jako rukojmí dívku. Jako nepříčetná byla umístěna do ochranné léčby. Lékaři ji ale později propustili do léčby ambulantní.

Dopadlo by to dnes jinak?

U soudu by to bylo jiné jistě. Trest smrti byl zrušený.

Soudní znalci se navíc neřídili dnešními normami. Titíž lidé zpracovávali opakované posudky. Dokonce svolali seminář, na kterém kauzu probírali s několika desítkami kolegů.

Dnes by se situace velmi pravděpodobně vyvinula takto: Před soudem by se sešly dva protichůdné znalecké posudky. Jeden by tvrdil, že Hepnarová je psychotička, trpící nejspíš paranoidní schizofrenií. Druhý by ji viděl jako narušenou osobnost odpovědnou za svoje činy.

A další oslovení znalci by dospěli k podobně protichůdným závěrům. Možná by se objevila i spekulace o poruše autistického spektra. Tedy diagnóze, která byla v Československu 70. let minulého století prakticky neznámá.

Olga Hepnarová by zbytek života zřejmě strávila na nějakém uzavřeném psychiatrickém oddělení. Mohla by chodit na zahradu. A číst. Třeba svého oblíbeného filozofa Jeana-Paula Sartra.

Jeho román Hnus.