Nejlepší kanadský žert v dějinách: bunga, bunga!

Psal se 7. únor 1910 a vše šlo víc než dokonale.

Na pýše britského námořnictva, lodi Dreadnought, nemohli sehnat etiopskou vlajku, tak vyvěsili vlajku Zanzibaru. A zahráli zanzibarskou hymnu. Co víc si mohla falešná návštěva z Etiopie přát?

„Bylo to úžasné. Neuvěřitelně zábavné. Skoro jsem vyl, když jsem admirálovi představoval členy královské rodiny,“ napsal později hlavní organizátor akce William Cole.

Výt ale nemohli. Nemohli si ani dopřát z bohatého občerstvení, které jim jménem královny námořníci nabídli. Riziko, že se jim z tváří začnou odlupovat falešné vousy a černá barva, bylo příliš velké. Byli málomluvní, soustředění.

Občas jen uznale prohlásili „bunga, bunga“.

„Nejprve vám musím něco říci o Horaci Coleovi, který naši akci vedl,“ vzpomínala na „Dreadnought hoax“ Virginia Woolfová. Ano, i tato slavná spisovatelka se akce účastnila. „Byl to velmi půvabný mladý muž. Ir, s krásnýma modrýma očima, malým knírkem a dokonalou postavou. Byl bratrem manželky Nevilla Chamberlaina a jeho sestra na něj byla velmi hrdá. Jenže to bylo v době, kdy to ještě byla Annie Coleová. Pochybuji, že na něj byla ještě stále velmi hrdá, když se stala manželkou premiéra. Neboť Horace Cole byl opravdu divoký mladý muž.“

Horace Cole (1881–1936) pocházel z bohaté urozené rodiny. V devatenácti letech byl těžce zraněn během druhé búrské války. Po zotavení se zapsal na Trinity College na univerzitě v Cambridge. Spíše než studiu se tam ovšem věnoval vymýšlení mystifikací.

První proslulý žert připravil Cole společně s bratrem Virginie Woolfové, který také studoval v Cambridge.

Poslali starostovi Cambridge telegram, že na návštěvu města přijíždí sultán Zanzibaru. Načernili se, půjčili turbany a šaty a vyrazili za starostou. Ten je přijal se vší parádou, provedl je po městě a nabídl jim velkolepé občerstvení.

Generálka na Dreadnought.

„Byl to poměrně nebezpečný přítel. Protože byl tak půvabný a měl krásný měkký hlas,“ shrnuje Virginia Woolfová. „A měl spoustu peněz a spoustu volného času, se kterým si mohl dělat, co chtěl.“

Cole připravil desítky veřejných provokací. Jednou například s několika přáteli vyrazili na nejrušnější londýnskou křižovatku. Byli oblečeni jako dělníci, provazy na vozovce vymezili pracovní prostor a začali kopat. Po chvíli odešli, ale doprava stála hodiny, než policie přišla na to, že to byl pouze žert.

Ale „útok“ na Dreadnought byl Coleovým vrcholným číslem. „Byl to den, kdy stojí za to žít,“ napsal Cole o akci na vlajkové lodi.

Loď Dreadnought byla spuštěna na vodu v roce 1906. A byla to pýcha královského námořnictva – byla lépe vyzbrojená, rychlejší a silnější než všechny dosavadní bitevní lodě.

Média ji oslavovala jako záruku míru a bezpečí britských ostrovů. Jako doklad britské námořní převahy. Stala se téměř posvátným, uctívaným předmětem. Když přijela do Londýna, přišel se na ni podívat milion lidí.

Jakou větší výzvu si mohl přát Horace Cole a jeho bohémští, svobodomyslní přátelé?

Jako vždy spoléhali na rychlost, moment překvapení, drzost, odvahu…

Jejich známý, divadelní maskér, vyslal svého zaměstnance do „generálního štábu“, domu Woolfových. Ten čtyřem „princům“ načernil tváře, připevnil umělé vousy, půjčil turbany a vhodné šaty. Večer před akcí se naučili několik slov ve svahilštině, aby jejich komunikace s překladatelem zněla věrohodně. Ale na lodi pak používali i vymyšlená slova odvozená z latiny či naprosté nesmysly.

Když byli připraveni, poslali veliteli Dreadnoughtu telegram, že se na loď chce podívat etiopská královská rodina v doprovodu zástupce ministerstva zahraničí (Cole) a překladatele (Adrian Stephen, bratr Woolfové). Pak se vydali na nádraží Paddington. Tam požadovali vypravení speciálního vlaku do Weymouthu, kde loď kotvila.

Dostali speciální vlak. A v přístavu je čekalo uvítání na červeném koberci.

Cole se nemohl bavit víc. Ve vysokém klobouku, jako vážený úředník ministerstva, admirálovi představoval prince vymyšlenými, naprosto nesmyslně znějícími jmény. Žoviálně diskutoval s námořníky a uctivě přizvukoval pochvalnému „bunga, bunga“ vážených hostů.

„Námořníci byli tak zdvořilí a milí, že jsem skoro litoval, jak jsme jejich pohostinnost zneužili,“ psal Cole.

Bavili se i ostatní, ale prožívali i těžké chvíle. Virginia Woolfová vzpomíná, že bylo těžké udržet vážnou tvář, když její bratr přeložil větu admirála slovy: „Entaquoi, mahai, kustufani.“

Návštěva si prohlédla loď, vybraným námořníkům předala falešná vyznamenání a odjela zpět do Londýna. Tam Horace Cole poslal fotografii a zprávu do deníku Daily Mirror.

Žert britskou společnost rozdělil. Část se bavila. Jiní považovali akci za idiotský, nedospělý útok na symbol britské důstojnosti a moci.

„Zbývá už dodat jen jednu věc. Asi za týden do Londýna přijel skutečný etiopský panovník,“ uzavírá vzpomínky na „Dreadnought hoax“ Virginia Woolfová. „Stěžoval si, že kdekoli se objeví na veřejnosti, sbíhají se na ulici děti a volají na něj ‚bunga, bunga.“

Horace Cole byl zcela mimořádný provokatér a mystifikátor. Nicméně tři členové skupiny, která navštívila Dreadnought, ho svým významem pro britskou i světovou kulturu převyšují.

Jedna z nejvýraznějších moderních spisovatelek Virginia Woolfová. Její bratr Adrien Stephen, který patřil k prvním britským psychoanalytikům. A malíř a designér Duncan Grant.

Všichni byli součástí skupiny umělců, teoretiků, literárních kritiků, intelektuálů a bohémů „Bloomsbury Group“, která dodnes vyvolává v Británii vášnivé polemiky.

Pro konzervativní britskou společnost první poloviny 20. století byli stejně nesnesitelní jako Horace Cole. Byli sice z vážených a většinou i zámožných rodin, studovali Cambridge, ale byli to levičáci, freudisti, pacifisti, feministi, někteří z nich homosexuálové, nevadily jim romantické trojúhelníky, láska a přátelství pro ně znamenaly víc než tradiční rodina…

Nešlo je přehlédnout, nebyli to nějací druhořadí bohémové živořící na předměstí. Patřil mezi ně třeba i ekonom John Maynard Keynes. Jejich vliv v mnoha oblastech kultury nebylo možné popřít.

A jejich přístup k životu byl tou nejhrozivější provokací: Chtěli žít po svém.

Bloomsbury Group. Nejprve se scházeli v Londýně, všichni základní členové bydleli ve čtvrti Bloomsbury nebo v jejím okolí. Později si pronajali domy v Sussexu, jihozápadně od Londýna. Tam pracovali, milovali se, umírali.

Jejich životy nebyly jednoduché. A určitě nebyly ani takové, jak si je ve svých představách o lásce a přátelství vysnili. Tam, kde prožívali lásku, leckdy působili bolest.

Na farmě v Charlestonu, v západním Sussexu, je od roku 1986 muzeum. Byl to kdysi dům malíře Duncana Granta, účastníka akce na Dreadnought. A jeho přítelkyně, malířky Vanessy Bellové. A jejího manžela, kritika Clivea Bella. A Grantova milence Davida Garnetta.

Složité? Ano.

Navíc: Grant a Vanessa měli spolu dceru Angelicu. Ta se později provdala za Garnetta. Ve svých memoárech rozhodně rodiče nepopisuje v lichotivém světle. Garnetta si brala ve chvíli, kdy nevěděla, kdo je její otec. A už vůbec ne, že její manžel byl jeho milencem.

Bloomsbury Group. Pro mnohé ztělesnění zla. Nedospělé a nezodpovědné idealistické třeštění…

V roce 1999 uspořádala londýnská Tate Gallery výstavu The Art of Bloomsbury. A kurátor Richard Shone musel konstatovat: „Je překvapivé, kolik nenávisti stále vyvolávají.“

Jejich životy nebyly jednoduché. Virginia Woolfová trpěla duševní nemocí, která tehdy prostě znamenala, že je „blázen“. Dnes by se pravděpodobně léčila s bipolární poruchou, postaru s maniodepresí.

Mohou nové ideje a přístupy k životu ukazovat lidé, kteří si nevědí rady sami se sebou?

Ti, kdo cítí nenávist, automaticky odpovídají „ne“. Ale otázka to není jednoduchá.

Virginia Woolfová každopádně ve věku 59 let spáchala sebevraždu. Naplnila si kapsy šatů kameny a vešla do řeky Ouse.

Svému manželovi zanechala dopis na rozloučenou:

„Nejdražší, cítím, že už zase blázním… A už se z toho nedostanu. Tak dělám to, co považuji za nejlepší. Dal jsi mi největší možné štěstí… Nemyslím, že dva lidé mohli být šťastnější než my, dokud nepřišla ta nemoc… Už s tím nemohu bojovat. Nechci ti už dál kazit život… Nemyslím, že kdy dva lidé mohli být šťastnější, než jsme byli my. V“

Pozn. red. Ve článku jsme vyměnili ilustraci bitevníku Dreadnought. Za nepřesně zařazenou skicu z historické ročenky se omlouváme.