Stovky zavražděných Čechů. Při Stalinově Velkém teroru neumírali jen Ukrajinci

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když žádné nepřátele nemáme, tak si je vyrobíme. A pokud mají cizí národnost, tím hůř. Sovětský režim rozpoutal v druhé polovině třicátých let na Ukrajině vlnu teroru proti údajným agentům a dalším nepřátelům. Mnohým „spiklencům“ přitížila jejich národnost, rázem z nich byli zahraniční špioni a rozvraceči nových pořádků.

Na Velký teror na Ukrajině, jak toto období pojmenovali historici, doplatili i příslušníci tamní české menšiny. Ve vykonstruovaných procesech je vyšetřovatelé obvinili z členství v neexistujících nacionalistických kontrarevolučních organizacích (postačil například i Sokol).

Ve skutečnosti ale byla největším „proviněním“ jejich národnost. Na základě dosavadních výzkumů bylo potvrzeno, že sovětský režim zavraždil na území Ukrajiny minimálně 660 Čechů, nejspíš ale více. Šlo tak o nejhorší Stalinovy politické represe proti českým krajanům na území Sovětského svazu.

Historici tuto krvavou událost připomínají i s ohledem na současnou Putinovu agresi na Ukrajině. „Historie není jen to, co je v knihách, ale co nás stále předchází,“ konstatoval náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Kamil Nedvědický. „Opět jsme svědky neuvěřitelného teroru.“

Ústav spolu s Nakladatelstvím Academia nedávno vydal publikaci Velký teror na Ukrajině 1937–1938: perzekuce české menšiny, jejíž součástí je stovka dokumentů sovětské tajné policie NKVD. Na přípravě unikátního sborníku se podíleli rovněž historici z archivu Bezpečnostní služby Ukrajiny.

Shromažďování podkladů trvalo patnáct let, právě ve světle Putinovy agrese ale publikace není jen dalším historickým sborníkem. „Je velmi prospěšné se zabývat historickými dokumenty, diktátoři používají stejné argumenty,“ řekl náměstek Nedvědický.

Počátky české menšiny na Ukrajině sahají až do druhé poloviny 19. století, kdy mnohé rodiny přijaly nabídku carského Ruska na získání půdy a kolonizaci některých příhraničních oblastí.

„Koncem století se v Rusku při sčítání lidu přihlásilo k české a slovenské národnosti více než 50 tisíc osob, v naprosté většině Čechů, kteří se usídlili především na Ukrajině,“ napsal v úvodu publikace historik Mečislav Borák, který se osudy českých krajanů v SSSR dlouhodobě zabýval.

Nejvíce vystěhovalců zamířilo do Volyňské gubernie, kde se Češi osvědčili jako dobří zemědělci. Další početnou skupinou českých krajanů v Rusku se stali zajatci z bojů první světové války. Po jejím konci ztratilo Rusko své západní gubernie, především na úkor Polska a Rumunska, v nichž údajně žilo asi 30 tisíc Čechů a Slováků.

Při prvním sčítání lidu v Sovětském svazu v roce 1926 se k české a slovenské národnosti přihlásilo více než 27 tisíc lidí, stejné to bylo i v roce 1939. Nejvíce z nich žilo právě na území sovětské Ukrajiny.

První politické perzekuce zažila česká menšina bezprostředně po válce během ruské občanské války mezi bolševiky a protibolševickou koalicí. Už tehdy se popravovalo za údajnou kontrarevoluční činnost a sabotáže.

Další represe následovaly. Například při tažení proti „kulakům“ byly postiženy více než dva tisíce volyňských Čechů. Českou menšinu na Ukrajině také výrazně poznamenal uměle vyvolaný hladomor na počátku třicátých let, který zásluhou Josifa Stalina nepřežily miliony obyvatel.

Ovšem až při Velkém teroru v letech 1937 a 1938 se sovětská policejní mašinerie zaměřila vedle Rusů, Ukrajinců, ale také Němců, Poláků, Lotyšů či Estonců důrazněji také na obyvatele české národnosti.

Jak připomněl už citovaný historik Mečislav Borák, dochoval se důležitý dokument podepsaný tehdejším šéfem NKVD Nikolajem Ježovem O nedostatcích přípravy a provedení masových operací na Ukrajině z března 1938, v němž tato prodloužená Stalinova ruka navrhovala uskutečnit speciální operaci také proti Čechům.

Začátek roku 1938 byl na Ukrajině klíčový. Moskvě se totiž nelíbily dosavadní výsledky rozsáhlé čistky, a tak v polovině února přijel do Kyjeva sám Ježov, aby oznámil, že represe nejenže budou pokračovat, ale ještě se prohloubí.

V praxi to rozpoutalo více poprav. „Znamenalo to významné zesílení represí vůči Čechům,“ konstatoval Borák, podle něhož se počet zastřelených Čechů oproti roku 1937 téměř zdvojnásobil – protože taková byla politická objednávka.

K trestu smrti zastřelením byl například v květnu 1937 odsouzen v rámci špionážní skupiny inženýrů a administrativních pracovníků strojírenských závodů sedmatřicetiletý Rudolf Sedláček. Do SSSR přijel v roce 1932 jako zahraniční odborník, inženýr-konstruktér.

„V roce 1933 se připojil ke kontrarevoluční fašistické špionážně-diverzní skupině působící v továrně,“ píše se v rozsudku, podle něhož se Slezáček „podílel na získávání špionážních materiálů o průmyslu, o závodech obranného charakteru“, ale také „o dislokaci a vyzbrojení Rudé armády nebo o politických náladách dělníků“.

Na podzim 1937 byl rovněž obviněn pětačtyřicetiletý Karel Komenda, který prováděl „záškodnickou činnost“ v Leninově státním závodě na výrobu porcelánu v Baranivce. Vyšetřovatelé mu kladli za vinu také to, že coby předák „nedokázal zajistit, aby stavební dělníci dokončili svou práci včas“.

Rovněž se prý snažil mezi dělníky „zasít nenávist k sovětské moci“, když například tvrdil, že „dělníci, kteří se snaží být stachanovci, jsou hlupáci, protože pracují na malou skupinku komunistů, ale sami chodí nazí a o hladu“.

Konkrétní osudy těchto i mnoha dalších Čechů, kteří také skončili na popravišti, jsou zaznamenány právě v dokumentech NKVD a dalších bezpečnostních složek publikovaných dvojjazyčně, v ruském originále a českém překladu, ve výše zmíněné publikaci. „Ukazují podobu sovětského státního teroru uplatňovaného proti Čechům na Ukrajině,“ uvedl hlavní editor knihy Jan Dvořák z Ústavu pro studium totalitních režimů.

V knize jsou rovněž dokumenty, které mapují kontrarozvědnou činnost NKVD proti Generálnímu konzulátu Československé republiky v Kyjevě, který zde fungoval mezi červnem 1936 a dubnem 1938.

„Ještě před začátkem Velkého teroru se stal konzulát terčem sofistikovaných akcí orgánů NKVD ve snaze kontrolovat a postupně paralyzovat jeho činnost, které nakonec přispěly k jeho uzavření,“ uvedla historička Anna Chlebina, jedna z editorek více než tisícistránkového sborníku.

Mezi publikovanou dokumentací jsou rovněž listiny, které se týkají největší hromadné popravy desítek lidí českého původu na území SSSR, která se odehrála na svátek svatého Václava 28. září 1938 v Žitomíru.

Početná česká menšina se zde usídlila v druhé polovině 19. století a obstojně se jí dařilo. Postavila zde například kostel zasvěcený právě patronovi české země nebo založila pivovar. V době Velkého teroru ale ani ona neušla pozornosti sovětské tajné policie.

Ve sborníku je například kopie obžaloby NKVD, podle níž byla v Žitomírské oblasti odhalena a zlikvidována „česká vojensko-povstalecká špionážní organizace vedená takzvaným Českým družstvem (české národní povstalecké sdružení)“.

Tuto organizaci dle dokumentu „založily v roce 1919 výzvědné orgány prostřednictvím zajatých důstojníků české armády, kteří zůstali v SSSR“. Kontrarevoluční nacionalistická činnost se vedla také „pod pláštíkem“ české organizace Sokol.

„Byla neděle. Rodiče se radili, co budou vařit k obědu, a tatínek, který sám rád vařil, se rozhodl zajít koupit na trh slepici. Když se vrátil i se slepicí domů, už na něj u nás v domku čekali dva příslušníci NKVD, že s nimi má jít na místní sovět (úřad). On už asi tušil, že bude zle, vzal si mě na ruce, políbil mě, rozloučil se i s mojí sestrou a s maminkou,“ vzpomínala na zatčení svého tatínka v rozhovoru pro Gulag.cz Marie Šimková, rozená Jandurová, dcera jednoho z popravených Josefa Jandury, který pracoval právě v žitomírském pivovaru.

Z čeho byl Jandura a další Češi obviněni? „České družstvo zakládalo na území Žitomírské oblasti na pokyn české rozvědky české povstalecké družiny, jejichž úkolem bylo: propojovat české povstalecké kádry, připravovat je k ozbrojenému povstání v období německé intervence a vyvíjet výzvědnou činnost na území SSSR ve prospěch české rozvědky,“ píše se v dokumentu.

NKVD se ještě nezapomnělo pochválit, že „vyšetřování v této věci vedlo k odhalení a likvidaci čtyř povstaleckých skupin a dvanácti poboček“. U každého z dlouhé řady obviněných je rovněž poznámka velkým písmem, že „svou vinu přiznal“.

Rozsáhlá akce proti spikleneckému centru v Žitomíru skončila popravou osmdesáti lidí, z toho 78 Čechů. Šéf NKVD Nikolaj Ježov, který byl vzhledem ke svému malému vzrůstu pouhých 151 centimetrů přezdíván krvavý skrček, však své oběti na Ukrajině přežil jen o necelé dva roky.

Ačkoli při Velkém teroru vykonával oddaně všechny Stalinovy příkazy, postupně se stal nepohodlným, protože věděl příliš mnoho. Nejprve byl zbaven všech svých funkcí a následně v dubnu 1939 zatčen a obviněn za přípravu spiknutí proti Stalinovi. V únoru 1940 byl popraven.