Vzestupy i pády slavného vojevůdce: 10 nejznámějších bitev Napoleona Bonaparta

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Francouzský vojevůdce, válečný stratég i císař. Napoleon Bonaparte je jednou z nejznámějších válečných postav historie. Vůdčí osobnost dříve problémového chlapce z vojenské školy se začala budovat na pozadí událostí Velké francouzské revoluce.

Ta svrhla a popravila krále Ludvíka XVI. a dala za vznik první Francouzské republice. Napoleonovy imperiální ambice a touha po evropské federaci v čele s Francií pak ale paradoxně republiku zničily. Seznam Zprávy přinášejí přehled deseti významných bitev Napoleonova tažení - od počátku jeho kariéry přes Slavkov až po prohru u Waterloo.

První důležitou bitvou byl pro mladého Napoleona útok na francouzské město Toulon, který mu byl svěřen na konci roku 1793. S pomocí anglického loďstva tam totiž tehdy vypuklo povstání proti francouzské vládě, které měl Napoleon spolu s vojáky potlačit.

Obléhání Toulonu se stalo událostí, kde mladý Bonaparte poprvé prosadil své strategické myšlení a schopnost motivovat vojáky, jejichž přízeň si poté po celou dobu napoleonských válek udržoval. V Toulonu vedl své jednotky osobně v první linii, zranil se, ale město se mu stejně podařilo dobýt. Neútočil na něj přitom přímo, ale nejdříve dobyl protější pevnost Eguillette. Za svůj úspěch byl po návratu povýšen na post generála.

O tři roky později vedl Napoleon francouzskou armádu proti rakouským silám ve svém prvním italském tažení. U řeky Addy, která protéká u italského města Lodi, narazil na silnou rakouskou pozici, která stála na mostě. Ačkoli byli Rakušané chvilku v přesile, Napoleon spolu s dalšími dvěma generály zvítězil.

Nejdřív se Francouzům povedlo dvěma děly zabránit, aby Rakušané zničili most. Poté Bonaparte výmluvnou řečí přesvědčil své vojáky, aby s bajonety zaútočili po mostě, i když to bylo riskantní. Napoleon zároveň vyslal jinou část vojska přebrodit řeku na jiném místě proti proudu, aby pak zaútočila na Rakušany z další strany. Francouzskému vítězství pomohl i fakt, že část vojáků si všimla poklesu hladiny řeky, spustila se po pilířích do vody a útočila na Rakušany i zespodu.

Bitva byla klíčová hlavně proto, že upevnila Napoleonovu pověst odvážného a geniálního vojevůdce. Dodala mu navíc sebevědomí a naprostou oddanost vojáků.

Další z klíčových bitev se stala bitva u pyramid během Napoleonova tažení do Egypta, kde se snažil svému největšímu nepříteli, Británii, zabránit v umocňování vlivu a chtěl mu i přerušit obchodní cesty do Indie.

Napoleon zde bojoval proti mameluckému (mamelukové či mamlúkové byli otročtí vojáci - pozn. red.) vojsku tureského místodržitele v Egyptě Murada Beje. K odražení nepřátelských útoků mameluků použil čtvercové formace pěchoty zvané „karé“. Každá z pěti čtvercových formací měla na všech stranách šest řad pěchoty a ve svých středech chránila jezdectvo. Čtverce účinně odrážely hromadné útoky mamlúckých jezdců a zatímco se střed bránil útokům, pravé a levé křídlo pokračovalo vpřed.

Vítezný výsledek bitvy pak umožnil Francouzům ovládnout Káhiru a upevnit svou kontrolu nad Egyptem.

Bitva u Trafalgaru se odehrála v roce 1805. Napoleon si mezi Francouzi mezitím stihl vybudovat náklonnost z řad občanů i armády. Francouzi ho totiž považovali za východisko z porevolučního chaosu a neutichajících zahraničních útoků, které odstartovaly koaliční války.

V roce 1800 se Napoleon nechal jmenovat prvním ze tří konzulů, kteří měli Francii řídit. Jeho moc ale byla téměř absolutní, protože zbylí dva konzulové zastávali pouze poradní hlas. Francouzskými občany si Napoleon v referendu nechal schválit i změny ústavy a v roce 1804 se i přes dlouhou snahu Francouzů o republiku nechal v přítomnosti papeže jmenovat císařem, později pak rovněž italským králem. Na císařskou korunovaci reagovaly i evropské mocnosti.

O rok později se odehrála právě trafalgarská námořní bitva - střet mezi spojenými francouzskými a španělskými flotilami na jedné straně a na druhé straně Británií pod velením admirála Nelsona. Britové měli ovšem lepší taktiku, proto se bitva stala první Napoleonovou porážkou a předznamenala konec jeho plánů na invazi do Británie.

Téhož roku však Napoleon zaznamenal také jeden ze svých největších válečných úspěchů - v bitvě u moravského Slavkova, jinak známé také jako bitva tří císařů. V ní Napoleon spolu se svým vojskem bojoval proti spojeným armádám Rakouska a Ruska, které měly početní převahu.

Francouzský vojevůdce úmyslně oslabil svůj střed, čímž nepřátele nalákal k útoku. V reakci na něj zahájil mohutný protiútok, ale tentokrát na boky spojeneckých sil, což vedlo k jejich úplné porážce.

Napoleonovo vítězství u Slavkova zajistilo Francii dominanci nad Evropou a vedlo k rozpadu takzvané třetí koalice (ruská a habsburská vojska). Mimo Napoleona se jí účastnil i rakouský císař František I. a ruský car Alexandr I. Památkou na bitvu u Slavkova je například Mohyla míru v místech bojiště nebo Vítězný oblouk v Paříži.

Bitva u pruského Jílového, německy Eylau, kde Napoleon bojoval proti ruské armádě, se do historie zapsala jako jedna z nejkrvavějších napoleonských válek. Odehrála se v roce 1807 a po celý bitevní den se úspěchy vojsk střídaly na obou stranách - francouzské i ruské. Žádná z nich ale z boje nevyšla jako vítězná.

Bitva si vyžádala 30 tisíc mrtvých a raněných na ruské a o deset tisíc míň na francouzské straně. A ačkoli neměla poražené, zasadila Napoleonově nezlomitelné pověsti další ránu.

Bitva u Wagramu, která se odehrála východně od Vídně, byla druhou největší bitvou napoleonských válek, účastnilo se jí více než 300 tisíc vojáků. Napoleon v ní v roce 1809 porazil rakouská vojska, přestože měl v době bitvy své nejlepší jednotky nasazené ve Španělsku.

Výsledek bitvy navíc donutil Rakousko k podepsání Schönbrunnské mírové smlouvy. Ta byla pro Rakousko více než nepříznivá - Habsburská monarchie kvůli ní ztratila část svého území, byly jí omezeny ozbrojené síly a musela Francii zaplatit válečnou náhradu ve výši 85 milionů franků.

Nerozhodná bitva u Borodina, která se odehrála v roce 1812 v rámci francouzského tažení na Rusko, předznamenala Napoleonův pád. Samotná bitva mu sice otevřela cestu na Moskvu, tu ale Rusové opustili a celé město zapálili.

Napoleonovi a jeho půlmilionové armádě tak nezbývalo nic jiného než se vrátit zpátky. Zpáteční cesta se ale jeho vojsku stala osudnou. Na nekonečné pláni se totiž Napoleonovi vojáci setkali s ruskou zimou. Kromě ní navíc na vojáky útočila i nepřátelská vojska, stejně jako hlad a tyfus. Sám Napoleon nakonec vojsko opustil a nechal se převést do Francie. Z 500 tisíc vojáků se za ním vrátilo už jen 10 tisíc bojeschopných mužů.

V roce 1813 se odehrála bitva u Lipska, známá také jako bitva národů. Jednalo se o největší střet napoleonských válek, ale i největší válečný konflikt před první světovou válkou. Na jedné straně stála francouzská armáda, na druhé koalice Ruska, Rakouska, Pruska a Švédska, která chtěla ukončit Napoleonu evropskou nadvládu. Bitvy se zúčastnilo více než 600 tisíc vojáků.

Po prohraném boji Napoleon ztratil přízeň svých generálů, ale i francouzského obyvatelstva, které už mělo neutichajících válek dost. Podepsal proto abdikaci a uchýlil se do ústraní na ostrov Elba, kde pro něj vítězné mocnosti zřídily loutkové knížectví. To však ještě neznamenalo úplný Napoleonův konec.

Napoleonova poslední bitva se uskutečnila během období po jeho návratu k moci po útěku z Elby, kterému se přezdívá 100 dní císařství. U Waterloo se střetl s britskými a pruskými silami, a přestože dokázal úspěšně odrazit některé z jejich útoků, do historie se jedna z nejznámějších bitev vůbec zapsala také jako Napoleonova finální prohra.

Po Waterloo byl Napoleon zajat a deportován na ostrov Svatá Helena, kde strávil zbytek svého života.