Napoleon Bonaparte: Vzestup a pád válečného stratéga, který ovládl Evropu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Napoleon Bonaparte je dosud jednou z nejznámějších a nejambicióznějších osobností Francie. Jeho vládnutí mělo přitom vliv na celou Evropu. Patří zároveň k nejproslulejším válečným postavám historie.

Vůdčí osobnost dříve problémového chlapce z vojenské školy se začala budovat na pozadí událostí Velké francouzské revoluce, jež svrhla a popravila krále Ludvíka XVI. a dala za vznik první Francouzské republice. Napoleonovy imperiální ambice a touha po evropské federaci v čele s Francií pak paradoxně zničily nejen republiku, ale i jeho samotného.

Napoleon se narodil 15. srpna 1769 v městečku Ajaccio na ostrově Korsika, jen rok po jeho připojení k Francii. Byl přitom druhým z osmi dětí nepříliš bohatého Korsičana Carla Buonaparta, právníka a zástupce Korsiky u francouzského královského dvora. Malý Napoleon se však již v devíti letech s Korsikou rozloučil a začal studovat vojenskou školu ve Francii.

Tam pak měl problémy nejen s kázní, ale i oblibou mezi spolužáky. Na škole se však prokázal jako pilný student - objevil svůj matematický talent, poctivě studoval vojenskou strategii, kterou v hodinách často doplňoval o vlastní poznatky, a výborně rozuměl mapám.

Napoleon studoval celkem na třech školách, z toho poslední byla v Paříži. Její studium však musel v šestnácti letech přerušit kvůli smrti otce, po níž se přestěhoval zpátky na Korsiku. Ačkoliv nebyl nejstarším potomkem, začal se starat o rodinu. Po téměř osmi měsících se však na školu vrátil, dokončil ji a poté se přidal k francouzské armádě.

Ve Francii mezitím v období po ukončení Napoleonových studií začala pozvolna startovat Velká francouzská revoluce. Započala ji nespokojenost střední třídy s ekonomickou krizí, nerovností mezi třemi stavy (šlechta, duchovenstvo a třetí stav, neboli obyčejní lidé, pozn. red.) a nárůstem osvícenských myšlenek. Jejím hlavním cílem byl pád absolutní monarchie Ludvíka XVI. a nastolení republiky.

V roce 1789, kdy byla revoluce „oficiálně“ zahájena dobytím věznice Bastily, bylo Napoleonovi 20 let. Revoluci tehdy vnímal jako neopakovatelnou šanci, přidal se proto na stranu republiky a vstoupil k Jakobínům – straně, která byla tváří revoluce. Ačkoli zaujal vůči situaci postoj, další čtyři roky setrvával na Korsice a snažil se, tehdy ještě marně, prosadit se jako voják.

Zadařilo se mu až na konci roku 1793, kdy mu byl svěřen útok na francouzské město Toulon. Ten se tak stal jeho první důležitou bitvou. S pomocí anglického loďstva tam tehdy vypuklo povstání proti francouzské vládě, které měl Napoleon spolu s vojáky potlačit. To se mu nakonec povedlo a za své vítězství byl povýšen na generála.

O dva roky později rozstřílel v Paříži revoluční povstání a se stejnou odhodlaností vstoupil i jako velitel italského tažení do boje proti rakouské armádě v roce 1796. Úspěchy na jeho stranu přitáhly nejen celou armádu, ale i spoustu běžných Francouzů, z nichž někteří začali mladého Napoleona považovat jako možné východisko z tehdy již porevolučních zmatků v zemi.

V roce 1799 se Napoleon ve Francii chopil moci skrze listopadový státní převrat, když se nechal jmenovat prvním ze tří konzulů, kteří měli Francii řídit. Jeho moc ale byla téměř absolutní, protože zbylí dva konzulové zastávali pouze poradní hlas.

Francouzskými občany si Napoleon v referendu nechal schválit i změny ústavy a v roce 1804 se i přes dlouhou snahu Francouzů o republiku nechal v přítomnosti papeže korunovat císařem. Na císařskou korunovaci reagovaly i evropské mocnosti a Napoleon zahájil svou misi s pracovním názvem „dobytí Evropy“.

Hned o rok později se odehrála slavná námořní bitva u Trafalgaru - střet mezi spojenými francouzskými a španělskými flotilami na jedné straně a na druhé straně Británií pod velením admirála Horatia Nelsona.

Britové měli ovšem lepší taktiku, proto se bitva stala první Napoleonovou porážkou a předznamenala konec jeho plánů na invazi do Británie. Ve stejném roce ale Napoleon zaznamenal velký úspěch v podobě vítězství v bitvě u Slavkova, známé také jako bitva tří císařů. V následujících letech pak rozšířil svou kontrolu nad Evropou, když porážel Prusy i ruské síly.

Nejvíce ale Napoleona celoživotně drásala Británie. Tu se proto snažil oslabit ekonomickou blokádou známou jako Kontinentální blokáda, kterou zahájil v roce 1806. Řada evropských zemí ji však začala postupně porušovat.

V roce 1812 se Napoleon rozhodl napadnout Rusko, jež odmítlo dodržovat jeho kontinentální blokádu vůči Británii. V rámci tažení na východ se odehrála i nerozhodná bitva u Borodina, která předznamenala císařův pád. Samotná bitva mu sice otevřela cestu na Moskvu, tu ale Rusové opustili a celé město zapálili.

Napoleonovi a jeho půlmilionové armádě tak nezbývalo nic jiného, než se vrátit zpátky. Zpáteční cesta se ale jeho vojsku stala osudnou. Na nekonečné pláni se totiž francouzští vojáci setkali s ruskou zimou.

Kromě ní na ně navíc útočila i nepřátelská vojska, stejně jako hlad a tyfus. Sám Napoleon nakonec své vojáky opustil a nechal se převést zpátky do Francie. Z půl milionu vojáků se za ním vrátilo jen deset tisíc bojeschopných mužů.

Poslední kapkou pak pro Napoleona byla porážka v bitvě u Lipska, jež se odehrála ve stejném roce jako zdrcující tah na Rusko. Bitva národů, jak se střet u Lipska nazývá, byla největší bitvou napoleonských válek, ale i největším válečným konfliktem před první světovou válkou.

Na jedné straně stála francouzská armáda, na druhé koalice Ruska, Rakouska, Pruska a Švédska, která chtěla ukončit Napoleonovu evropskou nadvládu. Bitvy se zúčastnilo více než 600 tisíc vojáků.

Po prohraném boji u Lipska Napoleon ztratil přízeň svých generálů, ale i francouzského obyvatelstva, které už mělo neutichajících válek dost. Podepsal proto abdikaci a uchýlil se do ústraní na ostrov Elba, kde pro něj vítězné mocnosti zřídily loutkové knížectví. To však ještě neznamenalo jeho úplný konec.

Na ostrově totiž Napoleon nesetrval dlouho a pokusil se o návrat do sedla. To se mu nakonec povedlo - z Elby utekl a ve Francii nastoupil zpátky k moci. Netrvalo ale dlouho a byl poražen ve své poslední bitvě, jež se odehrála u Waterloo, kde se střetl s britskými a pruskými silami. Přestože dokázal úspěšně odrazit některé z jejich útoků, do historie se jedna z nejznámějších bitev vůbec zapsala také jako Napoleonova definitivní prohra.

Po Waterloo byl Napoleon zajat a deportován na ostrov Svatá Helena, kde strávil zbytek svého života. Zemřel 5. května 1821, pravděpodobně na rakovinu žaludku.

Vzteklý Francouz s rukou vždy založenou ve vestě je dodnes obdivován za své vojenské schopnosti a reformy, ale zároveň kritizován za autoritářský styl vlády a ničivé války. Jeho právní a administrativní reformy však dodnes ovlivňují moderní státy. Napoleonský zákoník je základem právních systémů mnoha zemí a jeho model centralizované státní správy se stal inspirací pro další generace politiků.