Na tu nemoc umíraly miliony. Sloužila jako biologická zbraň. Než přišla vakcína

Dnes už to zní trochu nepravděpodobně: Neštovice jako „metla lidstva“, nemoc, která zabila stovky milionů lidí. Tak připomeňme na úvod některá fakta a hypotézy.

Odborníci odhadují, že ještě během 20. století zemřelo celosvětově na neštovice 300 milionů lidí. V 18. století umíralo v Evropě na neštovice každoročně nejméně 400 tisíc lidí. Polovina z těch, co přežili, oslepla. Úmrtnost u dětí byla přes 80 %, u dospělých 20–60 %. Například ve Švédsku na neštovice umíralo 10 % kojenců.

Není jasné, kdy neštovice začaly zabíjet. Historici se domnívají, že se objevily už kolem roku 10 000 před naším letopočtem. Jednoznačné důkazy o nákaze pak pocházejí například ze zkoumání mumií některých egyptských faraonů z druhého tisíciletí před naším letopočtem.

Vědci se neshodnou, kdy se neštovice dostaly do Evropy. Někteří soudí, že epidemie ze druhého století známá jako „Antoninský mor“, která zabila kolem sedmi milionů lidí, byla epidemií neštovic. Možná začaly neštovice v Evropě zabíjet až později. Každopádně je to obraz, který ukazuje, jakou roli epidemie v dějinách hrály. „Antoninský mor“ významně přispěl k úpadku a pozdějšímu rozvratu Římské říše.

V roce 1519 zavlekli Evropané neštovice a další nakažlivé choroby do Ameriky. Španělský conquistador Hernán Cortés v tom roce v Mexiku zahájil své tažení proti Aztécké říši. A ano, zdánlivě tak banální příčina jako neštovice měla zásadní vliv na pád Aztéků a Inků.

Historici se neshodnou, kolik původních obyvatel Jižní a Severní Ameriky zahynulo v důsledku evropské kolonizace. Je totiž velmi obtížné odhadnout, kolik obyvatel tam před příchodem Evropanů žilo. Někteří historici soudí, že zahynulo až 55 milionů původních obyvatel. Většina z nich v důsledku nakažlivých nemocí, proti nimž neměli protilátky. Nejvražednější byly neštovice.

V souvislosti s evropským dobýváním Amerik se o neštovicích mluví také jako o „biologické zbrani“. Jako první měl takto neštovice využít britský velitel Jeffrey Amherst během francouzsko-indiánské války v polovině 18. století. Amherst nařídil záměrné šíření neštovic mezi Indiány, kteří stáli na straně Francouzů a byli nepřátelští vůči Britům. Není ale jisté, zda Amherst vůbec věděl, jak neštovice jako zbraň použít.

Pravděpodobně to bylo takto: Britská pevnost Fort Pitt čelila dvěma hrozbám. Blížili se k ní Indiáni a uvnitř byli lidé nakažení neštovicemi. Amherst nařídil, aby indiánským vyjednavačům darovali přikrývky a další předměty, které používali lidé nakažení neštovicemi. Proti divochům je přeci dovoleno použít cokoli! Britové věděli, že Indiáni na neštovice umírají po tisících.

Z vojenského hlediska to byla dobrá myšlenka. Z virologického slabší. Nikdo se pravděpodobně nemohl nakazit kontaktem s přikrývkou, v níž před časem ležel pacient s neštovicemi.

Každopádně zajímavý pokus. Další zápis neštovic na mapu dějin civilizace.

Lék neexistoval. Dospělý nakažený měl vcelku slušnou – poloviční – šanci na přežití. Malé děti měly šanci zanedbatelnou. Bylo to frustrující a lékaři a mastičkáři pochopitelně zkoušeli nejrůznější varianty léčby.

Například doktor Sydenham v 17. století svým pacientům doporučoval, aby v domě, kde stonají, neplál žádný oheň, všechna okna byla otevřená, přikrývky byly nanejvýš do úrovně pasu. Byla to „spalující nemoc“, takže to byla logická opatření. Pacient měl navíc v průběhu každého dne vypít 12 malých lahví piva.

Byly tu ale i serióznější pokusy. Nebo spíš hypotézy. Pozorování, která lidé ještě neuměli zobecnit, ale věděli, že jim mohou pomoci. Dlouhodobé zkušenosti ukázaly, že lidé, kteří prodělali neštovice a přežili je, jsou proti další nákaze imunní.

Rodila se koncepce očkování, byť zatím velmi zhruba. Otázka byla ale jasná: Jak imunitu těch přeživších dostat do těla ještě nenakažených? Jde to? A bude to fungovat?

Nejstarší doložený pokus o „očkování“ pochází z Číny z 10. století. Tam zvolili metodu vdechování usušených neštovičných strupů.

V 17. století se zejména v Asii a v Africe rozšířila jiná metoda: Obsah neštovičného strupu byl pinzetou vpraven na paži ještě zdravého člověka. V Evropě se tato metoda začala šířit v 18. století. Fungovala jen částečně. Nebyla pod kontrolou. Někteří „očkovaní“ pacienti umírali. A především: Byli infekční. Pořád to bylo zoufalství.

A pak se toho ujal Edward Jenner.

Edward Jenner (1749–1823) byl mužem neobvykle širokého záběru. Jeho hlavním zájmem byla medicína a přírodní vědy. Ale nebránil se ani jinému typu dobrodružství. V roce 1784 například viděl ve Francii let horkovzdušného balónu Josepha Montgolfiera – a v následujících letech postavil dva vlastní balóny. Jeho nejdelší let měřil necelých dvacet kilometrů.

Po první výpravě kapitána Jamese Cooka určil mnoho živočišných druhů, které Cook přivezl. Pozvání na druhou kapitánovu cestu ale odmítl.

Velmi proslulé je jeho pozorování kukačky. Byl to právě Edward Jenner, který jako první tvrdil, že kukačka klade vajíčka do cizích hnízd a mladé kukačky pak parazitují v hnízdech „náhradních rodičů“. Mnoho odborníků považovalo tyto závěry za absurdní. A snažilo se tím diskreditovat i ostatní Jennerovy vědecké a lékařské výkony. Víte, co říká o kukačkách? A tomuhle člověk byste věřili, že má smysl se nechat očkovat? A ještě navíc látkou od krávy?

Ano, vraťme se k očkování. Legenda tvrdí, že už ve 13 letech slyšel Jenner, jak dojičky říkají, že nikdy nedostanou neštovice a uchovají si hladký obličej. Prodělaly totiž „kravské neštovice“. Tehdy tomu ještě nevěnoval větší pozornost.

Později se jako lékař začal možností ochrany před neštovicemi intenzivně zabývat. Dlouhý proces zkoumání vyvrcholil 14. května 1796. Tehdy Jenner odebral vzorek z čerstvých puchýřů na rukou dojičky Sarah Nelmsové, která byla nakažena kravskými neštovicemi. Látkou z puchýřů naočkoval osmiletého chlapce Jamese Phippse.

Zpočátku narazil Jenner na hradbu nedůvěry. Dokonce šikany a zesměšňování. Zejména představitelé církve měli za to, že vpravovat do lidského těla látku z nemocného zvířete je bezbožné hříšné počínání. V satirickém časopise vyšla v roce 1802 karikatura, která ukazovala očkované lidi s kravskou hlavou.

Účinky očkování byly ale evidentní. A postupně se očkování prosazovalo, nejprve v Evropě a v Americe. V Československu je povinné od roku 1919. 

V roce 1980 prohlásila Světová zdravotnická organizace neštovice za vymýcené.

Edward Jenner. Muž, který zachránil nejvíc lidských životů.

Diskuze o očkování jsou velmi živé dodnes. Ukázala to nedávná covidová epidemie. Aby bylo jasno: Autor tohoto textu není nějaký zarytý apologeta očkování. Není třeba nekriticky věřit všem expertům, natož farmaceutickým firmám. Tuzemský povinný očkovací kalendář není třeba brát jako písmo svaté.

Naopak, je nepochybně správné shánět si informace, ptát se, diskutovat s pediatry. I když přimět je k diskuzi někdy nebývá právě snadné. To je jedna stránka věci.

Na druhé straně je přesvědčení, že vám mocní – „Oni“ – v rámci očkování do těla vpraví čip, prostřednictvím kterého vás budou ještě lépe ovládat. To je podobně racionální názor, jako víra, že očkovat člověka prostřednictvím látky ze zvířete, je nepřijatelný hřích.

Neškodí se někdy podívat do dějin. Očkování skutečně neštovice zastavilo. Nezemřely na ně další stovky milionů lidí. Ne, neznamená to, že každé očkování je dobré. Ale určitě to znamená, že alespoň některé dobré a dokonce nutné je.

Nebo ne? Jistě, neštovice možná zmizely samy od sebe. Možná i Jenner vpravoval do lidských těl čipy, možná totiž spolupracoval s mimozemšťany. Úplně bez zbytku to vyvrátit nelze.

Navíc, víte, co ten směšný blázen říkal o kukačce?