Mona Lisa zmizela před 111 lety. Vlastně to nebyla krádež, ale únos

Mona Lisa, nejslavnější a nejpopulárnější obraz na světě. Dnes už to vypadá jako samozřejmost. Ale ještě ve druhé polovině 19. století byla Mona Lisa „jen“ jedním z mnoha velkých a uctívaných děl. Vzhlíželi k ní především francouzští intelektuálové. Mimo Francii, natož mimo Evropu nebyla ani zdaleka tak známá.

Předpoklady stát se „celebritou“ jí ovšem vtiskl autor - Leonardo Da Vinci. „Da Vinci namaloval Monu Lisu v téměř reálné velikosti a jako bychom ji hleděli do očí. Je znepokojujícím způsobem reálná i tajemná,“ napsala americká autorka R.A. Scotti.

Spíše jako osobnost než obraz vnímali Monu Lisu mnozí.

Romantičtí umělci jí posílali dopisy. Někteří návštěvníci Louvru na ni hleděli v tak nápadném vzrušení, že jí vedení muzea přidělilo speciální ochranku. Jeden obdivovatel se v roce 1910 před jejíma očima zastřelil.

A po krádeži přední francouzský profesor psychologie soudil, že zlodějem může být sexuální deviant, který chce Monu Lisu zmrzačit, rozřezat, pošpinit.

Ano, krádež Mony Lisy představila světová média spíše jako únos.

A celý svět začal prožívat osud unesené tajemné krasavice.

„Ukradenou Monu Lisu hledá 60 detektivů,“ psal deník New York Times 23. srpna toho roku. „Francouzská veřejnost je rozhořčena.“

Rozhořčení bylo velké. A bylo základem pro dobové konspirační teorie. Za krádeží stojí pravděpodobně američtí miliardáři, kteří si chtějí přivlastnit francouzské národní dědictví.

Nebo si snad krádež objednal německý císař?

Rozhořčení se ovšem prolínalo s lidovou zábavou a neuvěřitelným komerčním úspěchem unesené Mony Lisy.

Komici se během představení diváků ptali, zda je teď na řadě Eiffelova věž. V populárních písničkách se zpívalo, že Mona Lisa „nemůže být ukradena, hlídáme ji každý den. S výjimkou pondělí“. (Obraz byl ukraden v pondělí 21. srpna 1911.)

Pohlednice s Monou Lisou se prodávaly po celém světě. A její tvář využívaly nejrůznější značky v marketingových kampaních. „Kouřím pouze Zigomar,“ říkala Gioconda například. Nebo doporučovala určitý typ korzetů.

Původně byla znepokojující kombinací reality a tajemna. Nyní prožívala podobný paradox: Nepřestala být symbolem „vysoké kultury“, ale stala se zároveň základním pilířem rozmáhajícího se konzumerismu.

Umělecká kritička Laura Cumming shrnuje: „Všechny evropské noviny o krádeži psaly. A každý článek byl ilustrován reprodukcí obrazu… Miliony lidí, kteří obraz nikdy neviděli a možná o něm dokonce ani neslyšeli, se rychle stali experty na Leonardovo mistrovské dílo.“

Pařížská policie pracovala s hypotézou, že za krádeží stojí sofistikovaná zločinecká skupina. Na konci srpna měli detektivové pocit, že případ je vyřešen. Belgický dobrodruh Honoré Joseph Géry Pieret prodal listu Le Journal dvě iberské sošky s tím, že je ukradl v Louvru. Tvrdil navíc, že ukradl ještě jednu sochu ženské hlavy a prodal ji svému příteli malíři.

Tím přítelem byl Pablo Picasso. A ukradenou sošku skutečně doma měl. Později přiznal, že sochu používal jako model pro postavy prostitutek na obraze Slečny z Avignonu. Obraze, který je přelomovým dílem v dějinách evropského malířství – přináší předzvěst kubismu.

Géry měl ještě jednoho přítele mezi významnými umělci. Básníka, který se vyjádřil, že Louvre by měl vyhořet, protože je to symbol přežitého umění. Byl jím Guillaume Apollinaire, jeden ze zakladatelů moderního evropského umění.

Podle R.A. Scotti po Géryho odhalení oba umělci zpanikařili. Rozhodli se ukradenou sochu hodit v noci do Seiny. Nakonec ale nesebrali dostatek odvahy.

Zajímavá představa: Picasso a Apollinaire jdou noční Paříží s objemnou taškou. Opatrně se rozhlížejí, zadýchávají se, potí se. V tašce mají sochu ukradenou z Louvru. Kde, kde bude nejvhodnější místo na to, aby ji hodili do Seiny? Kolem občas projde policista a podezřívavě si oba muže přeměřuje. Ti to nakonec nevydýchají a jako zpráskaní ponížení psi se vracejí domů.

Apollinaira policisté zatkli, Picassa vyslýchali. Umělci vše popřeli, Picasso dokonce tvrdil, že Apollinaira nikdy neviděl. Byli propuštěni.

A ještě v jedné věci se krádež Mony Lisy stala součástí dějin moderního umění. Louvre byl po krádeži týden uzavřen. Když 29. srpna opět otevřel, byly na ulicích před muzeem poprvé fronty. Lidé chtěli vidět prázdné místo, kde před krádeží visela Mona Lisa.

Francouzský autor Jérome Coignard napsal, že Louvre se tak stal prvním místem, kde byla vystavena konceptuální instalace: Nepřítomnost obrazu.

Krátce po sedmé ráno 21. srpna 1911 vchází Vincenzo Peruggia vchodem pro zaměstnance do Louvru. Má na sobě bílý plášť, nikdo mu nevěnuje pozornost. Je pondělí, muzeum je pro veřejnost zavřené.

Peruggia se tu vyzná, krátce pro Louvre pracoval. Je dekoratér, zručný řemeslník. Mimo jiné vyrobil ochranný skleněný rám pro Monu Lisu.

Stačí počkat, až strážný opustí místnost, kde je Mona Lisa vystavená. Peruggia nemá problém sundat obraz ze zdi, odstranit ochranný rám a vyndat desku z rámu dřevěného. Malbu zabalí do pláště a kolem půl deváté opouští muzeum.

Na cestě domů nastoupí do špatného autobusu. Že by přece jen nervozita? Nakonec dojel do svého jednopokojového bytu ve východní Paříži taxíkem. S Monou Lisou v bílém plášti položenou na sedadle vedle sebe.

Ještě v pondělí večer hlásila ochranka Louvru, že vše je v pořádku. Ani druhý den ráno nikdo nezpozoroval, že Mona Lisa není na svém místě. Sháněl se po ní až malíř Louis Béroud, který si chtěl namalovat zátiší s Leonardovým obrazem. Ani tehdy si ale nikdo nedělal starosti. Muzejní fotografové tehdy často odnášeli obrazy do svých studií, aniž by to museli někomu ohlásit.

Malíř Béroud žertoval s muzejním zřízencem: „Jistě, když žena není se svým milencem, je pravděpodobně se svým fotografem.“

Nebyla.

Vincenzo Perrugia později před soudem opakoval zažité romantické klišé: „Zamiloval jsem se do ní.“ K jeho motivacím se ještě vrátíme.

Mona Lisa každopádně strávila dva roky v jeho pařížském bytečku. Na kuchyňském stole, pod dřezem, ve skříni. Neublížil ji. Nerozřezal. Neznesvětil.

Více než dva roky po krádeži - 29. listopadu 19013 - dostal florentský obchodník se starožitnostmi Alfredo Geri dopis podepsaný „Leonardo“. V listu poslaném z Paříže stálo: „Mám ukradený Leonardův obraz. Myslím, že by se měl vrátit do Itálie, protože jeho autor byl Ital.“

Geri věc konzultoval s ředitelem florentské galerie Uffizi a vyzval „Leonarda“, ať obraz přiveze do Florencie. Přivezl. A za jeho navrácení do Itálie požadoval 500 tisíc lir.

(Bylo to tehdy zhruba 100 tisíc dolarů. V přepočtu na dnešní kupní sílu přibližně 7 milionů dolarů. Odhadnout současnou cenu obrazu je velmi komplikované, Mona Lisa je neprodejná. Konzervativní odhady její tržní ceny se pohybují kolem 900 milionů dolarů. Necelých 22 miliard korun.)

V galerii zjistili, že obraz je pravý a „Leonarda“ nahlásili na policii. 11. prosince 1913 byl Vincenzo Peruggia zatčen ve svém hotelovém pokoji ve Florencii.

U soudu tvrdil, že důvodem krádeže bylo jeho národní uvědomění. Domníval se, že Monu Lisu ukradl během svého tažení Napoleon Bonaparte. Chtěl, aby se vrátila do své vlasti.

Peruggia se mýlil. Napoleon Monu Lisu neukradl. Francouzští králové ji legálně získali už dávno předtím. Pravděpodobně v roce 1518 ji koupil František I. Neznamená to nicméně, že Peruggiovým motivem nemohla být národní hrdost.

Někteří badatelé se ovšem domnívají, že hlavním motivem mohly být peníze.

A další úhel pohledu nabízí americký filmař Joe Medeiros, který o příběhu Vincenza Peruggi natočil dokument. Podle něj tu hlavní roli sehrála „imigrantská hrdost“.

„Byl to chlapík, kterému se nedostávalo respektu. A který si myslel, že má na víc. A chtěl si to dokázat,“ říká Medeiros. „Myslím, že se mu to v určitém podivném, zvráceném smyslu povedlo.“

Peruggia dostal původně trest ročního vězení, později byl rozsudek zmírněn na sedm měsíců. Ale to už byl rok 1914 a Vincenzo Peruggia nikoho nezajímal. Evropany přestala zajímat i Mona Lisa. Začínala Velká válka.

I Peruggia narukoval a později strávil dva roky v rakouském zajetí. Po válce se oženil a vrátil se do Paříže.

Zemřel v roce 1925. Média si jeho úmrtí nevšimla. Několik nekrologů vyšlo až v roce 1947, kdy zemřel muž stejného jména.

Totální zapomnění? Ne docela.

V rámci divadelního festivalu v Peruggiově rodném městě Dumenza uvedli ke stému výročí krádeže hru Soud s Vincenzem Peruggiou. Režisér dramatu říká: „Věříme, že Peruggia byl vlastenec.“

Webové stránky města při informování o hře uváděly slovo „zloděj“ v uvozovkách a namísto pojmu „krádež“ nabídly inovativní tvrzení, že „obraz byl z Louvru vynesen“.

Vincenzo Peruggia. Zamilovaný patriot. Nebo zneuznaný pyšný přistěhovalec. Či obyčejný zloděj.

Možná „vynesl“ obraz.

Možná unesl Monu Lisu.