Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Zástupci čtyř mocností - Francie, Británie, Itálie a Německa – se na konci září 1938 sešli v mnichovské kanceláři Adolfa Hitlera. Přes noc tu domlouvali osud jedné malé středoevropské země - budoucnost Československa.
Čtyřstránkový dokument, který se do historie zapsal jako mnichovská dohoda, odepsal budoucnost mladého státu. A dovolil Hitlerovi, aby k německé říši připojil i československé Sudety - pohraničí, ve kterém žilo převážně německy mluvící obyvatelstvo.
Magazín Seznam Zpráv
Cestování | Jídlo | Životní styl | Architektura | Historie
- Prahu, Brno a Ostravu brzy promění tři nové stavby filharmonií
- Křišťálové lustry září v Kamenickém Šenově už tři sta let. Jak dnes vypadají?
- Váš nový přítel chlad: Zlepšuje zdraví i náladu. Pozvete ho domů?
- Roadtrip po Namibii. Dobrodružství, které musíte zažít
- Za husou i vínem. 10 tipů, kde si pochutnat na svatomartinských hodech
Přestože dohoda obsahovala mimo jiné Hitlerův závazek, že v Evropě nepodnikne žádnou jinou invazi, obsadil v březnu roku 1939 zbytek Československa, ve kterém vyhlásil protektorát Čechy a Morava. Na východě zároveň vznikl fašistický Slovenský stát.
Pro pochopení situace, která Hitlera a ostatní představitele evropských mocností k podepsání dohody vedla, je potřeba vrátit se až k samotnému vzniku Československa, tedy na konec první světové války.
Národnostní uspořádání Československa
Československo vzniklo na pozadí událostí konce první světové války, a to hlavně díky rozpadu mnohoetnického Rakouska-Uherska. Stát, který v roce 1918 založili čeští politici v čele s Tomášem Garriguem Masarykem, byl tak státem mnohonárodnostním. Vedle Čechů, Slováků a Rusínů - obyvatel Podkarpatské Rusi, žilo v Československu okolo tří milionů Němců. A to především v pohraničí, kterému se říkalo Sudety.
Němci vznikem Československa z počátku nebyli právě nadšení a téměř hned se pokusili o připojení k Rakousku. Jejich snahu však zlikvidovala československá vláda spolu s armádou. Mladý stát ovšem začal poměrně rychle ekonomicky prosperovat, nově vzniklá ústava z roku 1920 navíc brala ohledy i na práva menšin.
Němci tak mohli v pohraničí rozvíjet svůj jazyk, kulturu, mít vlastní školství nebo politické strany. Československo začali pomalu ale jistě přijímat za své. Netrvalo ale dlouho a přišla hospodářská krize, která tuto skutečnost změnila.
Hospodářská krize
Na konci 20. let minulého století patřila Československá republika mezi dvacet nejvyspělejších zemí světa. Na začátku 30. let však celý svět postihla velká hospodářská krize, která následovala po propadu akcií na americké burze a nevyhnula se ani Československu.
Recese postihla nejprve export a s ním i průmysl. Důsledkem této situace byla vysoká nezaměstnanost. Práci tehdy neměl skoro milion lidí, a to zejména v pohraničí a na Slovensku. To vedlo k radikalizaci různých sociálních a etnických skupin, včetně německé části obyvatel.
Vzrůstající extremismus se začal projevovat i v jednotlivých stranách, a to zejména v Sudetoněmecké straně (SdP) vedené Konradem Henleinem. V roce 1935 SdP vyhrála československé parlamentní volby, do vlády však kvůli sklonům k fašismu nikdy vzata nebyla. Ve stejném roce odstoupil z prezidentského postu Tomáš Garrigue Masaryk a nahradil ho Edvard Beneš.
Situace za hranicemi: Hitlerův nástup
K radikalizaci československých Němců nepomohla ani situace za hranicemi. Na konci 30. let se v Německu dostal k moci Adolf Hitler, jehož hlavním cílem bylo sjednocení všech německy mluvících občanů. První bylo na řadě Rakousko. To k Německu Hitler připojil převratem, takzvaným anšlusem v březnu roku 1938.
Podřízení Rakouska německé říši vyvolalo v Evropě spíše rozpaky než jakoukoliv akci. To také souviselo s politikou appeasementu, kterou vyznávaly Británie s Francií. Jednalo se o politiku ústupků, tedy zachování míru za každou cenu, což nakonec Hitlerovi pomohlo v jeho dalším plánu - obsazení Sudet.
Cesta k Mnichovu: vzpoura sudetských Němců
Hitlerova moc a fašizace Sudetoněmecké strany znamenaly pro Československo existenční hrozbu. Velká část sudetských Němců se k Hitlerovi začala dobrovolně hlásit a plány na připojení území Sudet k říši plně podporovala.
Situace se vyhrotila v roce 1938, kdy SdP předložila vládě takzvaný karlovarský program, na kterém se v duchu „musíme požadovat vždy tolik, abychom nemohli být nikdy uspokojeni“ domluvil Henlein s Hitlerem. Sudetští Němci navrhovali stát ve státě, československá vláda však požadavek odmítla.
Radikalizace Sudetoněmecké strany navíc inspirovala fašizovanou Hlinkovu slovenskou ľudovou stranu (HSLS), která vznesla autonomní požadavky formou masových demonstrací. Hřebíček do rakve pak zasadil Hitlerův zářijový projev v Norimberku, obsahující pasáže o „osvobození sudetských Němců“. Ten vyvolal ozbrojené povstání henleinovců, které musela československá armáda potlačit.
Statisícové demonstrace však donutily vládu k demisi. A nový premiér, generál Jan Syrový vyhlásil všeobecnou mobilizaci, která byla lidmi nadšeně přijata. O budoucnosti Československa ale mezitím začal Hitler jednat se Západem.
O nás bez nás
Na konci září 1938 Hitler společně s fašistickým italským vůdcem Mussollinim přesvědčil představitele Velké Británie a Francie – Nevilla Chamberlaina a Édouarda Daladiera, aby podepsali dohodu, která nacistickému Německu dovoluje postoupit za hranice Československa a obsadit jeho pohraničí.
Podepsání dohody předcházelo několik schůzek. Nejprve Chamberlaina s Daladierem, kteří o budoucnosti Československa jednali také proto, že Francie měla s ohroženým státem podepsanou spojeneckou dohodu. Chamberlain pak v průběhu září 1938 také dvakrát jednal s Hitlerem.
Na válku, kterou Hitler hrozil, nebyly Francie ani Velká Británie připraveny. V nelehké situaci se na základě Hitlerových podmínek tyto země dohodly, že bude obětování Sudet ústupkem, díky kterému nebude ohrožen evropský mír.
Mnichovská dohoda, Čechy často nazývána také jako mnichovská zrada, byla podepsána 29. září 1938. Československá delegace však do místnosti, kde jednání probíhalo, nebyla připuštěna.
Francie a Británie vyzvaly Československo k odstoupení požadovaných území, a to pod hrozbou nedodržení spojeneckých závazků. Prezident Edvard Beneš i přes odpor občanů dohodu přijal a nařídil vydání pohraničního území.
Jak se ovšem ukázalo, Britové s Francouzi se v mnichovské dohodě přepočítali. Ačkoli se Hitler zavázal, že po splnění svého požadavku nepodnikne žádnou jinou invazi, dohodu brzy porušil. V březnu roku 1939 obsadil zbytek Československa a v duchu hesla „s jídlem roste chuť“ v září téhož roku zahájil okupaci Polska. Začala tím druhá světová válka.
Důsledky dohody
Československo po ztrátě Sudet přišlo o třetinu území. A s ním i o pohraniční opevnění, čímž se oslabila jeho obranyschopnost. Země také přišla o řadu průmyslových center, surovinových základen a železničních i silničních sítí. Ztráty však nebyly jen materiální.
Mnichovská dohoda znamenala pro československý národ obrovský šok, pocit zrady a méněcennosti. Připravila občany o důvěru v politiky, Západ a demokracii. Mnichovská dohoda navíc podlomila sebevědomí a autoritu Edvarda Beneše. Rezignoval a nahradil ho Emil Hácha, který byl pro Němce snazším soustem. Březnovým vyhlášením protektorátu Čechy a Morava pak bylo Československo připraveno o poslední zbytek svobody.