Vraždy, znásilňování, korupce. V JAR čekali zázrak, je to katastrofa

Když se v roce 1994 stal Nelson Mandela prezidentem Jihoafrické republiky (JAR), přebíral zemi, která snad ani nemohla být víc rozdělená. Která snad ani nemohla být ve větší krizi. Nenávist mezi černochy a bílými, nenávist mezi černošskými etniky, nedůvěra ke státu, propast mezi bohatými a chudými, nezaměstnanost přes 30 %, negramotnost přes 30 %, obrovská zločinnost, přes 20 milionů lidí bez přístupu k elektřině, miliony lidí bez přístupu k čisté vodě…

Přesto jeho země i svět očekávaly zázrak. On to skoro zázrak už byl. Mandela se po 26 letech ve vězení stal prezidentem. S bílými vládci vyjednal konec apartheidu a ohlásil vznik „duhové“ demokracie. Žádná msta. Konec nenávisti. Smíření a budování nové budoucnosti.

V malém to známe z vlastní nedávné historie. Ale opravdu v malém. Najednou jakoby všechny minulé problémy měly zmizet pod vlnou nadšení a morálního gesta. Působením charizmatu prezidenta, který „se právě vrací z vězení“. Václav Havel přebíral zemi, která se možná řítila do krize, ale ta krize nebyla srovnatelná s tou jihoafrickou ani v nejmenším. A ani tady se to nepovedlo podle původních očekávání.

Zázrak se nestal. Nezaměstnanost v Jihoafrické republice je dnes přes 30 %. Bez práce je šest z 10 mladých lidí. 50 % obyvatel země žije pod úrovní chudoby. A zločinnost patří k nejvyšším na světě. Podle řady odborníků tahle země směřuje do kategorie „padlých států“. Států, které se blíží totální anarchii. A především: Mnoho lidí má pocit, že apartheid nikdy neskončil.

Proč se to nepovedlo?

„Apartheidu jsme se nikdy nezbavili,“ říká ekonom Ayabonga Cawe. „Rozdíly mezi chudými a bohatými jsou stále tytéž.“ Stručně tak pojmenovává základ frustrace milionů obyvatel Jihoafrické republiky: Většina černochů zůstala chudá, živoří na okraji společnosti. Stát a ekonomiku ovládají „bílí“ a spolu s nimi zkorumpovaní černí politici.

Pětadvacetiletý grafik Senhle Nkosi žije v Sowetu. Za apartheidu to byl černošský slum, kde žil i Nelson Mandela. Nkosi o Mandelovi říká: „Zaprodal nás. Dohodl se s bělochy, aby se dostal z vězení. Stal se loutkou v rukou bílých. Ti potřebovali klid, aby mohli dál vládnout.“

Krutá slova. Krutá deziluze. Proč?

Měl to být duhový národ. A také to měla být země, která obstojí ekonomicky, nezhroutí se, nebude jenom morálním gestem. Duhový národ? Tak co uděláme s těmi miliony černochů, kteří žijí v segregovaných osadách? Politika apartheidu důsledně oddělovala bílé a černé. Vládnoucí běloši žili ve městech, „méněcenní černoši“ ve slumech na předměstí.

Konec apartheidu v očích těch milionů černochů logicky znamenal, že hranice mezi „bílým městem“ a „černým slumem“ bude zrušena. Nelson Mandela a jeho tým byl v pasti. Jak dostát morálnímu gestu a zároveň to zvládnout prakticky? Jak ty miliony lidí ubytovat ve městech?

Vítězové boje proti apartheidu, politici Afrického národního kongresu (ANC) se neshodli. Někteří zdůrazňovali revoluci- slumy a segregace musejí zmizet. Jiní, včetně Mandely, sázeli na postupnou změnu – ve slumech postavíme tisíce nových bytů. A zanedbaná předměstí se promění v prosperující a veselá města.

Mezi lety 1994 a 2004 nechala vláda postavit dva miliony nových domů v bývalých segregovaných oblastech. A jak to dopadlo? Ve slumech vyrostly nové domy. A zůstali tam chudí černoši. Měli daleko do města, byli často negramotní, byli nezaměstnaní.

Jedna věc se změnila. Začaly se tu zabydlovat drogové gangy z celé subsaharské Afriky. Předtím se lidé báli bílých policistů. Po revoluci a vítězství duhového národa se už museli bát všeho a všech.

Vyjdete na ulici a zabijí vás, nebo znásilní nebo přinejlepším okradou. Už ne proto, že jste černoch. Ale proto, že žijete tady. V divočině, kam si policisté ani netroufnou, nebo jsou zkorumpovaní a slouží zločincům.

Alec Erwin, člen Mandelovy vlády, to hodnotí lakonicky: „Všichni jsme si přáli, abychom to mohli dělat jinak. Ale jestli jsme to mohli dělat jinak, je jiná otázka.“

Pro obyvatele slumů jsou to ale otázky akademické. Matka čtyř dětí Nombulelo Sakwe žije v chatrči na předměstí Kapského Města. Jako dítě dělala domácí úkoly u svíčky, elektřinu doma nikdy neměli. Pracovala jako pomocnice v domácnosti a polovinu mzdy utratila za jízdné. Neměla jinou možnost než jezdit do města předraženým soukromým minibusem.

Nombulelo Sakwe říká: „Moje děti se narodily do úplně stejné situace jako já. Stále čekáme na tu svobodu.“

Rasová segregace byla součástí života v bývalé nizozemské i britské kolonii. Apartheid jako právní systém ale zavedla až Národní strana, která vyhrála volby v roce 1948. To už byla Jihoafrická republika nezávislým státem.

Nové zákony regulovaly všechny oblasti života. Zjednodušeně řečeno: Černoši směli bydlet pouze ve vyhrazených předměstích, směli vykonávat jen určité profese. Školy, dopravní prostředky, nemocnice, služby byly oddělené podle rasy.

Systém zavedený krátce po konci světové války a zkušenosti s holokaustem pochopitelně vyvolávaly především v Evropě kritiku a odpor. I v civilizovaném světě měl ale své opory. Především v době vlády Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové se jihoafrický režim mohl spolehnout na obchodní a strategickou spolupráci se Spojenými státy a Velkou Británií.

Jižní Afrika byla nejenom rasistická, ale také silně antikomunistická, byl to spojenec ve studené válce. A konkrétně například v rámci občanské války v Angole. V USA i Británii patřilo hlavní opoziční hnutí, Africký národní kongres, na seznam teroristických organizací. Mezi teroristy byl veden i Nelson Mandela.

Kritici, kteří Mandelovi vyčítají, že zemi „zaprodal“, mají na mysli mimo jiné dohodu o půjčce u Mezinárodního měnového fondu. Je to velký paradox: Mandela uzavřel smlouvu s institucí vycházející z neoliberální ekonomické ideologie. Tedy ideologie, kterou vyznávali Reagan a Thatcherová.

Nelsona Mandelu není snadné zařadit ani jako bojovníka proti apartheidu, ani jako politika. Podle některých historiků byl především stoupencem nenásilného odboje, který se inspiroval u Gándhího. Jiní zdůrazňují, že se hlásil k marxismu, obdivoval Guevaru a Maa a byl členem komunistické strany.

V roce 1961 se podílel na založení ozbrojené složky Afrického národního kongresu. Dospěl k závěru, že nenásilný odpor je nezbytné doplnit sabotážemi a v případě nutnosti i guerillovým bojem. Ale stále tu byl kompromis s pokud možno nenásilným odporem: bombové útoky ano, ale ideálně bez obětí na životech. Mezi cíle patřily telefonní linky, elektrárny, dopravní trasy…

V rámci vyjednávání o konci apartheidu každopádně zaujal „duhový“ přístup. Žádné revoluční změny, žádná msta, pokojný přechod k demokracii, svobodným volbám a všeobecnému smíření. Už to ho v očích radikálnějších odbojářů učinilo zrádcem. „Říkali o něm, že se nechová jako vědecký socialista, ale jako konzervativní aristokrat,“ vzpomíná bývalý Mandelův spolupracovník Mac Maharaj.

A pak tu byla ekonomická stránka vyjednávání. Vize „duhového národa“ byla idealistická. V ekonomických otázkách se Mandela choval jako pragmatik. Chtěl zabránit chaosu, útěku vzdělaných bělochů a podnikatelů, chtěl získat zahraniční investice. A potřeboval půjčku od Mezinárodního měnového fondu (MMF).

Jihoafrická republika si půjčila 850 milionů dolarů (podle tehdejšího kurzu asi 25,5 miliardy korun). A Mandela musel zapomenout na některé vize z doby odboje. Znárodňování nebo velké majetkové přesuny pro MMF nepřicházely v úvahu.

A diktoval si další podmínky: škrty ve státních výdajích, škrty ve mzdách státních zaměstnanců, privatizace státních podniků… Šéf MMF Michel Camdessus dokonce prosadil, aby si Mandela ve vládě ponechal ministra financí z doby apartheidu.

Za zradu to považuje i profesor univerzity v Johannesburgu Cameron Modisane. „Léta nám prodávali lež, že Nelson Mandela a Africký národní kongres našemu národu přinesli svobodu. Ale politická svoboda bez svobody ekonomické neznamená vůbec nic,“ říká Modisane.

A Mandelův nenásilný „duhový“ přístup znamenal, že bohatství a ekonomická moc zůstaly v rukou úzké skupiny bělochů. A Jihoafrická republika zůstala zemí s obrovskou mírou nerovnosti.

Mandela byl prezidentem v letech 1994-99. V té době v zemi ještě převažovalo nadšení a prezident byl pro většinu národním hrdinou. Později bylo už jen hůř. Nebudeme tady detailně probírat současné dějiny Jihoafrické republiky. Už jen několik bodů, které přiblíží, proč se ten zázrak nezdařil. Přiblíží to zoufalství, které tu zbylo po vystřízlivění.

Po Mandelovi byl prezidentem zvolen jeho dlouholetý spolupracovník Thabo Mbeki. Ekonom západního typu, pragmatik, inteligentní vzdělaný muž, vynikající řečník. Ekonomiku země posunul ještě dál směrem k neoliberalismu. Nejhorší obavy chudých černochů se začaly naplňovat: Nic se nezměnilo.

Ale přece jen změnilo: Začalo být ještě hůř. Mbeki je vzdělaný muž, ale z důvodů, které ani lidem z jeho okolí nejsou jasné, se přiřadil k popíračům AIDS. To byla další rána pro Jižní Afriku: největší epidemie AIDS na světě. A Mbeki byl proti léčbě antiretrovirotiky. Jeho ministryně zdravotnictví doporučovala léčbu česnekem nebo citronovým džusem. Podle studie Harvardské univerzity mohla odpovídající léčba zachránit 365 tisíc lidí.

Kvůli neshodám ve vládní straně Mbeki rezignoval 24. září 2008. Je to důležité datum. Tehdy totiž Jihoafrická republika definitivně nastoupila cestu k totálnímu rozpadu.

Mbekiho nástupcem se stal Jacob Zuma. Populista podporovaný levicovou částí Afrického národního kongresu. Vysloužil si přezdívku Náčelník zlodějů.

Novinář Justice Malala vysvětluje: „Politici jako Zuma se nepovažují za korupčníky. Mají za to, že si zaslouží bohatství jako odměnu za boj proti apartheidu plný obětí.“ A připomíná hesla mnoha členů ANC, které slýchával po převzetí moci: „Nebojovali jsme, abychom zůstali chudí“ či „Teď přišel náš čas se nasytit“.

Ano, pro všechny to bohužel nestačí, tak si odkrojíme alespoň my. Bývalý jihoafrický ministr financí Pravin Gordhan odhaduje, že Zumova klika po dobu jeho vlády rozkradla v přepočtu 350 miliard korun.

Zuma byl několikrát obžalován z korupce. Jednou kvůli znásilnění. Odsouzen byl zatím jen na 15 měsíců. V roce 2018 pod tlakem rezignoval na prezidentskou funkci. Zumovu osobnost a politickou kulturu v JAR dokresluje detail ze soudního procesu, v němž čelil obvinění ze znásilnění.

Vinu popřel, tvrdil, že šlo o konsenzuální sex. A přiznal, že nepoužil kondom, přestože věděl, že žena je HIV pozitivní. Riziko nákazy eliminoval tím, že se po aktu osprchoval.

V době soudu byl předsedou Národní rady pro AIDS.

Před týdnem se v JAR konal významný a symbolický pohřeb. Přišel Thabo Mbeki. Projev měl i současný prezident Cyril Ramaphosa. Jacob Zuma se účastnit nemohl – je ve vězení. Státníci se loučili se svým kolegou a v mnohém i nepřítelem z dob boje proti apartheidu. S Mangosuthu Buthelezim.

Buthelezi v sedmdesátých letech založil stranu Inkatha, která chtěla převzít vůdčí roli v odboji od Afrického národního kongresu. Inkatha byla ve srovnání s ANC pravicovější a více ochotná ke spolupráci s vládou apartheidu.

Od roku 1977 byl „předsedou vlády“, tedy vládou dosazeným domorodým „náčelníkem“ bantustánu KwaZulu. Žili tu především příslušníci etnika Zulu, kteří podporovali Inkhatu. Africký národní kongres měl podporu hlavně mezi Xhosy. Za Butheleziho vlády docházelo opakovaně ke krvavým střetům mezi oběma etniky. Za oběť jim padlo až 20 tisíc lidí. Další tisíce opustily své domovy.

Mandela ho považoval za nepřítele. Zpočátku ho k vyjednávání o konci apartheidu ani nepřizval. Později se přesto Buthelezi stal ministrem v několika vládách.

A na tom pohřbu to zaznělo znovu. Po 30 letech. Prezident Cyril Ramaphosa říkal: „Dnešek není dnem, kdy bychom měli na někoho ukazovat prstem a obviňovat ho. Dívejme se do budoucnosti, dívejme se na to, co nás spojuje.“

Duhový národ?