Masakr, který odstartoval éru školních vrahů. To byla Columbine 1999

Důkladná prohlídka batůžků, detektory kovů, ozbrojené stráže… Za poslední dvě desetiletí se mnoho amerických škol proměnilo v přísně chráněné areály připomínající letiště nebo policejní či soudní budovy. Na začátku byl masakr na střední škole Columbine v Coloradu. 20. dubna 1999 tam dva teenageři zavraždili 12 svých spolužáků a jednoho učitele. Pak spáchali sebevraždu.

„Nenávist! Jsem plný nenávisti a miluju to! Nenávidím a přeju si, aby to ostatní věděli. Jsem rasista a je to v pořádku… Vím, jací lidé jsou a proč a nemůžu to snést. Mám rád nacisty, jejich víru, co udělali, co chtěli… Bude to zatraceně těžké vydržet do dubna,“ zapsal si do deníku Eric Harris, jeden z columbinských vrahů.

Spolu s Dylanem Kleboldem připravovali akci několik měsíců. Systematicky. Nakupovali zbraně a výbušniny. Učili se střílet. Dokonce přemýšleli o tom, který režisér o nich natočí film a kdo je bude hrát.

I Klebold si vedl deník: „Mrtví lidé jsou nejlepší společníci,“ psal. „Když je nemám rád, musí se změnit, nebo zemřít… Hloupí lidé jsou tu pro moji zábavu.“

Jako první přijel ke škole Harris. V 11:10 zaparkoval na parkovišti vyhrazeném pro studenty svoji šedou Hondu Civic. Klebold přijel krátce po něm v černém BMW. Nejprve z aut vynesli velké tašky s podomácku vyrobenými bombami a umístili je do školní jídelny. Podle plánu měly vybuchnout v době, kdy je v jídelně nejvíc studentů.

Cestou Harris jednomu studentovi řekl, aby odešel ze školy, že ho má rád.

Harris s Kleboldem se vrátili do svých aut. Měli nerušený výhled na jídelnu. Byli připraveni zastřelit každého, kdo by přežil výbuch a snažil se utéct.

Bomby nevybuchly. Na řadu tedy přišlo náhradní řešení. Harris s Kleboldem vyšli na nejvyšší schodiště v areálu a začali střílet. První obětí byla Rachel Scottová, jedla svůj oběd na trávníku před jídelnou.

Svědci slyšeli, jak střelci křičí: „To je to, co jsme vždy chtěli udělat! Je to úžasné!“

13 zavražděných. 21 zraněných.

V roce 1977 vydal Stephen King román Vztek. Rozezlený mladý muž v něm zastřelí svého učitele matematiky a spolužáky zadrží jako rukojmí.

V 80. a 90. letech minulého století došlo na amerických školách k několika vraždám, které zhruba kopírovaly příběh Kingovy knihy.

V roce 1997 zavraždil čtrnáctiletý střelec tři studenty ve škole v Kentucky. Výtisk Kingova románu měl ve školní skřínce. Autor tehdy požádal svého nakladatele, aby knihu už nikdy nepublikoval.

Velký vzor pro vrahy na školách měl ale teprve přijít. Harris a Klebold. Ve slohové práci rok a půl před útokem se Harris věnoval tématu střelby na školách. „Každý den se ve zprávách díváme na to, jak studenti zabíjejí studenty,“ psal. „Přinést do školy nabitou zbraň je stejně snadné jako přinést kalkulačku.“

Učitel si tehdy na okraj slohovky udělal poznámku: „Ouch!“

Po masakru se Harris s Kleboldem stali mediálními hvězdami. Byly zveřejněny jejich deníky, videa, která spolu natáčeli, školní práce… Rodiny obětí se domnívaly, že zveřejnění může přispět k pochopení motivu. A k prevenci.

Důsledek byl ale právě opačný.

V očích mnoha teenagerů se vrazi stali ikonami vzdoru, mučedníky, revolucionáři, kteří za cenu vlastního života chtěli upozornit na zvrácenou povrchní kulturu školy a společnosti. Fanoušci natáčeli oslavná videa. Zakládali skupiny s názvy jako Natural Born Killers (Zrozeni k vraždě).

A především: Inspirovali se. Začala éra „školních vrahů“.

„Příliš pozdě jsme přišli na to, jak zhoubný byl ten ‚columbinský‘ mýtus. Velká studie odhalila, že většina školních vrahů byla v hluboké depresi, měli sebevražedné myšlenky,“ píše Dave Cullen, autor knihy Columbine. A pokračuje: „Mnozí prožívali neúspěch, snažili se získat pozornost, pocit, že mohou něco ovlivnit, že jim někdo naslouchá. Zřídka chtěli zabít právě ty, které zabili. Oběti byly ‚vedlejší škody‘. Začal jsem jim říkat ‚divadelní vrazi‘. Jde jim o představení, o pozornost. A bez médií by žádnou scénu neměli. Neměli by žádný hlas. Šli jsme jim na ruku.“

Média pomohla stvořit mýtus rebelů. Psychiatrická péče je pro děti a dospívající v USA ještě nedostupnější než v Česku. A pronést nabitou zbraň do školy bylo stejně snadné jako tam přinést kalkulačku.

Tak co čekat?

Seznam útoků v amerických školách v 21. století je opravdu děsivý. Je to několik stovek případů, někdy i s desítkami obětí.

V roce 2007 zavraždil psychicky nemocný mladý muž 33 lidí na virginské technické univerzitě. O pět let později zastřelil dvacetiletý vrah na základní škole v Sandy Hook 20 dětí ve věku 6–7 let.

V roce 2018 zastřelil devatenáctiletý bývalý student školy v Parklandu 17 studentů a učitelů. Kvůli chování byl ze školy vyhozen. Mstil se.

Jak přibývá „školních vrahů“, mění se i školy. Někde jsou obehnány vysokým plotem s ostnatým drátem. Žáci a studenti mají pravidelná cvičení na téma „střelec ve škole“. V některých školách jsou vybraní učitelé ozbrojeni.

Nepomáhá to.

Podle průzkumů veřejného mínění mají děti na amerických školách strach. A strach mají i jejich rodiče. Čím dál tím větší strach. Jeden z nedávných průzkumů uvádí, že 20 % amerických studentů se na škole necítí bezpečně. A 35 % amerických rodičů se o svoje děti na školách bojí.

Každá střelba na školách znovu rozproudí debatu o tom, zda je v USA zapotřebí víc regulovat držení zbraní. K žádné zásadní změně ale desítky let nedochází.

Každý pátý až čtvrtý Američan má nějakou zbraň a mezi civilisty koluje podle odhadů až 400 milionů zbraní.

Pronést nabitou zbraň do školy je stále příliš snadné.

A tak se třetina amerických rodičů každodenně bojí, že jejich děti ve škole někdo zastřelí.

O masových vrazích na školách toho stále víme překvapivě málo. Většinou to byli mladí běloši, a pokud se inspirovali nějakým starším případem, pak to nejčastěji byl masakr v Columbine.

„Útoky provedli nejrůznější lidé, byli mezi nimi studenti i naprostí cizinci,“ říká David Reidman, spoluzakladatel databáze útoků na školách. „Střílelo se na školách ve všech částech země a ze všech možných důvodů. A to velmi znesnadňuje prevenci. Určitě tu není jedno nebo jednoduché řešení.“

The New York Times shrnul poznatky odborníků do diskuze kolem čtyř základních otázek.

1) Inspirují se „školní vrazi“ staršími případy?

Jak už řečeno – ano. A nejčastější inspirací je vraždění na střední škole Columbine.

2) Mají vliv násilné videohry?

Vědci jsou v této věci nejednotní. Shodnou se v tom, že násilné videohry mohou zvyšovat sklony k násilí. Není ale jasné, v jaké míře.

3) Jsou masoví vrazi duševně nemocní?

Není to jednoznačné. Zpětně se to zdá být jasné: Jedině psychotik může zavraždit neozbrojené děti, desítky lidí… Ale podle psychiatra Michaela Stona pouze asi 20 % masových vrahů vykazovalo už před činem známky psychózy. Ostatní se potýkali se stejnými problémy jako většina lidí: Se strachem, osamělostí, depresivními náladami, smutkem nebo žárlivostí. Naprostá většina lidí ovšem ty problémy zvládne, aniž by začala vraždit.

4) Funguje zaměření na rizikové skupiny, potenciální pachatele, lidi, kteří vysílají „varovné signály“?

Nelze to tvrdit s jistotou. Psychiatrička Deborah Weisbrotová k tomu říká: „Je to bohužel jen zbožné přání, že existuje nějaká jednoduchá sada varovných příznaků, něco jako telefonní aplikace nebo seznam, které mohou být použity na odhalení masového vraha.“

Víme toho málo.

Násilí na českých školách je oproti Spojeným státům nesrovnatelně méně časté a méně brutální. Před třemi týdny nicméně veřejností otřásla vražda učitele, která připomněla, že ani na našich školách není zdaleka vše v pořádku.

Frustrovaný depresivní žák zabil svého učitele mačetou a odborníci, učitelé, žáci a rodiče diskutují o podobných tématech jako jejich kolegové v USA. Dalo se činu předejít? Jak dostat víc psychologů na školy? Jak zlepšit psychologickou a psychiatrickou péči pro děti a dospívající?

Dětská psychiatrie je dlouhá léta v krizi. Nedostatek školních psychologů je jen jedním z jejích obrazů. Na vstupní vyšetření u psychologa čeká dětský pacient i půl roku. Ambulance jsou přetížené, doby mezi kontrolami neúnosně dlouhé, chybí lůžka v nemocnicích…

Dvouletý boj s covidem problémy ještě výrazně vyostřil – děti zavřené doma, bez kamarádů, bez kroužků, bez sportu… Obavy, nuda, frustrace, vztek, rezignace… A pomoc nikde.

Jsou to naštěstí jen spekulace. Ale tu otázku má smysl klást:

Co kdyby i tady bylo stejně snadné přinést do školy nabitou zbraň jako přinést kalkulačku? Jak by to na českých školách vypadalo?