Litva se jako první trhla od Sovětského svazu. Chce ji Putin zpátky?

„Odstrašování už nestačí, potřebujeme posílit obranu na místě (…), protože jinak bude příliš pozdě,“ řekl litevský prezident Gitanas Nauseda na společné tiskové konferenci s americkým ministrem zahraničí Antonym Blinkenem.

Nauseda pokračoval: „Putin se na Ukrajině nezastaví, nezastaví se tam.“

Blinken přijel v pondělí 7. března na návštěvu pobaltských republik, aby je ujistil, že NATO bude chránit „každý centimetr“ půdy členských zemí.

Napětí v bývalých sovětských republikách – Litvě, Lotyšsku a Estonsku – však není snadné rozptýlit.

Svědčí o tom i slova litevského ministra zahraničí Gabrieliuse Landsbergise. Ten mluvil o společné odpovědnosti a povinnosti Západu pomoci Ukrajině. Řekl přitom: „Jestli se chceme vyhnout třetí světové válce, musíme pro to něco udělat.“

Obavy pobaltských republik z Ruska, respektive Putina, nejsou samozřejmě nové. A v posledních letech rostou. S obsazením Krymu a válkou na východě Ukrajiny. S tím, jak Vladimir Putin stále jasněji formuluje svoje zahraničněpolitické cíle: Obnovit velmocenské pozice Ruska a napravit tragédii, kterou pro něj byl rozpad Sovětského svazu. „Koneckonců, co je rozpad Sovětského svazu? To je rozpad historického Ruska pod názvem Sovětský svaz… Proměnili jsme se ve zcela jinou zemi. A to, co se nashromáždilo za tisíc let, bylo z velké části ztraceno,“ vysvětloval vloni Putin.

Navždy?

Putinova rétorika směrem do Pobaltí je obdobná té, jež byla přípravou na válku na Ukrajině: V Lotyšsku, Estonsku i Litvě žije silná ruská menšina. Její zájmy je Rusko povinno chránit.

Země jsou navíc ovládány nacisty. Potomky těch, kteří se za 2. světové války spojili s Hitlerem, bojovali proti Sovětskému svazu a vraždili Židy.

Zásadní rozdíl oproti Ukrajině ovšem spočívá v tom, že všechny tři bývalé sovětské republiky jsou od roku 2004 členskými státy EU i NATO.

Troufne si Putin jít do otevřeného konfliktu s NATO?

V Litvě se obávají, že pokud se mu NATO účinně nepostaví už při obraně Ukrajiny, nezastaví se. A pak se teprve uvidí, co členství v NATO znamená.

„Je to rok 1938 pro naši generaci,“ říká litevská premiérka Ingrida Šimonyté.

Litva, stejně jako Lotyšsko a Estonsko, byla obsazena Sovětským svazem v roce 1940. Stalo se tak na základě dohody mezi Hitlerem a Stalinem o rozdělení sfér vlivu v Evropě.

Rozdělení sfér vlivu popisovaly tajné dodatky k paktu Ribbentrop–Molotov z roku 1939. Sovětský svaz jejich existenci až do roku 1989 nikdy nepřipustil. A „dědic“ impéria Vladimir Putin dnes říká, že vstup pobaltských republik do svazu byl dobrovolný.

Ale právě ještě v roce 1989 zažili představitelé Litvy a Estonska s žádostí o odtajnění dodatků tragikomickou zkušenost. V knize Democracy of Despots ji popisuje dlouholetý zpravodaj kanadské televize v Moskvě Donald Murray.

Michail Gorbačov tehdy nechal pracovat komisi, která měla pakt zhodnotit. V komisi zasedal pozdější předseda litevského parlamentu Vytautas Landsbergis a pozdější estonský premiér Edgar Savissar.

Zpráva komise obsahovala ostré odsouzení Stalinových represí v Pobaltí a požadovala zveřejnění originálu paktu Ribbentrop–Molotov. Michail Gorbačov ale členům komise vzkázal, že originál smlouvy zmizel. Prostě není. Neví, kde by mohl být…

Nově zvolený sovětský parlament (Kongres lidových zástupců) nicméně na konci roku schválil usnesení, že tajné dodatky paktu existovaly, odsoudil je a vypověděl jejich platnost.

Originál paktu Ribbentrop–Molotov nalezl o několik let později první ruský prezident Boris Jelcin. Zdědil totiž Gorbačovovu kremelskou kancelář. I jeho sejf.

Dokument tam nerušeně odpočíval.

„Glasnosť“ a „perestrojka“ měly své meze.

Pro Pobaltí byl ale pakt Ribbentrop–Molotov velmi skutečný. Přinesl ztrátu samostatnosti, okupaci totalitní velmocí. A v roce 1989 si to Litva, Lotyšsko a Estonsko připomněly neuvěřitelnou demonstrací.

23. srpna, v den 50. výročí podepsání paktu, vytvořili lidé „Baltský řetěz“, který propojil hlavní města Vilnius, Rigu a Tallin. Podle odhadů se demonstrace účastnily až 2 miliony lidí.

Reakce sovětského vedení byla ostrá. Jazyk je stále aktuální: jde o varování před zhoubnými důsledky „nacionalistické hysterie“.

„Osud pobaltských národů je vážně ohrožen. Lid si musí uvědomit, do jaké propasti je nacionalističtí pohlaváři vedou. Kdyby se jim snad podařilo dosáhnout jejich cílů, následky pro jejich národy by byly katastrofální. Samotné jejich přežití by bylo zpochybněno,“ stálo mimo jiné v komuniké Ústředního výboru komunistické strany.

Litva se ale zastrašit nenechala. V roce 1989 se konaly první částečně svobodné volby do sovětského parlamentu. Část mandátů byla vyčleněna pro předem nominované komunistické kandidáty, ale zbytek míst si mohla rozdělit i nově vznikající hnutí v jednotlivých republikách.

Litevské hnutí Sajudis, které mělo v programu dosažení nezávislosti, získalo 36 z 42 mandátů, které na Litvu připadaly.

V následných volbách na začátku roku 1990 získal Sajudis 101 ze 141 mandátů v litevském parlamentu (Nejvyšším sovětu).

A 11. března 1990 litevský parlament odhlasoval deklaraci o obnovení nezávislosti. Litva se jako první sovětská republika rozhodla definitivně osamostatnit.

Poslanci se chytili za ruce, zvedli je nad hlavu a skandovali „Litva, Litva“. Lidé shromáždění před budovou parlamentu tleskali a ze dveří odtrhli znak Sovětského svazu.

„Je to konec sovětského režimu,“ ozývalo se v parlamentu i na ulicích.

Cesta k nezávislosti ale nebyla lehká. Sovětský svaz Litvu jako samostatný stát akceptovat nechtěl. A začal ji ekonomicky vydírat. Pohrozil vymáháním dluhu a zastavením dodávek plynu, na nichž byla Litva stoprocentně závislá.

S uznáním Litvy váhaly i Spojené státy, které nechtěly narušit „nový světový řád“ – přátelskou otevřenou spolupráci s Michailem Gorbačovem.

V lednu 1991 se Sovětský svaz pokusil o zvrat situace. 10. ledna poslal Michail Gorbačov Litvě ultimátum: Požadoval v něm, aby země obnovila sovětskou ústavu. Jinými slovy, aby se vzdala nezávislosti.

V sobotu 13. ledna obklíčili výsadkáři, tanky a obrněné transportéry televizní centrum a vysílač a přiblížili se i k budově parlamentu. Oficiální verze Kremlu tvrdila, že je o zásah požádala Fronta národní spásy, protože fanatičtí nacionalisté terorizují ruskou většinu obyvatel Litvy.

A že při zásahu byli sovětští vojáci napadeni. Agresivní útočníci po nich házeli kameny, a dokonce stříleli. Nezbývalo než palbu opětovat. (Murray, str. 106–7)

Ve skutečnosti to vypadalo takto: Civilisté včetně rodin s dětmi přišli bránit televizi a parlament. Postavili se proti tankům. Drželi se za ruce a zpívali píseň „Svoboda“.

Tanky začaly do davu najíždět. Vojáci začali střílet. U vilniuské televizní věže zůstalo 14 mrtvých. Desítky lidí utrpěly zranění.

Michail Gorbačov později tvrdil, že o použití síly nevěděl. Že chtěl vyjednávat, hledat kompromis. Tehdejší litevští politici mu nevěřili.

Ať tak či tak, byl to definitivní konec Sovětského svazu. Nové násilí, nová vlna nenávisti.

Cesta zpátky už neexistovala.

„Ve velké míře nenásilný kolaps sovětské mocnosti s jadernými zbraněmi je jednou z nejvýznamnějších událostí posledních několika staletí. Zpětně viděno šlo téměř o zázrak. Nikdy předtím neproběhla tak zásadní změna s tak minimálním násilím,“ hodnotí rozpad Sovětského svazu americký historik a politolog Mark Kramer.

Rozpad impéria se neobešel zcela bez násilí – krvavá válka o Náhorní Karabach, střety v Gruzii a Moldavsku, „bloody Sunday“ ve Vilniusu… „Ale samozřejmě, ve dvou největších státech Sovětského svazu, v Rusku a na Ukrajině, proběhl pád komunismu klidně,“ dodává Kramer.

Podle reportéra BBC Briana Hanrahana, který události roku 1989 a let následujících podrobně sledoval, má na tom „zázraku“ zásadní podíl Michail Gorbačov.

„Čím se zásadně odlišil od předchozích vládců Kremlu a čím se stal jedním z mých politických hrdinů, je to, že se držel základního principu: Politika nesmí být založena na donucování,“ píše Hanrahan.

A dodává zásadní věc: „Představte si tu hrůzu, kdyby byl tehdy sovětským lídrem někdo jako Slobodan Miloševič. Gorbačovovi stále patří hluboký evropský dík.“

V těchto dnech si bohužel dokážeme živě představit ještě hroznější příklad agresora než politika odpovědného za masové vraždy…

S Putinem by Litva nezávislost nezískala.

A dnes se o ni znovu začíná bát.