Leopoldov, 15. 3. 1990. Den, kdy těžcí zločinci a vrazi vyhlásili vzpouru a boj

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nepokoje se na konci roku 1989 objevily ve většině tehdejších československých věznic. Logicky: Vězni měli informace o průběhu „sametové revoluce“, věděli o tom, že Václav Havel byl zvolen prezidentem. Očekávali rozsáhlou amnestii. Chtěli upozornit na podmínky ve vězení, chtěli si vynutit, aby amnestie byla co nejširší.

Jako první vyhlásili hladovku vězni v Leopoldově, to bylo 23. prosince. Požadovali všeobecnou amnestii. Informovala o tom Československá televize a zpráva inspirovala další – po Leopoldově následovaly hladovky v Heřmanicích a Mírově. V Horním Slavkově a ve Stráži pod Ralskem vznikly petice. Do jiných věznic vyrazili situaci uklidňovat politici, například čerstvá ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová.

Odsouzení přizpůsobili jazyk, argumenty a organizaci nové době. Vznikala vězeňská fóra, jejichž reprezentanti mluvili o lidských právech a požadovali zveřejnění požadavků v médiích. 3. ledna 1990 v československých věznicích už fungovalo 215 mluvčích vězeňských fór.

Na většině míst se podařilo atmosféru poměrně rychle zklidnit. V Leopoldově ale střet vybuchl v březnu znova. S ničivou silou.

Nová politická garnitura to s humanizací československého vězeňství myslela vážně. Na to se vězni mohli spolehnout. Vždyť řada nových ministrů, poslanců nebo vlivných poradců sama za komunistů vězení poznala důvěrně. Někteří tam strávili i dlouhé roky. Prezident Václav Havel byl ve vězení několikrát, celkem téměř pět let.

A Václav Havel opravdu vyhlásil rozsáhlou amnestii. Její podobu oznámil v novoročním projevu 1. ledna 1990. Amnestie se stala jedním z nejdiskutovanějších témat začátku Havlovy nové politické kariéry. Kritici tvrdili, že byla neuvážená a že výrazně přispěla k nárůstu kriminality.

Amnestie se týkala vězňů odsouzených ke dvouletým, v případě neúmyslných trestných činů až tříletým trestům. Dalším odsouzeným byly tresty o třetinu až polovinu zkráceny. Stíhání osob, kterým hrozil maximálně tříletý trest, bylo zastaveno. Amnestie se nevztahovala na zvláště nebezpečné recidivisty nebo pachatele vražd a znásilnění.

K 1. lednu bylo v České republice ve výkonu trestu a ve vazbě přibližně 22 tisíc lidí, v celém Československu to bylo zhruba 31 tisíc. Na amnestii byly v Československu propuštěny více než dvě třetiny odsouzených a obviněných: V ČR 15 392, v rámci celé federace 23 000.

Bylo to příliš?

Amnestie nebyla jenom symbolickým gestem, rozchodem s érou komunistické justice. Měla racionální základ. Havel a jeho spolupracovníci dobře věděli, jek komunistická „spravedlnost“ fungovala a jak hrozivé jsou podmínky ve věznicích. A věděli také, že nový polistopadový režim nemůže přezkoumávat všechny jednotlivé případy.

Široká amnestie měla pochopitelně svá rizika, ale byla v podstatě jedinou možností, jak napravovat křivdy represivního totalitního soudnictví.

A prezident Havel byl navíc i trochu idealista. Věřil, že vězni propuštění za nových podmínek se budou chovat jinak, než kdyby vyšli na „svobodu“ za minulého režimu.

Obhájci a kritici amnestie se neshodli a dodnes neshodnou, zda a nakolik amnestie selhala. Obhájci poukazují na statistiku, která dokládá, že amnestie k nárůstu zločinnosti v 90. letech přispěla jen okrajově. Podle výzkumu Institutu pro kriminologii a sociální prevenci se do srpna 1990 vrátilo v ČR do vězení jen 8 % amnestovaných, do konce roku 1991 pak jedna čtvrtina z nich.

Jinak to viděl Miloslav Dočekal, kriminalista, který léta vedl pražské oddělení loupeží. Podle něj se v roce 1990 v Praze například zdvojnásobil počet přepadení. A v celé zemi se zdvojnásobil počet vražd.

„Havel udělal amnestii, která neměla v historii Evropy obdoby. Ven se dostala spousta recidivistů, které museli kriminalisté dostat zpátky. Byla to doba, kdy jsme v práci doslova bydleli,“ vzpomínal Dočekal.

Dočekal zjednodušuje. Vraždit a přepadat začali v roce 1990 už i zcela noví zločinci, nebyli to jen ti amnestovaní. Každopádně: Ať už amnestie přinesla nápravu křivd, nebo předpoklady pro nové zločiny, jistá je jedna věc. V lednu 1990 neuspokojila všechny vězně.

A ti v Leopoldově se chystali dát to najevo velmi nekompromisně.

Konec roku 1989 a začátek roku následujícího byl pro československé vězně skutečně mimořádný. Někteří z těch politických téměř bezprostředně po opuštění věznic oblékli saka a kostýmy a zasedli do poslaneckých lavic, zaujali místa ve vládě, nebo se dokonce stěhovali na Hrad.

A i ti „obyčejní“ alespoň na chvíli získali pozornost veřejnosti. Ve všeobecné revoluční euforii pocítili lidé zcela neobvyklé sympatie k těm, kteří trpěli v „temných komunistických žalářích“. Za běžných okolností se o věznice málokdo zajímá a podstatná část publika má navíc za to, že vězni si tresty zaslouží. Náhle to byly ale téměř mediální hvězdy, které odkrývaly nechutné podmínky v totalitním vězení.

A ty podmínky nechutné byly. Od války prošly několika etapami. Od šikanování Němců a „kolaborantů“ v přeplněných poválečných věznicích. Přes týrání politických vězňů v lágrech padesátých let. Opatrnou reformu a rehabilitace let šedesátých, které přinesly naději a v roce 1968 také první vězeňské vzpoury.

A pak normalizace. Na první pohled nástup „vědeckého přístupu“, důrazu na vyšší kvalifikaci dozorců, zavedení psychologických poraden a školení. Ale princip zůstával stejný. Jakmile vězeňská brána zapadla, byl člověk v podstatě bezmocný. Neměl téměř žádnou šanci na komunikaci s vnějším světem.

Stal se předmětem šikany spoluvězňů a dozorců. A dozorci měli téměř neomezenou moc. Vězně mohli bít, trestat odebíráním jídla, zvyšováním pracovních dávek, odebíráním léků, umísťováním na samotku. Když se jim nelíbil nějaký politický vězeň, podporovali recidivisty, aby ho šikanovali.

Nekvalitní jídlo v malých dávkách, špatné hygienické podmínky, těžká práce bez dodržování bezpečnostních norem, šikana, ponižování. A především naprostá bezmoc.

Ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová vyslala do věznic první signály o „humanizaci“ hned na začátku ledna. Odvolala náčelníka vězeňské správy. A vydala pokyny pro zavedení zpočátku alespoň drobných změn: Dozorci začali sloužit v civilu a neozbrojení, zlepšila se kvalita stravy, vězni nebyli stříháni „dohola“, měli víc osobního volna a možnosti dívat se na televizi, návštěvy mohly být častější…

Vězňům v Leopoldově to nestačilo.

Věznice v Leopoldově měla kapacitu 2500 vězňů. Byli tu pachatelé těžkých zločinů i vrazi. Amnestie se tak vztahovala jen na 652 místních vězňů. Ti ostatní zklamání neunesli.

15. března 1990 vyhlásilo 217 vězňů hladovku, vyhnali dozorce z ubytovacích prostor vězení a zabarikádovali se. To byl jen začátek. Přidávali se další vězni. Zmocnili se kuchyně, zásob léků i dílen a vozového parku a s ním i velmi užitečného benzinu. Ovládli celou věznici.

Měli v té chvíli k dispozici všechno, co potřebovali. Dostatek jídla, suroviny na přípravu alkoholu a drog, materiál na výrobu zbraní. Měli dokonce i rukojmí, protože asi 150 vězňů se ke vzpouře odmítlo přidat.

Vzbouřenci se zásobili zápalnými lahvemi, vyráběli improvizované nože a sekyrky, sestrojili dokonce i funkční plamenomet. Požadovali bezpodmínečné propuštění, o jiném řešení odmítali vyjednávat. Cítili se silní.

Vyjednávání za stát vedl náměstek slovenského ministra vnitra. Ale bylo to zcela marné.

Zkuste si to představit. Stovky většinou opilých a zfetovaných vězňů právě po dlouhé době zakoušejí, co znamená mít moc. Jsou navíc frustrovaní. A mají k dispozici zbraně. Ti racionálněji uvažující navíc asi už tuší, že nemají co ztratit. Že tohle nemůže dopadnout dobře.

28. března vyjednávání skončilo. Útoku na věznici se účastnilo přibližně tisíc policistů a členů vězeňské stráže, včetně 62 těžkooděnců z URNA. V akci byly tři vrtulníky, 12 transportérů, 23 hasičských cisteren. A 80 policejních psů. V pohotovosti byli i vojáci.

Vězni se zabarikádovali, část prostor věznice zapálili, vyhrožovali upálením dvou rukojmích. Uvnitř budovy probíhal často boj muže proti muži. Po dvou a půl hodinách byla vzpoura potlačena. Na straně vězňů byl jeden mrtvý a 29 zraněných. Mezi policisty bylo 11 zraněných, z toho jeden byl zraněn velmi vážně. Z 11 vězeňských budov 5 vyhořelo. Škody byly odhadnuty na 30 milionů korun.

Později se ukázalo, že hlavou vzpoury byl recidivista Tibor Polgári, který se prohlásil za ředitele věznice. V Leopoldově si odpykával devítiletý trest za loupežné přepadení a vydírání.

A v následujícím roce výrazně přispěl k tomu, že vězni ztratili i zbytek sympatií veřejnosti z dob porevoluční euforie.

24. ledna 1992 podal krajský prokurátor v Bratislavě žalobu na 73 účastníků vzpoury v Leopoldově.

Proces byl zahájen v říjnu a soud vyslechl celkem 290 svědků. Verdikt tak oznámil až v dubnu následujícího roku. 61 vzbouřenců bylo odsouzeno k celkové výši 345 roků a 10 měsíců vězení. Nejvyšší tresty byly ve výši 14,5 roku.

Tibora Polgáriho se tento proces týkal už jen okrajově. Společně s dalšími šesti vězni vypracoval plán útěku z vězení. 23. listopadu 1991 ho provedli. Polgári nejprve napadl jednoho z dozorců a další vězeň ho ubodal sedmi ranami do hrudníku. Polgári se oblékl do uniformy zavražděného dozorce. Spolu s ostatními vězni na útěku přepadli další dva dozorce, svázali je a vzali jim klíče.

Pak už se lehce dostali do operačního střediska u vězeňské brány. Ubodali tu další čtyři dozorce. Vzali dva samopaly a čtyři pistole. A odešli. I nadále měli jasný plán. Chtěli se nejprve dostat do Polska. A pak do Austrálie. Cestou ukradli několik aut, jedno nabourali, opili se, nastoupili do špatného vlaku.

A během dvaceti hodin byli dopadeni. V únoru 1993 soud Tibora Polgáriho a dva další vězně odsoudil k doživotním trestům za vraždy dozorců. Jejich čtyři komplici dostali tresty od 13 do 18 let.

Sympatie k vězňům? Už ani náhodou. Novým tématem veřejné a mediální diskuze se stalo obnovení trestu smrti.

Sympatie k vězňům rychle zmizely, jako spousta jiných věcí spojených s porevoluční euforií. Zvlášť proto, že nastoupily „krvavé devadesátky“. Nárůst zločinnosti, který ani zapřísahlí Havlovi nepřátelé nemohli připisovat čistě na vrub amnestii.

Organizovaný zločin, vraždy, nájemní vrazi, vyřizování účtů, boom obchodu s drogami a prostituce, privatizační podvody…

Humanizace vězeňství? Už převažovaly jiné hlasy: A což takhle, kdyby se politici spíš starali o „humanizaci společnosti“? A chránili obyčejné lidi před těmi bestiemi.

Podle Michala Louče, spoluautora knihy Vězení jako zrcadlo společnosti, se dnes věci vrátily k normálu. „Vězeňství je podle mne tam, kde stojí v normální společnosti, tedy na okraji zájmů lidí i politiků,“ říká Louč.

Věci se vrátily k normálu. Nezbývá než doufat, že ten uzavřený svět věznic na okraji společnosti je ale přece jen jiný než za komunistů.