Láska z jáchymovských dolů. Jak se dívka zamilovala do politického vězně

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Mohl by z toho být divácky vděčný filmový trhák: Mladá dívka pomáhá politickým vězňům v pekle jáchymovských dolů, pod hrozbou přísného trestu od komunistického režimu pašuje dopisy pro jejich rodiny a předává jim tajně jídlo. Načež se do jednoho mukla zamiluje, čeká na něho několik let, a jakmile ho pustí, vezme si ho za muže.

Ten příběh by scenárista ani nemusel moc přibarvovat, protože se skutečně odehrál. V padesátých letech, v době, kdy komunisté upevňovali svou moc nemilosrdným pronásledováním skutečných i domnělých nepřátel, v době politických procesů, nucených prací v uranových dolech i hrdelních trestů.

Ona se tehdy jmenovala Milena Hypšová. Byla právě po maturitě, když se rozhodla, že půjde pracovat, aby ulehčila rozpočtu neúplné čtyřčlenné rodiny, jíž před pár lety zemřel tatínek. Do plnoletosti jí zbývalo ještě pár měsíců, když v létě 1952 nastoupila v účtárně jáchymovských dolů. „Teprve později jsem se dostala do míst, kde byli vězni. Do té doby jsem netušila, kolik je tam zavřených lidí. To kvantum mě opravdu překvapilo,“ vzpomínala později v rozhovoru pro Paměť národa.

Mezi vězni byl také hezký vysokoškolský student Jiří Blatný. V roce 1951 byl odsouzen v procesu se skupinou brněnských vysokoškoláků ke třinácti letům vězení za velezradu a špionáž. Šlo o odbojovou skupinu Tábor, již vedl Petr Křivka, jenže do ní pronikli také agenti StB. Křivka byl posléze odsouzen k trestu smrti, další desítky lidí vyfasovaly dlouhé roky tvrdého žaláře.

Když Milena začala pracovat v úseku technické kontroly, kde měřila obsah rudy v hlušině, každý den viděla, v jak hrozných podmínkách museli vězni pracovat: v zimě, o hladu, při těžké a životu nebezpečné práci. „Co bylo pro ně snad nejhorší: Všichni si mysleli, že už to brzy skončí. Já, co jsem přišla zvenku, jsem ale viděla, že to jsou jen plané naděje,“ říká. Nechtěla jim ale vzít poslední naději. „To by někteří nepřežili,“ dodává.

Milena chtěla muklům nějak pomoci a brzy se jí naskytla příležitost. Jeden bývalý voják ji totiž poprosil, jestli by jeho rodině předala dopis. Pak s podobným přáním přicházeli další. Věděla, že kdyby se na to přišlo, hrozil by jí přísný trest. Ale Mileně se dařilo kontrolami procházet. Jednou vzpomínala, že nejlepší bylo nosit dopis v kapse, protože bachaři směli kontrolovat jen kabelky nebo kabáty, které se mohly sundat.

Dalším rizikem bylo ale i to, aby ji některý z vězňů neudal výměnou za nějakou výhodu v krutých podmínkách jáchymovského lágru. Jednou se Milena skutečně dostala do vážných potíží. Když to šlo, přinesla muklům i kousek jídla. U jednoho z nich pak bachaři našli kousek chleba. Řekl, že ho dostal právě od ní.

Ještě než na ni nastoupili příslušníci StB, dostalo se jí varování. A tak už na ně byla nachystaná. Vůbec netajila, že dotyčnému chleba skutečně dala. Vysvětlila to tím, že zná jeho ženu. A tvářila se, že vůbec netušila, že se něco takového nesmí. „Přece jsem mu dala jen krajíc chleba,“ bránila se.

Estébáci jí ale začali vyhrožovat, že by její čin mohl být chápán jako napomáhání k útěku. A dali jí tři dny na rozmyšlenou: Buď s nimi začne spolupracovat, nebo si to odskáče. „Byla jsem pevně rozhodnutá, že jim nic nepodepíšu,“ říká i po desítkách let.

Vysvětluje, že to v ní bylo od dětství, které prožila za druhé světové války. Věděla, jak lidé odsuzovali, když někdo z jejich okolí spolupracoval nebo donášel nacistům. Její tatínek, který zemřel v roce 1948, navíc za okupace pomáhal partyzánům.

Byla připravená na následky a myslela si, že půjde do kriminálu, ale nakonec měla štěstí. Velitel nad incidentem mávnul rukou. Údajně proto, že krátce před tím zemřeli Josif Stalin a Klement Gottwald, takže se její případ uzavřel.

Se svou životní láskou se Milena seznámila několik set metrů pod povrchem. Ještě dnes, když o tom vypráví, se jejich prvnímu setkání směje. Milena si totiž Jiřího spletla s dozorcem. Vězni nosili jednoduchou lucernu – karbidku, neboli acetylenovou lampu. Bachaři měli elektrickou. Když se k ní Jiří poprvé přitočil a něco jí povídal, všimla si, že má elektrickou svítilnu. Nevěděla, že si ji vyrobil v elektrické dílně.

„Líbila jsem se mu, ale dala jsem mu jasně najevo, že se s ním nechci bavit. Byla jsem opravdu hodně nepříjemná,“ vypráví Milena. Druhé setkání se odehrálo po delší době. „Od kamarádů se nejspíš dozvěděl, že jsem jiná než při našem prvním setkání. Přišel s kamarádem, poklekli přede mnou, a najednou se zablýsklo. Oba totiž byli ostřihaní dohola,“ vypráví Milena.

Všechno si spolu vyříkali a v tu chvíli bylo jasné, že mezi nimi vzniká vztah. Vídali se sporadicky, ale psali si dopisy. První pusu si dali po pár měsících, bylo to symbolické, na prvního máje. I když polibek se neodehrál pod rozkvetlou třešní, ale v dílně, kde se potkali, když Milena odcházela z noční směny a Jiří přicházel na ranní.

V roce 1954 sice Milenu z jáchymovských dolů propustili, odešla studovat Vysokou školu ekonomickou, ale na svého Jiřího nezapomněla. Dál si psali dopisy, občas ho navštívila s jeho rodiči, když se vydávala za jeho sestru.

O její „vězeňské známosti“ věděla i Milenina maminka. „Jirka jí dokonce napsal dopis. Co v něm bylo, nevím, ale musel být asi pěkný, když pak maminka říkala, že je to takový hodný chlapec,“ říká Milena. „A také věděla, že si v Praze na studiích nebudu hledat jinou známost.“

Na Jiřího čekala asi čtyři roky, propustili ho v roce 1958. O týden později už byla svatba. Ačkoli propuštění vězňové měli obvykle problém najít si slušnou práci, Jiřímu se díky jeho houževnatosti a píli podařilo dostat do Dopravního podniku v Brně. Před svým zatčením sice studoval stavební inženýrství, ale teď se musel spokojit s učňovskými zkouškami.

V Brně se tehdy zaváděl nový typ tramvají, modernější. „Říkalo se jim Sputnik,“ vzpomíná Milena. Její manžel si o novém zařízení všechno nastudoval a stal se pro brněnský dopravní podnik prakticky nepostradatelný. V šedesátých letech, když se poměry výrazně uvolnily, dokonce mohl na dálku vystudovat elektrofakultu. To už se ale blížila normalizace a Jiří měl strach, aby ji stihl dokončit. „To se mu sice podařilo, ale lepší práci stejně nedostal,“ říká Milena.

Ze sedmiletého pobytu v uranových dolech si navíc Jiří přinesl zdravotní potíže. I tak s Milenou vychovali dvě děti, kluka a holku, kterým naštěstí režim nezakázal studovat, i když měli kvůli otci špatný kádrový profil. „Já jsem do žádných dotazníků nepsala, že otec byl ve vězení,“ konstatuje Milena. Mladší dceři pomohlo také to, že se stala mistryní republiky v jachtingu. Obě děti vystudovaly elektrofakultu, stejně jako jejich otec.

Láska z jáchymovských dolů se nakonec protáhla na více než padesát let. Jiří Blatný zemřel v roce 2003. Jeho žena ale ve společném odkazu pokračuje, totalitní režim před rokem 1989 vnímá jako dobu bezmoci a naprostého bezpráví. V roce 2019 se stala předsedkyní Konfederace politických vězňů, byť už se ve svých devadesáti letech těší, až to předá někomu mladšímu. „Už je toho na mě moc,“ říká.

V roce 2018 obdržela Milena Blatná Cenu paměti národa a nyní Cenu Václava Bendy, kterou uděluje Ústav pro studium totalitních režimů. „Samozřejmě je to milé, Václava Bendu jsem znala osobně,“ říká Milena. „Podávala jsem návrh na ocenění asi deseti našich členů z Konfederace politických vězňů a ani by mě nenapadlo, že nakonec budu také mezi nimi.“