Král Šumavy Hasil se narodil před 100 lety. Jeho příběh opět ožívá i ve filmu

Josef Hasil, v komunistických spisech StB přezdívaný jako Král Šumavy, je jedním z nejznámějších představitelů protikomunistického odboje. Králů Šumavy bylo ale víc. Jejich posláním bylo převádět přes hranice lidi, kteří se po nastolení komunistického režimu v únoru 1948 pokoušeli emigrovat.

Hasil byl za své činy režimem vyslýchán, odsouzen a nakonec i vězněn. Nic z toho jej však neodradilo v odbojové činnosti pokračovat, později dokonce i pod záštitou americké zpravodajské služby CIC (Counterintelligence Corps). Příběh drobného kluka, který inspiroval několik filmařů i spisovatelů, se ale začal formovat ještě před druhou světovou válkou.

Malý Josef se narodil jako sedmé a předposlední dítě do rodiny Hasilů na chudé šumavské samotě v Zábrdí. Osmičlennou rodinu ale otec brzy opustil a pětiletý Josef musel společně se sourozenci začít pomáhat s jejím chodem. Kvůli práci u sedláků tak nestihl chodit na vyučování.

Během druhé světové války pracoval v bavorské továrně, kde se jeho pracovní skupina věnovala práci na ložiskách pro letadla a jiné válečné účely. Už tehdy se však v Hasilovi probouzely partyzánské rysy a v továrně se říšským Němcům snažil spolu s ostatními nenápadně, ale přece různými způsoby škodit.

Ke konci války se spolu se svým bratrem a dalšími kamarády ale partyzánem opravdu stal. Když Němci ustupovali, okrádali šumavské občany, o co šlo. Hasil s bratrem na ně počkali ve vedlejší vesnici s flintami a donutili je, aby se vzdali Američanům. Odzbrojením Němců tak uchránili celé obce.

Díky partyzánské knížce se mladému Hasilovi otevřely dveře ke Sboru národní bezpečnosti (SNB). Po absolvování policejní školy v Protivíně pak jako člen SNB pracoval v pohraniční obci Zvonková. Po komunistickém puči v únoru roku 1948 nechal přes česko-rakousko-německé trojmezí projít spoustu skupin, které utíkaly na Západ. „Když jsme viděli někoho projít, měli jsme ho chytit. Tak jsme je nechytli. Nechali jsme je být a vůbec jsme je nekontrolovali,“ řekl Josef Hasil pro Paměť národa.

S pouhým nekotrolováním se však Hasil nespokojil. Na přelomu 40. a 50. let organizovaně pomohl přes hranice desítkám lidí. Jedna z takových akcí se mu ale nakonec stala osudnou. Po třech čtvrtinách roku, kdy utečencům pomáhal, ho kamarád poprosil, aby „přes čáru“ dostal skupinu spolu s manželi, kterým hrozilo zatčení. Záchrannou misi ale komplikovalo od začátku hned několik věcí.

Hasil měl ten den službu u útvaru, na kterou nešel. Manželský pár si navíc nabral kufry, které ale nemohl unést, takže jim pak pomáhal Hasil spolu s kolegou Zdeňkem Vyletou, který zásoboval kuchyň SNB. Oba se ale po čase také unavili a navíc ani jeden pořádně neznal terén, který ještě ke všemu sužovala oslepující vánice a mlha. Skupinu úspěšně převedli, kritickou se však pro ně stala cesta zpět.

Po cestě zpátky se Hasil dostal do přestřelky s německým pohraničníkem, ze které vyvázl bez újmy. Situace ale odbojáři sebrala ještě víc z už tak malého množství energie. Rozhodl se proto, že po cestě domů zastaví u náhodného domu, kde se svítilo. Od rumunského reemigranta Josefa Maroka, který v domě bydlel, dostal napít mléka a usnul. Hostitel tak získal čas na to, aby Hasila nahlásil.

Zdeněk Vyleta se při prvním střetnutí s německým pohraničníkem rozhodl pro přesun do Německa, ale byl pak úředně převeden zpět do Československa. Oba převaděči se pak nakonec společně dostali až do věznice na Pankrác. Vyslýcháni byli každý zvlášť. Proslulý soudce Karel Vaš, který měl na svědomí i rozsudek například Heliodora Píky, připsal Hasilovi „za zločin úkladů proti republice“ devět let vězení.

Na nucených pracích v dole v Dolním Jiřetíně se Hasil seznámil s Antonínem Vítkem, se kterým začal plánovat útěk. O ten se pokusili při odvážení vězňů z prací zpět do cel. A úspěšně.

Po zdařeném útěku putovali několik dní, s pomocí jedné rodiny a hajného se poté úspěšně dostali zpátky až k Hasilově rodině. Tam se schovávali měsíc, než se vypravili do Německa. V Mnichově absolvovali jako uprchlíci screening a Hasil byl přiřazen do českého lágru Murnau.

Společně s bratrem Bohumilem vstoupil k americké zpravodajské službě CIC, předchůdkyni nynější CIA. Našli si síť spolupracovníků a zahájili další spolupráci s odbojáři. Hasilovi se pak kvůli jeho nedosažitelnosti začalo říkat Král Šumavy. Stejnou přezdívkou byl nazván i jeho spis u StB. Hasil ji rád ale neměl, sám o sobě mluvil jako o Pepíkovi ze Zábrdí.

Poté, co v roce 1953 hranice finálně uzavřela železná opona, rozhodl se Hasil pro emigraci. O rok později odešel do Spojených států v rámci akce „Pět set lidí do Ameriky“. V New Yorku se setkal s kamarády, které dříve převedl, v Albertě zase dokonce s jedním ze svých bratrů. V Chicagu se uchytil jako kreslič v automobilové společnosti General Motors a zůstal zde až do důchodu.

Do Československa se mohl vrátit až po roce 1989. Svou maminku už živou nestihl, ale potkal se se svým synem. Tomu byl v době, kdy svou rodnou zemi opouštěl, teprve rok. Trvale však zůstal žít v Chicagu, kde mezitím stihl potkat svou budoucí ženu Elišku. Když se vzali, vyženil i tři dcery.

V roce 2001 dostal Josef Hasil od prezidenta Václava Havla medaili Za hrdinství. Zemřel ve Spojených státech v roce 2019.