Konečné řešení. Tak tenká je hranice mezi zrůdou a obyčejným člověkem

Rokle Babí Jar tři kilometry od Kyjeva. Od rána 29. září 1941 sem němečtí vojáci odvádějí po skupinách kyjevské Židy. Podle vyhlášky se měli s osobními doklady, cennostmi a teplým oblečením dostavit na nedaleké shromažďovací místo. Kdo neuposlechne, bude zastřelen.

Před sestupem do rokle museli Židé odevzdat osobní věci a svléknout se donaha. Sestoupili do rokle, byli přinuceni lehnout si na zem a vojáci je zastřelili. S příchodem dalších a dalších skupin byla situace stále náročnější i pro otrlé vojáky ze speciálních jednotek Einsatzgruppen. Židé viděli mrtvoly, křičeli, snažili se utíkat, odmítali si lehnout mezi ně…

Nad roklí se vznášel pach krve a výkalů, kterému nešlo uniknout.

Rokle Babí jar. Vraždění trvalo dva dny. Výsledek: přes 33 tisíc zastřelených Židů.

Podle Reinharda Heydricha, který měl na starosti „konečné řešení židovské otázky“, i podle dalších vysoko postavených mužů nacistického Německa to nepochybně byla dobrá práce. Ale nehospodárná. Vyžadovala příliš mnoho lidských zdrojů, vzbuzovala příliš mnoho pozornosti a rozruchu.

Byla psychicky vyčerpávající: I mnohým německým vojákům přišlo zatěžko střílet ženy a děti. Byť to byli Židé.

Bylo třeba vymyslet lepší způsob. Čistší. Jednodušší. Efektivnější.

Myšlenka byla jasná: Z Židů je třeba udělat materiál pro masový a hladce fungující výrobní proces. Zdánlivým paradoxem je, že na konci linky je mrtvý Žid, tedy dále nepoužitelný výrobek. Jeho mimořádně vysoká užitná hodnota spočívá ale v tom, že každý mrtvý Žid je krokem k osvobození prostoru, ve kterém žije německý národ.

Dosavadní metody byly pouze dílčí, příliš nákladné a neodpovídající situaci po vypuknutí války.

Na začátku byly norimberské zákony z roku 1935, které z Židů učinily občany druhé kategorie. Podle shrnutí na konferenci ve Wannsee šlo o „vytlačení Židů z jednotlivých oblastí života německého národa“. Němec nemusel Židy potkávat v zaměstnání, u lékaře, v dopravních prostředcích, v kavárně. A pokud možno ani na ulici.

Následovaly první systematické kroky vedoucí k „vytlačení Židů z životního prostoru německého národa“. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 přinutili nacisté Židy k vystěhování ze země. Při této akci se osvědčil Adolf Eichmann, blízký spolupracovník Heydricha a později jeden z hlavních autorů „konečného řešení“.

Vystěhování Židů z Rakouska bylo na poměry říše ještě velmi mírumilovným programem: Židé za peníze bohatých členů komunity směli odjet do zemí, které byly ochotny je přijmout. Eichmann dokázal složitý byrokratický proces zjednodušit a urychlit a získal uznání v očích nejvýše postavených německých politiků.

Významný zlom naznačila „Křišťálová noc“, pogrom, který v listopadu 1938 proběhl v Německu, Rakousku a Sudetech. Téměř 100 Židů bylo zavražděno, 30 000 deportováno do koncentračních táborů. Dav vypálil stovku synagog, vyraboval tisíce židovských obchodů.

Den po pogromu Hermann Göring prohlásil, že pokud Německo vstoupí do války, dojde i ke „konečnému zúčtování s Židy“.

Bylo zřejmé, že ostatní metody začínaly být přežité. V roce 1939 obsadili Němci část Polska s miliony Židů. Varšavské ghetto začalo být brzy přeplněné. O dva roky později zahájili Němci východní tažení na Sovětský svaz, kde na ně čekalo dalších nejméně 5 milionů Židů.

Zápis z Wannsee uvádí, že v Evropě, kterou chtěli Němci ovládnout, žije přes 11 milionů Židů.

Není je kam vystěhovat. Všude má být „životní prostor německého národa“.

Střílet je? Příliš pomalé a nákladné. Vojáci jsou navíc zapotřebí na frontě.

Jak se zbavit Žida?

Experimenty s vražděním pomocí plynu začaly už v roce 1941. Měly především usnadnit práci mužům z jednotek Einsatzgruppen, které vraždění zejména žen a dětí psychicky vysilovalo. Plynový vůz byl poměrně jednoduchý vynález: Nákladní auto mělo uvnitř vzduchotěsné oddělení, do kterého byly potrubím vedeny výfukové plyny. Oběti byly otráveny a udušeny oxidem uhelnatým.

Plynový vůz měl jednu velkou výhodu: Během vraždění mohl jet k předem vykopanému hrobu či rokli a tam pak rovnou náklad vyložit. To šetřilo čas.

Nevýhody ale převažovaly: Kapacita byla nedostatečná, procedura trvala dlouho a navíc nebyla tichá. Řidiči slyšeli výkřiky obětí a těžce to snášeli.

Průlom přinesly plynové komory. První vyrostla v táboře v Osvětimi již v roce 1941. Najednou v ní bylo možno zabít několik stovek lidí. Ale to bylo stále málo.

Na jaře roku 1942, tedy už po konferenci ve Wannsee, byla v Osvětimi postavena nová, větší komora, kde bylo možné najednou zabít až 1 200 lidí. Do června roku 1942 už v Osvětimi pracovaly 4 velké plynové komory.

Nemohly samozřejmě fungovat bez odpovídajícího zázemí: Byly tu „baráky“, kde se vězni svlékali. A byla tu krematoria, která spalovala mrtvá těla.

Z pohledu logistiky fungovaly vyhlazovací koncentrační tábory jako téměř dokonalý projekt uzavřeného hospodářství. Vězni si sami postavili ubikace, víceméně dobrovolně chodili do plynu, ti, kteří ještě žili, odváželi těla a spalovali je v krematoriích…

Krematoria proměnila v dým osudy stovek tisíc lidí. Ghetto, transport, smrt blízkých, krátké přežívání v táboře, ponížení, bolest, utrpení, hlad, vyčerpání, rezignace, marnost… Ticho. Dým.

Žádná střelba, žádné výkřiky. Čistá práce.

Podle odhadů z roku 1943 mohla osvětimská krematoria spálit přibližně 4 500 těl denně. Tedy více než 1,5 milionu lidí za rok. Vězni, kteří se o spalování těl starali, ale odhadovali, že kapacita byla téměř dvojnásobná.

Bude vůbec dost materiálu?

Adolf Eichmann je pravděpodobně nejznámější ze spolutvůrců holokaustu. Při plánování a realizaci „konečného řešení“ sehrál nepochybně důležitou roli.

K jeho „popularitě“ ale přispívá i poválečný příběh: Eichmann byl izraelským komandem unesen z Argentiny, postaven před soud v Jeruzalémě a popraven.

A je tu také důležitý symbol „banality zla“, který s postavou Eichmanna spojila filozofka a politoložka Hannah Arendtová. A spor o to, zda Arendtová Eichmanna posuzovala správně.

Otto Adolf Eichmann se narodil v roce 1906 a vyrůstal v dobře zabezpečené středostavovské rodině v rakouském Linci. Ve škole mu to nešlo, učení ho nebavilo, se získáním práce mu pomáhala rodina. V roce 1932 vstoupil do nacistické strany a narukoval k SS.

Eichmann si mezi kolegy začal cílevědomě budovat pozici experta na židovskou otázku. Mezi „slepými jednooký králem“ – Eichmann věděl, že hebrejský text se čte zprava doleva, a znal pár slov jidiš.

Jeho kariéra nabrala vysoké obrátky při zmiňované misi v Rakousku. Ve Wannsee byl už pravou rukou Reinharda Heydricha. Jeho tajemníkem, který koordinoval realizaci „konečného řešení židovské otázky“. Byl pilný a pečlivý: Dohlížel na chod Terezína, v Polsku se seznámil s fungováním plynových aut i prvními plynovými komorami.

Stejně jako systematicky budoval kariéru a pracoval na uskutečnění holokaustu, začal ke konci války pracovat na vlastní záchraně. Stáhl se do ústraní a připravoval útěk.

V roce 1945 se s falešnými dokumenty vzdal Američanům. Ze zajateckého tábora pro jistotu utekl, když se začalo příliš mluvit a psát o tom, že Eichmann by měl být na procesu v Norimberku. Skrýval se a s pomocí bývalých kolegů a lidí z protestantské komunity se mu podařilo uprchnout do Argentiny.

V roce 1960 ho z Argentiny uneslo izraelské komando.

1. června 1962 byl popraven.

Před soudem v Jeruzalémě se Eichmann obhajoval vcelku předvídatelně: Nic si nepamatuje, žádnou důležitou roli nehrál, ve Wannsee seděl v koutě, ořezával tužky a ani neví, o čem se mluvilo. A pokud něco dělal, tak to bylo pouze vykonávání rozkazů. Žádnou nenávist vůči Židům necítil a necítí.

Právě tato poloha fascinovala Hannah Arendtovou, která přímo v Jeruzalémě soud sledovala. Psala o něm rozsáhlé reportáže do časopisu The New Yorker, které později upravila do knižní podoby.

Pojem „banalita zla“ hraje v knize Eichmann v Jeruzalémě podstatnou roli. A vyvolal také velkou kritiku a spory.

Zjednodušeně řečeno ukazuje Arendtová na Eichmannově příkladu, že vražedný nacistický režim fungoval díky „obyčejným lidem“. Lidé zodpovědní mimo jiné za smrt šesti milionů Židů nemuseli být nenávistné psychopatické zrůdy. To je příliš útěšné, jednoduché řešení.

Byli to normální lidé. Úředníci hledící na svoji kariéru, zabezpečení rodiny a plnění rozkazů. Operátoři obsluhující dobře fungující neosobní státní mašinerii.

V tom je ta největší hrůza: Jsou to lidé jako my, jako všichni ostatní.

Kritici Arendtovou obviňovali, že měla šokující koncept „banality zla“ hotový už před procesem a jen hledala možnost, jak ho na Eichmannovu postavu „naroubovat“. Nebo prostě dokládali, že Eichmanna nepochopila, dokonce že uvěřila jeho obhajobě.

Spory neskončily ani půl století po vydání Arendtové knihy a trvají dodnes. Německá filozofka Bettina Stangnethová vydala v roce 2011 knihu Eichmann před Jeruzalémem. V ní vypadá Eichmann mnohem víc jako nacistická zrůda než jako omšelý, nevýrazný úředník plnící rozkazy.

Podle Bettiny Stangnethové to byl cílevědomý, lstivý kariérista, plně oddaný úkolu vyhubit maximum Židů.

V rozhovoru, který vedl v bezpečí argentinského azylu, Eichmann říkal: „Kdybychom vyhladili 10,3 milionu místo šesti, byl bych spokojen, že jsem splnil povinnost vůči své krvi a národu. Bylo mým úkolem vyhladit onen nejlstivější intelekt ze všech intelektů v lidských dějinách.“

Který Eichmann je ten pravý?

A pokud to je ten lstivý, fanatický manipulátor, má stále smysl pojem „banalita zla“?

„Bez ohledu na film Konference ve Wannsee (The Conspiracy, 2001), kde zejména Heydrich v podání Kennetha Branagha vypadá, jako by by právě vystoupil ze shakespearovského dramatu, nebyli tito muži alespoň na první pohled zlí psychopati,“ píšou autoři knihy Účastníci: Muži konference ve Wannsee. A pokračují:

„Jakkoli to může být šokující, byli to obyčejní muži, věděli, jak se chovat, dokázali ocenit architekturu vily u jezera i kvality občerstvení uloupeného zřejmě po celé Evropě.“

Účastníci konference byli vzhledem k jejich významnému postavení ve státní správě a důležitosti setkání relativně mladí. Průměrný věk byl 42 let.

Až na dva pocházeli ze střední třídy. Byli syny inženýrů, pekařů, farmářů, jeden byl synem kněze.

Většina pocházela z protestantských rodin, pouze čtyři z rodin katolických.

Deset z patnácti účastníků konference studovalo na vysoké škole. Osm získalo doktorát. Osm studovalo práva. Mnozí z nich se radikalizovali právě během studií.

Účastníci konference ve Wannsee.

Jak ostrá je hranice mezi zrůdným psychopatem a obyčejným člověkem?