Místa nejzrůdnějších zločinů: V koncentračních táborech neumírali jen Židé

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Německé koncentrační tábory, které vznikly během druhé světové války, jsou památkou hrůz nacistického režimu a tragédie holokaustu. Zřizovány byly nejen na Německa i v dalších evropských zemích okupovaných nacisty, zejména v Polsku a Rakousku.

Sloužily k perzekuci, vykořisťování a likvidaci nejen židovského obyvatelstva, ale i Romů, politických vězňů, homosexuálů a dalších skupin, které nacistický režim označil za nepřátele nebo „podřadné rasy“.

Koncentrační tábory byly místem, kde své poslední chvíle tragicky prožily miliony lidí. Jednotlivé tábory se ale lišily - zatímco někde byli vězni bezplatnou pracovní silou, jiné areály sloužily jako přestupní stanice. Ty největší, vyhlazovací, pak byly doslova továrnou na smrt.

Podívejte se s námi na místa, která jsou připomínkou jedné z nejtragičtějších kapitol moderních dějin.

V polské Osvětimi byl zřízen největší koncentrační a vyhlazovací tábor německého nacistického režimu. Ač původně sloužil k internaci polských politických vězňů, po otevření obrovského areálu druhé části tábora, známého pod názvem Auschwitz-Birkenau, se stal doslova továrnou na vraždění.

Až do osvobození zůstal významným kolečkem ve stroji nacistického programu „konečného řešení židovské otázky“. Během činnosti tábora bylo v Osvětimi zavražděno přes 1,1 milionu lidí, převážně Židů, ale i Romů, Poláků a sovětských vězňů.

Osvětim byla také působištěm neblaze proslulého Josefa Mengeleho, který tu na vězních, zejména na dětech, dvojčatech a lidech s fyzickými odlišnostmi, prováděl své zvrácené experimenty. Pod záminkou vědeckého výzkumu testoval limity lidské bolesti, genetické anomálie a odolnost lidského těla, přičemž však objekty svých pokusů nelidsky týral. Po válce se Mengele, přezdívaný „Anděl smrti“, vyhnul spravedlnosti a zemřel v Brazílii v roce 1979, aniž by byl za své zločiny souzen.

Malé pevnostní město v Ústeckém kraji nese těžké historické dědictví. Terezín (Theresienstadt) byl unikátní kombinací koncentračního tábora a ghetta. Založen byl v roce 1941 a sloužil jako přestupní stanice pro Židy, kteří byli transportováni do vyhlazovacích táborů na východě.

Terezín byl propagandisticky prezentován jako „vzorové židovské ghetto“ a jeho oproti ostatním táborům relativně dobré podmínky byly využity k oklamání mezinárodních inspektorů - dokonce zde byl natočen propagandistický film.

Realita byla ale od nahraných záběrů zásadně odlišná a ve skutečnosti zde panovaly velmi tvrdé poměry. Z více než 140 000 lidí, kteří Terezínem prošli, jich zemřelo na následky hladu, nemocí nebo během transportů do vyhlazovacích táborů přes 33 tisíc. Plynové komory tu však nikdy nebyly a Terezín nebyl táborem prvoplánově vyhlazovacím.

Mauthausen byl jedním z nejtvrdších pracovních táborů nacistického režimu. Nacházel se na území Rakouska a zřízen byl již v roce 1938. Tábor byl určen pro politické vězně, intelektuály a elitu okupovaných zemí, lidé zde byli nuceni pracovat v místních kamenolomech za brutálních podmínek.

Ač tento tábor nepatřil k největším, byl známý vysokou úmrtností. Vězni byli často vystaveni mučení a těžké práci, která je rychle fyzicky i psychicky zničila. Odhaduje se, že zde zahynulo přes 90 000 lidí. Jedním z nejděsivějších míst v táboře byly strmé „schody smrti“, vedoucí z blízkého kamenolomu. Vězni byli nuceni nosit po nich těžké kameny. Vyčerpání často vedlo k pádu, což způsobilo smrt nejen padajícího, ale i dalších vězňů kolem něj.

Do Mauthausenu byli deportováni také čeští političtí vězni, odbojáři a lidé zapojení do protinacistického hnutí. Většina z nich byla zatčena gestapem a odsouzena za činy, jako byly podpora odboje, ukrývání pronásledovaných osob nebo šíření protinacistických materiálů.

Zvláště tragickou kapitolou pak byla hromadná poprava 294 českých odbojářů a jejich rodin dne 24. října 1942, zatčených v souvislosti s atentátem na Reinharda Heydricha. Po brutálním výslechu byli všichni vězni v Mauthausenu během jediného dne zastřeleni nebo zavražděni v plynové komoře.

Dachau, otevřený v roce 1933, byl vůbec prvním německým koncentračním táborem a k jeho zřízení stačily Hitlerově NSDAP pouhé dva měsíce. Nacházel se poblíž Mnichova a stal se vzorem při budování dalších táborů. Zpočátku byl určen pro politické odpůrce nacistického režimu, jako byli komunisté a socialisté, ale později se jeho zaměření rozšířilo.

Sloužil nejen jako místo represí, ale i jako tréninkové centrum pro personál SS, který byl poté nasazován v jiných táborech. Během provozu zde bylo internováno přes 200 000 lidí, z nichž desetitisíce zemřely v důsledku hladu, nemocí nebo poprav. Vězněn tu byl i malíř a spisovatel Josef Čapek nebo známý publicista Ferdinand Peroutka.

Tábor v Dachau proslul také proto, že byl v roce 1945 jako první osvobozen americkými vojáky. Fotografie a svědectví zubožených vězňů šokovaly svět a naplno odkryly hrůznost nacistických zločinů.

Tábor Buchenwald byl založen v roce 1937 poblíž města Výmaru v Německu, paradoxně na místě s poměrně poetickou historií - v minulosti tu kupříkladu rád pobýval Goethe. Nacisté však na svahu kopce Ettersberg zbudovali rozlehlý pracovní tábor, v němž vězni vykonávali těžké fyzické práce, často v nesnesitelných podmínkách.

Buchenwald nebyl vybaven plynovými komorami, ale tisíce lidí zde zahynuly následkem mučení, hladu, nemocí a poprav. Jeho zdmi prošlo přes 240 000 lidí z různých zemí, včetně Židů, Romů, politických odpůrců, homosexuálů a sovětských zajatců, a zahynulo jich zde více než 50 tisíc.

Také Buchenwald proslul sadistickými dozorci, známí jsou především zrůdný velitel tábora Karl Koch a jeho žena Ilse, která nechávala vyrábět stínítka lamp z tetované lidské kůže. Areál tábora byl využíván i po válce, v letech 1945-1949 tu sovětská armáda internovala zadržené nacisty a příznivce opozice vůči komunistickému režimu. Dnes se zde nachází největší památník na území Německa.

Treblinka byla vyhlazovacím táborem v okupovaném Polsku, který zahájil svou činnost v roce 1942. Na rozdíl od jiných táborů byla Treblinka určena výhradně k likvidaci židovské populace a fungovala jako součást operace Reinhard, jejímž cílem bylo vyhladit Židy z Generálního gouvernementu.

Treblinka byla promyšlena do děsivé dokonalosti tak, aby umožnila rychlé a efektivní vyvražďování. Po příjezdu byli vězni okamžitě posíláni do plynových komor, a celý proces od přijetí do tábora po smrt trval pouze několik hodin. Během jednoho roku existence bylo v Treblince zavražděno přes 800 000 Židů.

V srpnu 1943 se vězni pokusili o vzpouru, při které zničili část tábora. Po vzpouře byl tábor zrušen a zlikvidován, aby nacisté zakryli stopy svých zločinů.