Článek
Dlouho převládal názor, že se sarajevským atentátem a následujícím vyhlášením války Srbsku jenom urychlil neodvratný pád zpuchřelého Rakouska-Uherska. Nefunkční monarchie prý trpěla „nepřetržitými národnostními konflikty a byla dávno zralá pro zánik“, připomíná jedno z takových hodnocení australský historik Christopher Clark ve své knize Náměsíčníci. Ani ekonomicky prý nemohla dvojitá monarchie dlouho přežít, protože Uhry byly svého druhu kolonií vyspělejší rakousko-české části, a bylo jen otázkou času, kdy se vykořisťovaní proti ekonomické tyranii vzbouří. Tak zní další z názorů, který v publikaci Pád domu habsburského připomněl skotský profesor Alan Sked.
Právě anglosaští historici se ovšem během uplynulého století propracovali ke zjištění, že monarchie prožívala před rokem 1914 namísto úpadku rozkvět. Bylo paradoxní, že stačil jeden úspěšný teroristický útok, aby se rozpadl fungující a úspěšný státní celek.
Z ekonomického pohledu bylo podle Alana Skeda rakousko-uherské soustátí jednoznačným úspěchem. Mírný vzestup je provázel od nástupu osvícenství koncem 18. století, od počátku průmyslové revoluce v sedmdesátých letech 19. století hospodářský růst ještě zrychlil a před první světovou válkou dosahoval okolo čtyř procent ročně. Jednotlivé části monarchie se navzájem nevykořisťovaly, ale vhodně doplňovaly.
„Císařství dosáhlo v desetiletích před válkou pozoruhodné tržní integrace. Byl to hlavně extenzivní růst komunikační a finanční sítě, který odstranil hospodářské hranice mezi všemi lokálními a regionálními trhy,“ shrnul americký ekonom David F. Goods v knize Hospodářský vzestup habsburské říše, 1750-1914. Pro Němce a Čechy bylo výhodné vyvážet průmyslové výrobky do Uher a budovat tam nové továrny, naopak Maďaři získali v západní části monarchie bezpečný odbyt pro své zemědělce.
V ekonomickém hodnocení se od anglosaských kolegů neliší tuzemský historik Jan Křen. V knize Dvě století střední Evropy připomněl, že rakousko-česká část monarchie tehdy byla na úrovni Francie. Civilizační převrat pocítili na vlastní kůži i běžní lidé, kteří najednou dosáhli i na takové vymoženosti jako koupelny, ústřední topení nebo lednice.
Zároveň Rakousko nebylo ani sudem prachu, pochybným konglomerátem vzájemně nepřátelských národností, které se do sebe pustí při první příležitosti. Sked i Clark připouštějí, že vnitřní politiku monarchie dlouho blokovaly požadavky Čechů, kteří žádali uznání Českého království jako třetího základního kamene duálního Rakouska-Uherska. Tuto snahu ovšem fakticky vzdali vstupem do vídeňského parlamentu v roce 1880 a podporou konzervativní Taaffeho vlády (1879–1893). Právě v té době získali Češi kontrolu nad zemským sněmem, prosadili vlastní univerzitu a také zákon, podle kterého má každý občan přinejmenším západní (předlitavské) části monarchie nárok, aby posílal děti do národní školy a aby s ním úřady jednaly v mateřském jazyce.
Mapa převažujících etnik Rakouska-Uherska před první světovou válkou.
Ambice Čechů se postupně zvyšovaly. „My chceme uchránit rakouský parlament před úplným rozvratem, abychom ho mohli uchovat pro Slovany Rakouska, kteří tvoří dvě třetiny obyvatelstva. Říše bude jednou patřit nám,“ nechal se roku 1906 při jedné z parlamentních krizí slyšet šéf českých poslanců Karel Kramář. Tím také vyloučil, že by snad chtěl říši rozbít.
„Chceme federální Rakousko. Nechceme být samostatní mimo Rakousko, vedle mocného Německa a s Němci na našem vlastním teritoriu,“ potvrdil o tři roky později jeho kolega Tomáš Garrigue Masaryk.
Ani mezi říšskými občany chorvatské, slovinské či srbské národnosti se nenašla významnější politická nebo společenská skupina, která by si dokázala představit budoucnost mimo monarchii.
Mýtus o nezadržitelném úpadku habsburské říše se ještě mohl opřít o dekadentní náladu „fin de siécle“, která ve Vídni údajně ovládala kulturní veřejnost. S tím polemizuje americká historička Barbara Jelavichová: „I když se v rakouské literatuře hodně mluvilo o smrti, a i když se toho hodně napsalo o vysoké sebevražednosti ve Vídni, byla rakouská kultura obecně optimistická, sebevědomá a orientovaná na budoucnost. A i když okolo roku 1914 převládal duch neodpovědnosti a uvolněného fatalismu, nebyl nikdo připraven na přicházející katastrofu,“ uvedla v knize Moderní Rakousko, 1800–1986.
Na otázku, proč tedy ekonomicky silná a politicky stabilní habsburská monarchie zanikla, odpovídá historik Sked jednoduše: „Protože prohrála rozhodující válku.“ Přitom válka a tím ani pád císařství nebyly nutností.
Socha Gavrila Principa v srbském Bělehradě, kde je atentátník dosud oslavován jako hrdina.
Atentátník Gavrilo Princip byl členem hnutí Mladá Bosna, tvořeného Srby, Chorvaty a bosenskými muslimy, kteří usilovali o nezávislost Bosny. Ministři vídeňské vlády se podle Skeda i Clarka obávali, že se balkánské osvobozenecké války rozšíří přes hranice monarchie, a proto plánovali proti Srbsku preventivní vojenský zásah. Vražda následníka trůnu, na níž se podílely srbské vládní kruhy, byla potvrzením obav. Především však pomohla přesvědčit císaře Františka Josefa, aby s válkou proti Srbsku souhlasil, i když si byl vědom, že to znamená konflikt s Ruskem a případně i dalšími velmocemi.
Monarchie však nebyla na válku připravena. Dlouhodobě trpěla rozpočtovými schodky, které se různí ministři financí snažili zmenšit škrcením výdajů. To postihlo i armádu, která se musela omezit na 2,3 milionu vycvičených vojáků, tedy zhruba polovinu ve srovnání s méně lidnatou Francií. Císařští vojáci měli k dispozici zastaralé dělostřelectvo a menší počet kulometů dokonce ve srovnání s Rusy a Italy, a pro financování frontových bojů museli žádat úvěry z Německa.
„Vzhledem k finanční a vojenské slabosti monarchie bylo vyhlášení války více či méně sebevražedné rozhodnutí,“ uzavírá Alan Sked.
