„Kdo nepoznal válku, nepochopí ji.“ Pamětníci vzpomínají na Jugoslávii

Začátkem 90. let se po několika dekádách začala drolit Jugoslávie. Příběh to nebyl hezký. Tvořily ho ozbrojené konflikty, jež doprovázelo hladovění civilistů. Rozdělené rodiny. Popravy. Konečným výsledkem byl rozpad země na několik nezávislých států. Stín jednotlivých válek leží na oblasti doteď, co však za rozpadem stálo?

Srbsko-chorvatský politolog Dejan Jović se ve své odborné stati zaobírá sedmi často opakovanými argumenty: hromadícími se hospodářskými problémy, etnickou nenávistí, nacionalismem, kulturními rozdíly, mezinárodními politickými důvody, rolí osobnosti a teorií o „rozpadu impérií“.

Odborníci se nicméně shodují, že vinu nelze připsat jen jednomu faktoru a že debatu o rozpadu Jugoslávie stále nelze považovat za uzavřenou.

Od konce jugoslávských událostí ještě neuběhla taková doba a pamětníci stále mají co říct. Seznam Zprávy ve spolupráci s Pamětí národa přinášejí vzpomínky lidí, kteří zažili obléhání Sarajeva, ale i těch, kteří před válkou z Jugoslávie uprchli.

Jugoslávský režim se na začátku osmdesátých let vzpamatovával ze smrti svého zakladatele a stále respektovaného vůdce Josipa Tita. Mnohonárodnostní i mnohonáboženská země, která byla víceméně umělým státním útvarem, totiž potřebovala někoho či něco, co ji udrží pohromadě.

Právě Tito v předešlých letech působil jako silné pojivo a prostřednictvím hudby i potlačováním nacionalismu se snažil vytvořit jednotnou jugoslávskou identitu. I v tehdejším Československu patřil Tito hned po svém nástupu k moci - jakožto vůdce osvobozeneckého protinacistického boje, Slovan a komunista - k velkým politickým ikonám.

„Do jeho smrti jsme žili v iluzi měkkého socialismu, otevřeného Západu. Mohli jsme cestovat, nebyly žádné zakázané knížky nebo desky,“ vzpomíná novinář Igor Blaževič rodák z (nyní bosenského) Trebinje. „Západní hudba se u nás normálně prodávala. Jugoslávie byla geopoliticky kdesi mezi Západem a Ruskem, vyrůstali jsme v pocitu výjimečnosti.“

Koncem osmdesátých let pak postupně v celé Jugoslávii slábl vliv národních socialistických stran a do popředí se dostávaly strany nacionalistické a separatistické. Lidé se začali ptát, kdo je jaké národnosti, kdo je jaké víry. Společnost se začala dělit na Srby a Bosňáky. Atmosféra houstla.

„V Bělehradě a Záhřebu už byl silný nacionální náboj, ale Sarajevo bylo v pořádku. Vůbec jsme necítili, že jsou Chorvati, Srbové a Muslimové nějak zvlášť. Potom to začalo. Myslím, že to přijala a přinesla část venkova – alespoň do Sarajeva,“ přibližuje další jugoslávský vývoj pamětník Mirko Jelčič, IT expert.

Jakmile Bosna a Hercegovina vyhlásila 6. dubna 1992 nezávislost na Jugoslávii, došlo k obléhání Sarajeva vojsky Republiky srbské a Jugoslávské lidové armády.

Lékař Edib Jaganjac se jednoho dne vrátil ze Zenice domů a druhý den už ho srbské jednotky z města nepustily. „Tři měsíce poté jsem pochopil, že navzdory tomu, že ještě máme elektřinu a ještě si dáváme cappuccino, je válka. Z kavárny jsme koukali na kopec na druhé straně, kam padaly granáty a lidé utíkali jako mravenci,“ vzpomíná Jaganjac.

Válka se přelévala územím bývalé svazové republiky, hrůzy zažilo i Chorvatsko. Právě tam bylo několik Čechů svědky událostí, na které by raději zapomněli.

Iva Valdmanová působila v letech 1994 až 1995 v zemi jako mezinárodní pozorovatelka UNPROFOR – mírové operace OSN. „Je hrozné najít znásilněnou ženu. Mladého muže střeleného do týlu. Člověka s podřezaným hrdlem. Mrtvá zvířata uškrcená ve stájích. Nejhorší ale byla bezvýchodnost lidí, kteří ztratili domovy, nevěděli, co se stalo s jejich blízkými, a museli se přesouvat někam, ani nevěděli kam,“ shrnuje pamětnice své dojmy z mise.

Na tvrdou realitu vzpomíná i Radek Novotný, který na vojenskou misi do Jugoslávie odjel jako zdravotník. „Najednou jsem stál před úplně rozstříleným barákem a ptal jsem se sám sebe, co tam dělám. Došlo mi, že tam se fakt střílí, válčí,“ popisuje pocity naprostého nováčka ve válce. Kdo osobně nepoznal válku, nikdy nepochopí, jak hrozná je, říká Novotný.

Válečné hrůzy i vlivem nacionalismu stále napjatější situace přiměly mnohé Jugoslávce k překročení hranic a následnému útěku. Například Amir Zaketovič se coby Chorvat s bosenskými kořeny začal cítit nepatřičně v centrální jugoslávské armádě, kde pociťoval mimo jiné nepřátelství srbského etnika, které zde dominovalo.

Když navíc zjistil, že se ho někdo snaží zabít, urychleně se sbalil do jediného batohu a v noci utekl do Záhřebu. Tam se rozhodl, že už se do boje nevrátí, a místo toho odjede do zahraničí. Jeho první kroky tehdy vedly k příbuzným do Německa, později se ale usadil v Čechách.

Na české území zamířil například i již zmiňovaný lékař Edib. Ten během války silně kritizoval fungování humanitárních organizací v Sarajevu, a OSN se ho proto snažila dostat z města ven.

„Dostal jsem vestu UNICEF a modrou helmu, aby to vypadalo, že jsem jejich zaměstnanec. Řekli mi, že půjdeme přes srbský check point na letiště. Bál jsem se, že mne na check pointu poznají, v té době jsem byl pořád v televizi,“ vzpomíná pamětník.

„Naštěstí tam zrovna stál džíp s Jackie Shymanski, novinářkou ze CNN. Uviděla mě, nadechla se a zakřičela na vojáka, který se blížil k našemu autu. Pak začala křičet na všechny ostatní. Otočili se k ní a na nás jen mávli, abychom projeli. Když jsme projížděli, podívala se na mne a zamávala mi. Možná mi zachránila život.“

Další příběhy již zítra na Seznam Zprávách.