Katyňský masakr. Tehdy poprvé „boj s fašisty“ posloužil jako zástěrka zvěrstva

Jedna z největších masových vražd v dějinách. Jeden z největších válečných zločinů. Jedna z největších historických lží. A symbol propagandy, pragmatismu a morálního selhávání. Katyňský masakr. Ruští vojáci a policisté zavraždili téměř 22 tisíc polských válečných zajatců. Rozkaz k popravám byl vydán 5. března 1940. Nikdo z vrahů nebyl potrestán.

Začalo to dohodou Hitlera se Stalinem o rozdělení sfér vlivu. Tajná doložka k paktu Molotov-Ribbentrop ze srpna 1939 počítala s tím, že Sovětský svaz anektuje Litvu, Lotyšsko, Estonsko i Finsko. Německo mělo otevřenou cestu do západní Evropy.

Prvním krokem, který realizovali noví spojenci, bylo rozdělení Polska. Ve východní části Polska, která připadla Stalinovi, zajala sovětská armáda několik set tisíc Poláků. Část z nich propustili, část poslali do gulagů, část utekla.

Téměř 22 tisíc jich zavraždili. Některé ve věznicích, některé v zajateckých táborech. Několik tisíc v lese u Katyně, podle něhož dostal masakr své jméno. Těla zavražděných skončila v masových hrobech.

Ve věznici v Kalininu lidi vraždil legendární Stalinův kat Vasilij Blochin. Dokázal zastřelit i 250 lidí za den.

Historici se neshodnou, proč se Stalin rozhodl pro takto brutální zacházení se zajatci. Jsou v principu dvě hlavní možnosti: Buď chtěl prostě zabránit tomu, aby se tihle vojáci někdy znova postavili proti němu.

Anebo myslel už trochu víc sofistikovaně dopředu: Chtěl zničit elitu polského národa. Mezi zajatci nebyli jen generálové a důstojníci. Ale také mnoho mobilizovaných „záložáků“ – lékařů, intelektuálů, duchovních…

Každopádně to nebyl dobrý základ pro poválečné nerozborné přátelství mezi polským a sovětským lidem.

„Je to nejotřesnější fake news ve 20. století,“ říká o „katyňské lži“ spisovatelka a historička Carolyn Kirbyová.

„Katyňská lež“ má mnoho podob:

Sovětský režim až do svého pádu nikdy nepřiznal odpovědnost za masakr.

Paradoxně jako první zveřejnili pravdu o vraždách polských zajatců nacisté v roce 1943. Při útoku na východ narazili na masové hroby. A chtěli objev maximálně propagandisticky využít. Mimo jiné tak, že z něj obvinili nejen Sovětský svaz, ale i světové Židovstvo.

Američané a Britové dali po roce 1943 přednost pragmatickému rozhodnutí: Nepátrali po tom, co se v Katyni stalo. Nechtěli ohrozit spojenectví se Stalinem, bez něhož neměli šanci Hitlera porazit. Obětovali tedy nejenom pravdu, ale i zájmy a důvěru exilové polské vlády sídlící v Londýně.

A pak tu byly osudy jednotlivců. Lidí, kteří se v té či oné míře na šíření lži podíleli. Ze strachu z perzekucí za minulého režimu.

Těla 22 tisíc zavražděných lidí ležela v masových hrobech. Část z těch hrobů byla objevena, odborníci shromáždili důkazy. A spojenci si dovolili adresovat uctivý dotaz. Stalin jim odpověděl, že všichni zajatci byli propuštěni a úřady s nimi už ztratily spojení. Němci lžou, sami vraždili při svém postupu na východní frontě. Je to nacistická propaganda.

A dalších skoro 50 let velká část světa předstírala, že to bylo právě takhle: Vraždili a lhali nacisti.

V té části světa bylo lehké tomu věřit, žila příběhem o nacistických vrazích a hrdinné Rudé armádě, která ten svět zachránila.

A mnozí se z toho obrazu ztěžka probírají možná až v těchto dnech.

V dubnu 1943 se život váženého profesora soudního lékařství Františka Hájka zásadně změnil. Byl to uznávaný odborník, oblíbený kolega, své práci se věnoval i za protektorátu. Pak už ale následují převážně dny strachu a ponížení.

Provází je „Katyňská lež”.

Profesor Hájek byl mezi odborníky, které německé úřady pozvaly do Katyně. Měli prozkoumat odhalené masové hroby. Exaktně potvrdit, že vrahy byli sovětští vojáci.

Profesor Hájek byl zkušený lékař, poznal, že vraždy nemohly být spáchány až v roce 1943, jak tvrdila sovětská propaganda. A po návratu domů ochotně poskytoval svědectví médiím.

„Právě tak jako v lese u Katynu mohl být jednou třebas v lesích Čech a Moravy připraven bolševickými likvidačními oddíly hromadný hrob pro inteligenci českou. Metoda bolševismu zůstává vždy táž. Pokaždé, kdy pod moc katů GPU (speciální oddíly tajné policie, pozn. red.) přišla nová země, byli její vedoucí mužové a představitelé inteligence pobiti,“ psal Hájek pro České slovo.

Jindy František Hájek psal o tom, že z myslí kulturních lidí nikdy nevymizí vzpomínka na „strašlivou éru Kremlu“. Nebyl daleko od pravdy. Ale psal to pro noviny kontrolované nacistickými okupanty. A ze spirály „Katyňské lži” už se do konce života nevymkl.

Po konci války byl zatčen pro podezření z kolaborace. Hájil se, že byl k cestě do Katyně přinucen. Tvrdil, že kdyby nepřipojil podpis pod závěrečnou zprávu, patrně by nepřežil.

Svoje svědectví odvolal. Vysvětloval, že neměl dostatek zkušeností, byl pod tlakem a navíc protektorátní novináři zkreslovali jeho slova.

Nemusel jít do vězení. Ale možná dopadl hůř. Účastnil se pitev lidí popravených v procesech ze začátku 50. let. A patří tak mezi ty odborníky, kteří souhlasili s převozem těl do masových hrobů, aniž by byli vyrozuměni příbuzní.

V roce 1950 upravil pitevní zprávu pátera Josefa Toufara, kterého při výsleších umučili příslušníci StB.

„Katyňská lež” už ho nepustila.

Pan profesor chtěl žít a pracovat.

Do Katyně odletěl i básník a spisovatel František Kožík, tehdy zaměstnanec rozhlasu. Takto později líčil svoje pocity: „S hrůzou v srdci jsem stále myslel na článek, který budu muset napsat. Psal jsem jej v duchu předem a umiňoval jsem si, že rozhodně nesplním, co ode mne Němci žádali. Slovo po slovu jsem vážil a lepil k sobě. Rozhodně jsem se chtěl vyhnout každé zmínce o pachatelích zločinu. Když nás dovezli na letiště a vstoupili jsme do letadla, byl jsem vysílen psychicky i fyzicky. Bylo mi zle a přál jsem si jediné: Aby partyzáni nízko letící letadlo sestřelili a abych měl ode všeho navždy pokoj.“

Člověk, kterému není vlastní přímý fyzický odpor. Ale přeje si smrt jako jediné vykoupení, jediné přijatelné řešení.

Ani František Kožík se už prokletí „Katyňské lži” nikdy nezbavil.

Svědectví o Katyni se v protektorátních médiích snažil opravdu psát pokud možno neutrálně, básnicky. Aniž by pojmenoval viníka, aniž by se jednoznačně přiklonil na nějakou ze stran.

A měl toho zřejmě už dost. V roce 1944 odmítl vstoupit do Ligy proti bolševismu. Následoval zákaz publikování a veřejného vystupování.

Po válce to přišlo znova. Ale vzhledem ke svému „básnickému svědectví“ o Katyni vyvázl „lacino“: Dostal čtyřletý zákaz publikování.

Ale dohnalo ho to. V roce 1952 ho soudruzi z Rudého práva požádali, aby napsal o Katyni článek. Byla to doba, kdy Spojené státy objevily Katyň jako propagandistickou zbraň proti Sovětskému svazu.

„Nelidský, zdrcující zločin v Katyňském lese byl pro každého soudného člověka a tím spíše pro očitého svědka zřetelně rozpoznatelnou provokací a lživě, třebas nemotorně nastrojenou podívanou, která měla očernit Sovětský svaz a zastřít stopy nacistické zločinnosti,“ napsal tehdy pro Rudé právo František Kožík.

V 50. letech už básnický jazyk nestačil.

A i básník chtěl přece jenom žít.

Po konci druhé světové války obhájil Sovětský svaz hranice a sféry vlivu v podstatě podle dohody s Hitlerem. Pobaltské republiky, část Finska, Moldávie. Polsko ve sféře vlivu…

Odpovědnost za Katyň připustil poprvé Michail Gorbačov v době, kdy se sovětské impérium už hroutilo, v roce 1990. První ruský prezident Boris Jelcin pak zpřístupnil tajné dokumenty.

V roce 2010 svět uznale sledoval Vladimira Putina, který se jako první sovětský-ruský vrcholný představitel poklonil obětem masakru přímo v Katyni. Setkal se tam s polským protějškem Donaldem Tuskem a média psala o oteplování vztahů mezi Ruskem a Polskem a také mezi Ruskem a EU.

Vladimir Putin z roku 2010: Realistický politik, který staví mosty.

Zvláštní. Kobercové bombardování Čečenska. Projev na bezpečnostní konferenci v Mnichově, kde jazykem studené války kritizoval rozšiřování NATO. Anexe dvou separatistických republik v Gruzii… To vše Vladimir Putin stihl ještě před rokem 2010.

A pak se nezastavil.

Kdo že to zavraždil ty polské zajatce v roce 1940?

To není tak důležitá otázka. Důležitější je, že boj s fašisty neskončil. Rusko to říká. Teď s nimi musí bojovat na Ukrajině. A všude…