Muž, který zhudebnil trauma z okupace. Život Karla Kryla odkrývá nová výstava

Básník s kytarou. Tak se přezdívalo Karlu Krylovi, který byl známý pro svou ironii, skepsi a nebojácnost v pojmenovávání věcí tak, jak je zrovna vidí.

Proslavil se zejména svým protestsongem Bratříčku, zavírej vrátka. Údajně ho napsal bezprostředně po vpádu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa v srpnu roku 1968. V lednu roku 1969 mu vyšla stejnojmenná první deska. Později se písničkář z Kroměříže stal samotnou tváří odporu proti normalizaci. Přestože její období prožil v západním Německu.

Kryl se ovšem netoužil stát písničkářem odmala. Narodil se v Kroměříži 12. dubna 1944 do kulturní a křesťansky založené rodiny novojičínského tiskaře. Když bylo malému Karlovi šest let, komunisté otcovu tiskárnu znárodnili, dobře zavedený podnik zavřeli a před zraky Kryla i jeho nejbližších příbuzných zničili všechno vybavení včetně funkčních tiskařských strojů.

Sám Kryl se chtěl stát hrnčířem po pradědečkovi. Vystudoval proto keramickou školu v Bechyni, ale už během studia se jeho zájem stočil spíše k hudbě a poezii.

Na konci 60. let Kryl spolupracoval s Československým rozhlasem v Ostravě a právě tam nahrál většinu svých prvních písní. Ta, která Kryla proslavila, však byla jen jedna. Protestsong Bratříčku, zavírej vrátka zazněl v éteru poprvé v prosinci 1968, tedy necelých šest měsíců po okupaci, o které píseň pojednává. Začátkem následujícího roku pak Krylovi vyšlo jeho první album.

To se do povědomí veřejnosti dostalo mimo jiné i díky Jiřímu Černému a jeho manželce Miroslavě a jejich rozhlasovému pořadu Houpačka. Později byl ale pořad zakázán a totéž potkalo i Krylovu hudbu. Ústřední píseň z desky je ovšem doteď považována za symbol odporu proti tehdejší politické situaci. Tedy okupaci, zpřísnění komunistického režimu a následnému období normalizace.

V září 1969 odjel Kryl do německého Waldecku, aby zde vystoupil na písničkářském festivalu. Po čtrnácti dnech ovšem podal žádost o politický azyl a v Německu zůstal 20 let. „Žádnej strach, ve světě se neztratím. A hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma, lidi jsou dobří i zlí jako doma, snad se mi příliš nebude stýskat,“ napsal tehdy rodičům.

První dva roky v Německu Kryl zvládl bez toho, aniž by ovládal zdejší jazyk. Svou profesi písničkáře ale neopustil ani za hranicemi. Plynule mluvil česky i polsky, některé z písniček do polštiny dokonce přeložil a jeden z prvních koncertů za hranicemi byl právě pro polské publikum. Později hrál různě po Evropě, dokonce i v zámoří. Skládal písně a psal.

Jeho desky tak až do roku 1989 vycházely v exilu. V Československu však lidé jeho nahrávky často kopírovali a postupně se dostávaly do všeobecného povědomí. Mimo písně ovšem Kryl také pracoval pro rádio Svobodná Evropa, nejprve externě a od roku 1983 jako zaměstnanec.

V Mnichově, kde se usadil, však Karel Kryl nežil pouze prací. V roce 1973 se oženil s Evou Sedlářovou, manželství ale po dvou letech skončilo rozvodem. Od roku 1976 pak až do své smrti žil s Marlene Bronsert, po sňatku Marlene Kryl.

Po celou dobu života v Německu se však Kryl nechtěl vzdát občanství. A o Československu i přes dvacet let života za hranicemi stále mluvil jako o svém domově. Krátce po sametové revoluci, konkrétně 30. listopadu 1989, se proto do své domoviny vrátil. A ačkoli byl primárním důvodem návštěvy pohřeb jeho matky, o zde stráveném týdnu Kryl později mluvil jako o nejhezčím týdnu ve svém životě.

Během polistopadových dnů zpíval společně s Karlem Gottem hymnu na balkoně Melantrichu. To Karel Kryl později označil za chybu, protože podle něj Gott nikdy nepředstavoval vzdor proti režimu.

S Marlene pak žil střídavě v Mnichově a v Praze a nadšení z polistopadového Československa ho poměrně rychle omrzelo. Byl totiž nespokojený s tím, jakou politiku polistopadoví politici vedou. A jak měl zvykem, nebál se to říct nahlas.

Poslední ránou do Krylova bolavého srdce pak bylo rozdělení Československa. Politikům, včetně Václava Havla, ho nikdy neodpustil. Zemřel na infarkt 3. března 1994 v Mnichově, hrob má v Praze.