Největší Čech opředený tajemstvím: 10 věcí, které možná nevíte o Otci vlasti

O jednom z nejvýznamnějších panovníků české historie je napsáno mnoho knih, natočeno několik filmů a nevyhnul se ani školním učebnicím. Za vlády Karla IV. se totiž České země, a zejména Praha, dostaly mezi špičku Evropy.

Panovník za sebou mimo jiné zanechal Karlovu univerzitu, Chrám svatého Víta, Karlův most a nespočet dalších staveb, které jsou nyní neodmyslitelnou součástí jak české architektury, tak i společenského života.

Při příležitosti výročí jeho korunovace v Římě, která se uskutečnila 5. dubna 1355, Seznam Zprávy připravily přehled deseti věcí, které o proslulém králi nejsou až tolik známé.

Že se Karel IV. v roce 1316 narodil pod jménem Václav, je známý fakt. Neznámí nejsou ani jeho rodiče - matka Eliška Přemyslovna a otec král Jan Lucemburský. Z Karlova dětství je ovšem zajímavé, jaký měl vztah s otcem.

Jan se od synova raného dětství bál konkurence. Sotva se tehdy ještě malý Václav naučil chodit, otec ho internoval na hrad Loket. Později ho nechal převést na Křivoklát, kde budoucí císař vyrůstal v „domácím vězení“, zcela izolovaný od své matky.

V roce 1323 Václav odjel za studiem do Francie, kde se vedle češtiny naučil plynule mluvit čtyřmi dalšími jazyky, a to latinsky, francouzsky, italsky a německy. Češtinu si ovšem později musel znova osvěžovat. Na francouzském dvoře, také na počest svého kmotra Karla IV. Sličného, přijal jméno Karel, pod kterým je známý dodnes. Po návratu z Francie do Čech se s matkou již nesetkal.

Dle některých historických teorií se Karel IV. málem stal obětí atentátu během svého pobytu v Itálii. Tam ho v roce 1331 vyslal jeho otec Jan Lucemburský, aby v oblasti upevňoval lucemburskou moc.

Během velikonočního pobytu v Pavii se měl Karel stát obětí pokusu o otravu. Díky své zbožnosti a dodržování půstu před mší se však vyhnul konzumaci otráveného jídla, což mu pravděpodobně zachránilo život. ​Další zdroje uvádějí, že se ho v Itálii pokusil otrávit člověk najatý nepřátelskou rodinou z Milána.

V roce 1350 se Karel IV. vážně zranil při rytířském turnaji, když ho soupeř zasáhl dřevcem do hlavy. Následně spadl z koně, což vedlo k poranění krční páteře a zlomení dolní čelisti. Toto zranění dočasně ochromilo jeho končetiny.

Po nehodě byl Karel krátkodobě ochrnutý a neschopný pohybu. Díky intenzivní péči a rehabilitaci se mu podařilo zotavit, trvalým následkem ovšem byla ztuhlost krku, která ho provázela po zbytek života.

Karel IV. byl hluboce věřící křesťan a považoval se za božího služebníka. Nechal vystavět mnoho církevních staveb, například katedrálu svatého Víta nebo klášter Emauzy v Praze, a podporoval šíření křesťanské víry.

Silný vztah k víře se projevil i na jeho vlastním vnímání jednoho ze svých provinění. V italské Lucce se při masopustu společně se svým otcem Janem pustil vstříc milostným pletkám. Jan byl ale na rozdíl od tehdy čerstvě ženatého Karla vdovcem.

Vina z tohoto skutku Karla ve svědomí pronásledovala ještě několik let, dokud se mu nezjevil proslulý sen o odpuštění. Sám Karel se pak celý život řídil tím, že když „spadne do propasti, Pánbůh ho spravedlivě potrestá“.

Karlova silná víra byla nakonec otisknuta i v české ústavě Majestas Carolina. Dokument začíná slovy, že je křesťanství státním náboženstvím a každý obyvatel českého státu tak musí být křesťan. V případě pohanství či vyznávání jiné víry se dle ní jednalo o záležitost na úrovni hrdelního zločinu.

S tím úzce souvisel i Karlův vztah k Židům, který byl krajně rozporuplný. Židé tehdy spadali pod Královský regál, což v praxi znamenalo, že byl panovník jejich vrchností a Židé tak museli odvádět daně. Měli zakázané vykonávání určitých řemesel, která náležela čistě křesťanům. Židé se tak soustředili hlavně v oblasti praktického lékařství a finančnictví.

V oblastech, kde měl Karel IV. pevnou vládu, Židům zaručoval ochranu. V říšských městech, kde tak silnou moc neměl, je naopak ponechával osudu, který závisel na místních úřadech, nebo je dokonce využíval k vlastnímu prospěchu.

Během morové epidemie v letech 1348–1349, kdy byli Židé často nespravedlivě obviňováni z jejího šíření, došlo v mnoha německých městech k násilným útokům na židovské komunity. Karel IV. v některých případech tyto pogromy nebrzdil nebo je dokonce i ovlivnil. Například v Norimberku v roce 1349 schválil zbourání židovské čtvrti, na jejímž místě pak vznikl kostel a tržiště, což vedlo k masakru tamní židovské populace.

Dle historika Petra Čorneje byl i Karlův jídelníček specifický. Jídla, kterými se stravoval, měla nejčastěji vliv německé kuchyně, Karlova strava ale souvisela i s náboženstvím.

Potraviny byly tehdy vnímány podle jejich symbolické blízkosti k Bohu. Takže například zelenina, zejména ta rostoucí pod zemí, byla považována za méně hodnotnou, protože byla blíž k peklu. Létající ptáci pak měli dle vzorce v Karlově jídelníčku vyšší hodnotu než drůbež žijící při zemi, jako jsou slepice nebo kachny.

Karel IV. měl nemanželského syna jménem Guillaume. Narodil se kolem roku 1365, pravděpodobně během Karlova pobytu ve Francii, konkrétně v Burgundsku. O jeho matce není známo mnoho informací. Předpokládá se však, že to byla Francouzka, se kterou měl císař krátký vztah.

Guillauma Karel IV. potkal v roce 1378 při své návštěvě Paříže, kdy chlapci bylo přibližně dvanáct let. Bez váhání ho uznal za svého potomka, a ačkoliv mu zajistil hmotné zabezpečení, nemanželský původ Guillaumovi neumožnil hrát významnější roli v politice. Přednost měli legitimní dědicové, jako byli Václav IV. a Zikmund Lucemburský.

Kromě Guillauma měl Karel IV. se svými čtyřmi manželkami celkem dvanáct dětí, z nichž některé se staly významnými osobnostmi evropské historie. První manželkou Karla IV. byla francouzská princezna Blanka z Valois, druhou Anna Falcká, třetí Anna Svídnická a čtvrtou a poslední Alžběta Pomořanská.

Karel IV. byl vášnivým sběratelem, což souviselo i s jeho vírou. Sbíral například ostatky svatých, úlomky z Kristova kříže nebo trn z Kristovy koruny. Pátral i po drobných kostech nebo krůpějích krve a většinu těchto relikvií uchovával na hradě Karlštejně.

Dle historika Čorneje byl ve své době v podstatě udavatelem trendu. Sběratelskou vášeň s největší pravděpodobností okoukal ve Francii, kde tato tradice započala během 13. století. Onen „trend“ se ve větší šíři ovšem rozmohl na konci 14. a v průběhu 15. století.

Po milánské korunovaci pobýval Karel IV. v Mantově, kde ho navštívil italský básník a spisovatel Francesco Petrarca. Ten na Karla tlačil, aby se usadil v Římě a obnovil slávu římského impéria. Karel ale neposlechl. S Petrarcou však zůstali přátelé a básník císaře později navštívil i v Praze.

Karel IV. měl velkou zásluhu na rozvoji vinařství v Čechách. Podporoval pěstování révy a dokonce nařídil vysazení vinic v celém okolí Prahy. Z toho se zachovaly četné pozůstatky - kromě několika vinic také desítky bývalých viničních usedlostí. Přivezl do Čech i některé odrůdy z Francie, které se zde pěstují dodnes. Ostatně tuto jeho zálibu zachytil i Jan Neruda ve známé Romanci o Karlu IV., v níž panovník popíjí z číší s Buškem z Velhartic.