K tragédii stačilo tehdy tak málo. Chvilka nepozornosti a zemřelo 31 lidí

K tragédii tehdy stačilo hrozně málo. Pár vět prohozených s kolemjdoucím kolegou. Únava. Železniční tratě byly přetížené, zpoždění vlaků bylo zcela běžné, situace nepřehledná. Ne, v tomto ohledu se to od současného stavu zase až tak moc neliší. Podstatný rozdíl je ale v tom, že za bezpečnost mnoha úseků odpovídala jen telefonická domluva zaměstnanců dráhy.

Stačila chvilková nepozornost. Panika. A nehodě nebylo jak zabránit. Žádný automatický systém po ruce nebyl. A přesně to byl případ nehody u Řikonína.

Hláskařka, tedy železničářka, která měla na starosti úsek trati ve směru do Řikonína, pustila z nepozornosti lokomotivu na obsazenou kolej. Čekal tam už zpožděný nákladní vlak. Když si svoji chybu uvědomila, varovala výpravčího v Řikoníně. Ten ještě mohl udělat dvě věci: pustit čekající nákladní vlak do stanice, aby do něj lokomotiva zezadu nenarazila, a zastavit expres Pannonia, který se blížil z opačného směru.

Měl na to asi 45 vteřin. A nestihl to.

Nákladní vlak měl zpoždění. Trať za Řikonínem byla plná, tak musel čekat před stanicí. Měl 46 vozů a zadní vagony zůstaly na viaduktu přes říčku Libochovku. Most vede přes údolí ve výšce více než 30 metrů. Nákladní vlak zastavil přibližně v 7:08.

Tou dobou se z „postrku“ vracela směrem na Řikonín samostatná lokomotiva. „Postrkem“ vypomohla v obtížném úseku vlakové soupravě, práci měla prozatím hotovou. Hláskařka, která měla příslušný úsek trati na starost, sloužila svoji první samostatnou směnu. Neměla zkušenosti. Ještě navíc ji pravděpodobně vyrušovali dva další železničáři. Pustila lokomotivu na kolej, na které stál nákladní vlak.

Strojvedoucí lokomotivy neměl šanci srážce zabránit. Bylo ještě šero, projížděli lesem, pravotočivou zatáčkou, téměř bezprostředně před nimi se vynořily vagony nákladního vlaku. Narazili do nich v rychlosti 58 kilometrů za hodinu. Osm vagonů v důsledku nárazu vykolejilo a ocitlo se na protější koleji. Bylo 7:18.

Pak už šlo vše příliš rychle. Strojvedoucí nákladního vlaku zaregistroval náraz, věděl, že se něco děje. Ale bylo to na opačném konci soupravy o 46 vagonech. Nebylo jasné, co přesně se stalo. Nenapadlo ho spustit signalizaci „Stůj!“, která by varovala protijedoucí vlak.

Hláskařka o své chybě informovala výpravčího v Řikoníně, ale ten nestačil zastavit expres Pannonia, který stanicí projížděl v 7:19. Rychlík tak o chvíli později na viaduktu v plné rychlosti narazil do vykolejených vagonů.

Strojvedoucí nákladního vlaku vzpomíná, že při pohledu na to, co následovalo, byl schopen jenom volat: „Bože, jak se toto mohlo stát?“

Dobové fotografie:

Lokomotiva rychlíku se po srážce udržela na kolejích a popojela ještě několik desítek metrů. Táhla za sebou podvozek prvního vagonu, byl to lehátkový vůz, jehož „skříň“ se od podvozku odtrhla a zřítila se z viaduktu. Ve voze spali polští železničáři, kteří se vraceli z dovolené.

Z mostu se zřítil ještě i druhý vůz soupravy. To byl jídelní vůz. Po ránu slušně zaplněný lidmi, kteří snídali. Spadl naštěstí „jen“ do hloubky 12 metrů.

30 lidí zemřelo na místě, jeden člověk při převozu do nemocnice. 16 lidí utrpělo těžká zranění.

Třetí vůz rychlíku se podle svědků zastavil jen několik centimetrů od okraje viaduktu. Kdyby popojel dál, strhl by pravděpodobně ze srázu celý vlak.

Jeden ze svědků nehody, železničář Stanislav Limberk, vzpomíná: „Byl to neuvěřitelný pohled. Všude po stromech bylo rozvěšené oblečení, prádlo těch lidí, jak se vysypalo z lůžkového vozu. Byl jsem ve službě a stál jsem na tom mostě dlouho. Byl jsem tehdy ještě mladý. Ale když jsem přišel domů, viděl jsem, že mi začínají šedivět vlasy.“

Vina hláskařky byla zjevná. A trest byl nekompromisní – šest a půl roku vězení. Do vězení šel i výpravčí z Řikonína. Z dnešního pohledu je tam víc polehčujících okolností – neměl po ruce žádnou techniku, kterou by mohl někoho včas varovat, natož zastavit. Měl hrozně málo času. Nicméně – čtyři a půl roku.

Vyšetřování dále prokázalo, že stav polského lehátkového vozu byl žalostný. Vagon byl prorezlý, špatně udržovaný, zanedbaný. Proto se jeho „skříň“ odtrhla od podvozku. Je možné, že kdyby vůz zůstal vcelku, udržel by se za lokomotivou na kolejích. To jsou spekulace, vyšetřování každopádně přiřklo část odpovědnosti polské straně. A podle toho se také rozdělovalo odškodné pozůstalým.

Veřejnost se toho o nehodě mnoho nedozvěděla. Rudé Právo a Mladá fronta přinesly o tragédii pouze dva texty. První den po nehodě, druhý 14. prosince. Vždy šlo v podstatě o přepis zprávy, kterou vydala Československá tisková kancelář.

Ve srovnání s informováním o leteckých katastrofách bylo tehdy obecně mediální pokrytí železničních nehod minimální. Úvaha tehdejších politiků, kteří prostřednictvím cenzury a autocenzury ovládali média, byla pravděpodobně jednoduchá. Letadlem mnoho lidí necestuje, vlak používají desítky tisíc lidí každodenně na cestě do práce. Nebudeme je znepokojovat informacemi o tom, že cestovat vlakem může být nebezpečné.

Automatický systém, který může vlak zastavit, aniž by se spoléhal na práci „hláskařky“, byl na trati u Řikonína instalován v roce 1982. Do té doby tu došlo ještě k několika dalším nehodám. Ještě několikrát vjel vlak na obsazenou kolej. Naštěstí bez obětí na životech.

Pozn. red.: V textu jsme původně mylně uvedli, že i nákladní vlak jel od Bratislavy. Za chybu se omlouváme.