Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
S blížícími se oslavami vzniku republiky sílí diskuze o tom, které osobnosti český prezident vyznamená. Už teď je dle vyjádření Petra Pavla jasné, že Josef a Ctirad Mašínové to opět nebudou, nehledě na návrh Senátu. Jak se totiž prezident nedávno vyjádřil, v ocenění bojovníků proti nacismu a komunismu mu „brání jedna malá výseč jejich příběhu“.
„Se zlem jsme nebojovali kvůli metálům,“ reaguje Josef Mašín v rozhovoru pro Seznam Zprávy na stanovisko českého prezidenta. Léta táhnoucí se diskuzi kolem udělení státního vyznamenání chápe jako měřítko postojů Čechů k Mašínům i kamarádům z jejich odbojové skupiny.
Magazín Seznam Zpráv
Cestování | Jídlo | Životní styl | Architektura | Historie
- Prahu, Brno a Ostravu brzy promění tři nové stavby filharmonií
- Křišťálové lustry září v Kamenickém Šenově už tři sta let. Jak dnes vypadají?
- Váš nový přítel chlad: Zlepšuje zdraví i náladu. Pozvete ho domů?
- Roadtrip po Namibii. Dobrodružství, které musíte zažít
- Za husou i vínem. 10 tipů, kde si pochutnat na svatomartinských hodech
„No a politici vědí, jak jejich voliči smýšlejí. Proto se o nás vyjadřují tak, jak se vyjadřují. A že nás na vyznamenání navrhuje český Senát? Beru to tak, že nás vidí jinak než prezident Pavel,“ dodává Josef Mašín.
Pro úplnost budiž řečeno, že premiér Mirek Topolánek ocenil v roce 2008 činnost bratrů Mašínů a Milana Paumera soukromou iniciativou – Plaketou předsedy vlády. O tři roky později pak udělil tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra na pohřbu Ctirada Mašína oběma bratrům nejvyšší resortní Vyznamenání Zlaté lípy.
Josef Mašín se nevyhýbá ani zmíněné „výseči jejich příběhu“ – likvidaci strážmistra Honzátka. „V době, kdy jsme se rozhodli k odboji, měl komunistický režim na svědomí 80 politických vražd. Omámený Honzátko zemřel bezbolestně. Avšak ti, kteří skončili jako Milada Horáková, se na šibenici svíjeli desítky minut, než je kat na druhé straně šibenice přes kladku uškrtil,“ říká Mašín a také vysvětluje, proč nepovažuje Honzátka za nevinnou oběť. Rozhovor byl uskutečněn po internetu.
Možná vás ta otázka už unavuje, ale nemohu se nezeptat: Navštívíte ještě někdy Česko? Od listopadu 1953, kdy jste se s bratrem Radkem a Milanem Paumerem prostříleli do tehdejšího Západního Berlína, jste tu nebyl.
V návratu mně brání – a nevím, zda mě pochopíte – směřování Česka a jeho lokajská role v Evropské unii. Pro některé z Čechů jsem navíc stále vrahem.
Avšak třeba z rodinného statku v Lošanech vznikl s podporou vaší sestry Zdeňky i veřejné sbírky pozoruhodný Památník tří odbojů.
Česko má bezmála 11 milionů obyvatel, a těch, kteří přispěli na vznik lošanského památníku, byla jen necelá tisícovka. Komunisté náš rodinný statek za 40 let rozkradli a zcela zplundrovali. A trvalo po pádu komunismu dalších 30 let, než byl statek vrácen sestře Zdeňce. Navíc není ani dodnes vráceno vše. I proto památník nepodporuji, jakkoliv si velmi vážím lidí, kteří se zasloužili o jeho vznik.
Josef a Ctirad Mašínové na fotografiích hlavně z působení v americké armádě, z archivů spisovatele Jaroslava Čvančary a Josefa Mašína
Nakolik je váš postoj nevracet se ovlivněn názory některých politiků či historiků, kteří považují činnost vaší odbojové skupiny za problematickou?
Bratru Radkovi ani mně nikdy nešlo o vyznamenání či jakékoliv pocty. Celou tu diskuzi kolem našeho ocenění beru jako měřítko postojů Čechů k Mašínům i kamarádům z naší odbojové skupiny. No a politici vědí, jak jejich voliči smýšlejí. Proto se o nás vyjadřují tak, jak se vyjadřují.
I prezident Petr Pavel při nedávné návštěvě Severočeského kraje například zopakoval své výhrady k návrhu českého Senátu udělit vám státní vyznamenání. Brání mu v tom prý, jak říká, „jedna malá výseč vašeho příběhu“. V oné „výseči“ jde asi hlavně o likvidaci spoutaného a omámeného strážmistra SNB Jaroslava Honzátka.
Podívejte, každý z nás byl nějak vychován: já s bratrem a sestrou k lásce k vlasti a demokracii. Tedy i k odporu proti zlu a totalitě. Prezident Pavel byl už v jiné době rovněž nějak vychován. Takže jsme dlouho stáli na zcela protichůdných pólech. Každý jsme tudíž ze zcela jiného těsta. Ať o tom tedy lidé přemýšlejí, než nás začnou s bratrem soudit.
Dobře, ale na státní vyznamenání vás navrhuje Senát. I to snad v pohledu na vás něco znamená. I to je snad měřítko postojů Čechů k vašemu odboji.
A já si toho nesmírně vážím. Beru to tak, že Senát nás vidí jinak než prezident Pavel.
Minisérie o Josefu Mašínovi
- První část rozhovoru - Navštíví někdy Josef Mašín Česko? A co si myslí o tom, že jej odmítá prezident Petr Pavel vyznamenat, nehledě na návrh Senátu? Překvapí i odbojářův názor na film o Mašínech - Bratři.
- Druhá část rozhovoru - o tom, jak se z jeho pohledu Amerika mění k horšímu, proč si myslí, že Evropa ždímá Spojené státy, nebo o „logistickém šílenství“ při zásobování Ukrajiny zbraněmi.
- Rozšířená fotogalerie - ze života Josefa Mašína, jeho bratra Ctirada a kamaráda z odbojové skupiny Milana Paumera.
Před dvěma lety komise složená z právníků a historiků konstatovala, že členové vaší skupiny „Ctirad Mašín, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata bojovali proti totalitě a za svobodu a demokracii Československa, že takový boj může mít i ozbrojenou formu a že neexistují překážky k jejich ocenění“, za což jim český stát udělil status účastníka třetího odboje. Možná je tedy odmítání vašeho vyznamenání v rozporu se zákonem…
To ať rozebere někdo jiný. Já si velmi cením i tohoto stanoviska respektovaných právníků a historiků. Znovu ale říkám: O žádné metály nestojím. Proti nacismu a komunismu jsme s bratrem a kamarády nebojovali kvůli nim.
Vaši sestru Zdeňku nicméně prezident Pavel loni vyznamenal Řádem Tomáše Garrigua Masaryka.
Zdeňce jsem zavolal a požádal ji, aby neříkala, že vyznamenání přebírá i za Radka či kohokoliv z naší skupiny. Slíbila to.
Silný argument vašich kritiků asi je, že už zmíněný příslušník SNB Honzátko byl – jak říkají – nevinnou obětí vašeho odboje.
Není asi příliš známo, že byl bezohledným lovcem lidí, kteří utíkali na Západ. Honzátko kvůli tomu dokonce inicioval vznik speciálního komanda, jemuž velel. Tohle komando pak lovilo – a jinak to ani nelze nazvat – na hranicích Čechoslováky utíkající na Západ. My jsme tehdy samozřejmě nevěděli, co je Honzátko zač, ale za nevinnou oběť ho – zejména kvůli tomu, že zničil životy mnoha lidí, které na hranicích „ulovil“ – nemohu považovat.
Dost možná si také mnoho lidí dnes už ani neuvědomuje, v jaké situaci se tehdy nacházela vaše rodina.
V době, kdy jsme se rozhodli k odboji, měl komunistický režim na svědomí 80 politických vražd. A nemusím snad připomínat zinscenovanou vraždu Milady Horákové nebo generála Heliodora Píky, když uvedu alespoň jména, která snad Čechům stále něco říkají. Je snad jasné, že s teroristickým režimem se nedá vyjednávat či diskutovat.
Asi si teď mé kritiky ještě více popudím, ale Honzátko byl omámen chloroformem, takže zemřel bezbolestně. Avšak ti, kteří skončili jako Milada Horáková na šibenici, trpěli strašně desítky minut. Ona se na té šibenici svíjela se svázanýma rukama asi čtvrt hodiny, než ji kat na druhé straně šibenice definitivně přes kladku uškrtil. Tohle našim soudcům a kritikům, kteří nás považují za zločince a vrahy, už nic neříká.
A stejně barbarsky byli udušeni kamarádi z naší odbojové skupiny: Václav Švéda, Zbyněk Janata či strýc Ctibor Novák, hrdina protinacistického odboje.
Skupina bratří Mašínů
Skupina bratří Mašínů byla ozbrojená, odbojová antikomunistická skupina. V roce 1953 se Josef Mašín mladší s bratrem Ctiradem (Radkem), Milanem Paumerem, Václavem Švédou a Zbyňkem Janatou rozhodli utéci z totalitního Československa. Na Západě chtěli vstoupit do armády USA a bojovat proti komunismu se zbraní v ruce.
V říjnu přešli východoněmecké hranice a po 29 dnech pronásledování východoněmeckou armádou a policií se bratři s Milanem Paumerem dostali do svobodné americké zóny v Západním Berlíně. Václav Švéda a Zbyněk Janata do cíle nedošli, dopadla je východoněmecká Volkspolizei. V roce 1955 je komunistická justice odsoudila i se Ctiborem Novákem k trestu smrti.
Zdroj: Paměť národa
Ano, v situaci jako vy byly i stovky dalších rodin.
Komunisté vyhlásili v čele s Gottwaldem občanskou válku všem lidem, kteří jim tehdy oponovali, a podle toho s nimi i jednali: Vraždili je i ve zinscenovaných procesech nebo je nechávali, tak jako naši matku, zemřít v nelidských podmínkách v kriminálech. Stejně jako třeba Josefa Brykse, válečného hrdinu a stíhače RAF. My jsme neudělali nic jiného, než že jsme tuhle výzvu komunistů přijali. My s tím nezačali.
Nemohu tady nezmínit dnešní Izrael: Banda zločinců a vrahů z Hamásu tam mezi mladými Izraelci na hudebním festivalu rozpoutala dosud nevídané krvavé orgie, při nichž bylo rozřezáno, zabito a znásilněno – někdy i v tomto pořadí – asi 1200 mladých Židů a další desítky uneseny jako rukojmí. Dnes to ovšem vypadá, jako by se tento šílený masakr ani nekonal. O to víc je ale kritizován Izrael, že se logicky snaží celou tu bandu hamáských hrdlořezů zlikvidovat.
Jenomže právě proto, že izraelská armáda postupuje vůči civilistům v rámci možností bojů ve městech ohleduplně, zahynulo již přes 700 židovských vojáků. Já už jsem stará škola, ale izraelská armáda by měla smést Hamás, ty nejbestiálnější teroristy, jednou pro vždy z povrchu zemského.
Trochu to odlehčeme. Film Bratři, který líčí váš útěk za železnou oponu, byl oceněn Českým lvem jako nejlepší snímek roku 2023. Jak si ho ceníte vy?
Po filmové stránce k němu nemám připomínky. Hlavní protagonisté a vůbec všichni herci byli skvělí. Výbornou práci odvedl i producent Petr Bílek poté, co se realizace filmu několikrát odsunula.
Rozhovor s Josefem Mašínem před promítáním filmu
Problém mám nicméně s interpretací faktů. S režisérem Tomášem Mašínem jsem se na něčem dohodl, a on to nedodržel. Nechtěl jsem například, aby film byl naší oslavou, aby naopak přednesl pouhá fakta… a to se nepovedlo. Nejvíce mi ale vadí to, že ve filmu chybí náš motiv: Proč jsme se režimu vzepřeli. Z filmu totiž mylně vyplývá, že jsme se naštvali, protože nás nevzali do školy či vyhodili naši rodinu z bytu. Takže jsme se dali na odboj. Tak to ale naprosto nebylo.
Jak to bylo podle vás?
Film Bratři nás líčí jako izolovanou skupinku mladíků, která se z jakéhosi trucu vzepřela totalitě, protože nemohli dělat to, co chtěli. My jsme ale měli zcela jiný cíl: Chtěli jsme se vrátit do svobodného, demokratického Československa. A nasadili jsme k tomu vše, čeho jsme byli schopni a co jsme měli k dispozici. Nejenom odhodlání, výdrž, vůli, zbraně, ale i kontakty na odbojáře a odpůrce komunistického režimu.