Je na řadě Gruzie? Scénář invaze vznikl právě tam

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Nejprve Rusko vyhlásilo podporu dvěma separatistickým republikám. Propaganda hovořila o genocidě etnické menšiny. Následovala hromadná evakuace ohrožených obyvatel. A pak útok na suverénní stát. Psal se rok 2008 a Rusko od Gruzie odtrhlo dvě vzbouřená území – Jižní Osetii a Abcházii. Tím prozatím válka skončila. Na jak dlouho?

„Gruzie je jedním z nejbližších spojenců NATO. Jejím cílem je stát se členem Aliance,“ dočteme se na webových stránkách NATO. „Během poslední doby byla mezi NATO a Gruzií rozvinuta mnohostranná spolupráce, která podporuje reformy v zemi i její cíl stát se součástí euroatlantické integrace.“

Z perspektivy posledních dnů to zní jako rozsudek.

Putin už jednu válku v Gruzii vyhrál. V roce 2008 se spokojil s anexí dvou „republik“, které vzápětí oficiálně uznal. V tomto aktu ho podpořily ještě Venezuela, Nikaragua a Nauru. Ale jak se čím dál víc ukazuje – mezinárodní konsenzus skutečně není tím, oč Kreml usiluje.

Dnes se zdá být jisté především jedno: Rusko udělá maximum pro to, aby se Gruzie členem NATO nikdy nestala. Nepřipustí, aby se Aliance rozšířila k jeho hranicím.

Je Gruzie na řadě?

Konflikt v Gruzii nevznikl kvůli Putinovi a je i mnohem starší než Sovětský svaz. Gruzínci, Osetinci a Abcházci se nenávidí po staletí. A v tomto nenávistném sousedství prožívali velmi složité a často kruté dějiny.

Gruzie zažila krátké období rozkvětu v samostatném království (11.-13. století), ale dlouhodobě nemohla čelit mocným sousedům – Persii, Turecku, Rusku.

Mocnosti ji drobili na samostatná knížectví, která si přisvojovaly. K tomu přistupovaly střety mezi islámem a pravoslavím.

A střety mezi národy. Osetinci se považují za starý národ, který přišel do oblasti Kavkazu už před více než dvěma tisíci lety. Pro Gruzínce jsou naopak moderními přivandrovalci, již se nastěhovali na území, které je výsostně gruzínské.

Hlavní město Abcházie Suchumi založili už starořečtí obchodníci. Území pak bylo součástí Římské říše. Z hlediska gruzínských dějin je to ale nejspíš region, který patří do „Velké Gruzie“.

Gruzie, Osetie i Abcházie byly od 19. století především pod vlivem Ruska. Pak byly i jeho přímou součástí.

Po roce 1918 vyhlásila Gruzie samostatnost. Osetinci ani Abcházci nechtěli být její součástí, vzbouřili se. Uvítali okupaci země bolševiky v roce 1922. K důvodům nenávisti se přidal další.

A Stalin ho rozpracoval: Přes odpor místních ponechal Jižní Osetii jako součást nově vzniklé Gruzínské sovětské republiky. Její součástí se stala i Abcházie. Princip Stalinovy „národnostní politiky“: Štvát národy proti sobě, aby mohl vystupovat jako rozhodčí, který jejich spory usměrní a vyřeší.

Se zhroucením Sovětského svazu se napětí mezi Gruzínci, Osetinci a Abcházci vrátilo ke kořenům. Gruzie směřovala k vyhlášení samostatnosti a Osetinci i Abcházci měli pocítit, kdo je v zemi pánem: Jediným úředním jazykem měla být gruzínština.

V takové zemi být nechtěli. Osetinci chtěli zůstat součástí Svazu, Abcházie vyhlásila nezávislost. Začala etnická válka. V Osetii i Abcházii. V Abcházii krvavější, s masovými etnickými čistkami.

Přes příměří a zklidnění trvala válka až do roku 2008, kdy Gruzie bombardovala Jižní Osetii a Rusko vzápětí vpadlo do Gruzie a odtrhlo od ní dvě separatistické republiky – Jižní Osetii a Abcházii.

„Pro Berlín, Paříž i pro mnohé ve Washingtonu byl Putin v roce 2008 ještě správný chlapík, se kterým je třeba spolupracovat,“ říká gruzínský politolog Gela Vasadze. „Nikdo nechtěl zápasit s Ruskem o malou neznámou Gruzii. Snahu Gruzie vymanit se z ruské sféry vlivu provázely sympatie. A tím to také končilo.“

Ve hře byl ale ještě jeden podstatný faktor: Vina za rozpoutání války nebyla jednoznačná.

„Nebyli tu žádní kladní a záporní hrdinové. Nebyla tu zřejmá imperiální agrese a její oběti,“ shrnuje komentátor deníku Kommersant Maxim Jusin.

Zpráva Evropské komise z roku 2009 dokonce za viníka označila Gruzii, jejíž armáda bombardovala hlavní město Jižní Osetie Cchinvali a zabíjela i civilisty. Zpráva ovšem přisuzuje částečnou odpovědnost i Rusku, které podle EK v oblasti dlouhodobě stupňovalo napětí.

V roce 2008 každopádně „dobrý chlapík“ Putin získal, co chtěl. Svět mlčky uznal rozdělení Gruzie. A plánovaný vstup země do NATO se posunul do roviny proklamací. Především některé evropské země jsou k přijetí Gruzie velmi rezervované.

„Jde především o evropské členy Francii a Německo. V rámci Aliance mají ale hlavní slovo samozřejmě Spojené státy. Záleží teď na nové administrativě prezidenta Joea Bidena, jestli nastane pochopení špiček NATO, že se Rusku musí bohužel vysílat jasné signály a že politika appeassementu není efektivní. Pravděpodobně by se v budoucnosti toto mohlo změnit, ale zatím to není realistické,“ říkala před necelým rokem výzkumná pracovnice Institutu pro evropskou politiku Europeum Věra Řiháčková Pachta.

Výsledky politiky appeassementu se ukázaly v posledních dnech. Rusko vtrhlo na Ukrajinu.

Má se bát Gruzie?

Válka tam podle velvyslankyně v Česku Mariam Rakviašviliové nikdy neskončila: „Ve skutečnosti válka stále trvá, jen se nedostává do titulků zpráv v mediích, jako to bylo dřív,“ zdůrazňuje Rakviašviliová.

A dodává: „Děje se to prakticky každý den. Třeba v Jižní Osetii se vždy přes noc posunují bariéry z ostnatého drátu o sto dvě stě metrů do vnitrozemí dosud nezabraného gruzínského území. Za poslední roky se tak okupované území rozšířilo o desítky kilometrů gruzínského teritoria.“

V atmosféře appeassementu si Rusko zjevně dělalo, co chtělo.

A tak je tu naléhavá otázka: Zůstane v Gruzii u těch několika ztracených kilometrů?