Hranice není korzo! Jak Gustáv Husák znovu utěsnil železnou oponu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Hranice nie sú korzo, aby sa tu voľakto prechádzal!“ Legendární věta Gustáva Husáka zazněla už počátkem září 1969 na zasedání Ústředního výboru KSČ. Husák byl tehdy pár měsíců prvním tajemníkem ÚV KSČ, tedy ve funkci, která byla později přejmenována na generálního tajemníka, když v dubnu 1969 nahradil v čele partaje reformního Alexandra Dubčeka.

Patrně pod vlivem Kremlu, odkud už od podzimu 1968 přicházely nespokojené ohlasy na pokračující normalizaci, chtěl Husák „utáhnout šrouby“ i na hranicích, kde stále ještě platil benevolentní režim. Prvnímu muži komunistické strany se nelíbilo zejména to, že mnozí českoslovenští občané mohli prakticky neomezeně cestovat do kapitalistické ciziny a být spojkami mezi novou emigrací a domácím prostředím.

Na konci roku 1968 se Husákovi ještě hranice zavřít nepodařilo, protože většina členů politbyra s tím nesouhlasila. Jednomu z výdobytků pražského jara, tedy výraznému usnadnění cestování, ale i tak nezbývalo moc času. Začátkem října 1969, přesně před 55 lety, se však už železná opona opět pořádně utěsnila.

Vraťme se však k událostem, které tomu po dvě desetiletí předcházely. K uvolnění hraničního režimu někdejšího Československa na konci 60. let, které Husák ukončil, vedla poměrně dlouhá cesta.

Těstě po skončení druhé světové války bylo soukromé cestování velmi omezené, úřady udělovaly povolení například u služebních cest, k návštěvě blízkých lidí nebo z léčebných důvodů. Československo v tom nebylo výjimkou, v poválečných podmínkách podobná pravidla platila ve většině zemí Evropy.

„Jenže zatímco u ostatních se to časem postupně uvolňovalo, u nás to bylo naopak,“ říká profesor Jan Rychlík z Oddělení moderních a soudobých dějin Ústavu českých dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Rychlík se tomuto tématu dlouhodobě věnuje, je například autorem publikace Devizové přísliby a cestování do zahraničí v období normalizace.

Podle něj se po únoru 1948 podmínky natolik zpřísnily, že bylo těžší navštívit příbuzné v Polské lidové republice než za protektorátu Čechy a Morava tetičku na Slovensku. Tvrdý režim, kdy bylo individuální cestování prakticky zakázáno, platil až do poloviny 50. let. „Do roku 1956 se soukromé cesty až na výjimky vůbec nepovolovaly. Ani do socialistických zemí,“ konstatuje profesor Rychlík.

Poměry se začaly uvolňovat od roku 1963, kdy se už mohlo jezdit do spřátelených lidově demokratických zemí a do ostatních států v případě, kdy jel dotyčný navštívit někoho ze širšího příbuzenstva – třeba bratrance nebo tetu.

Přesně 18. června 1965 přijal československý parlament nový zákon o cestovních dokladech. Na jeho základě měl sice občan právo na vydání pasu, současně ale úřady měly právo jej nevydat. Jedním z možných důvodů bylo, že by „cesta nebyla v souladu se státními zájmy“. Tato gumová formulace umožňovala cestovní pas nevydat či případně odebrat komukoli – žádné zákonné právo na cestování do zahraničí totiž obyvatelé Československé socialistické republiky neměli.

Paragraf o „nesouladu se státními zájmy“ nebyl nový, poprvé se objevil už za první republiky v zákoně o cestovních pasech z roku 1928. Jenže tehdy podle výkladu Nejvyššího správního soudu z roku 1931 musely úřady přesně zdůvodnit, proč pas odmítly vydat – například pokud byl dotyčný člověk nositelem důležitého státního tajemství. V praxi se tento paragraf používal proti komunistům, když chtěli jet „na zkušenou“ do Sovětského svazu.

V socialistickém Československu ale žádné úřední zdůvodnění nebylo třeba. Dne 23. června 1965 ještě ministerstva vnitra a zahraničí vydala společnou prováděcí vyhlášku, podle které každý tuzemský cestovatel potřeboval vedle pasu navíc zvláštní výjezdní doložku, jejíž vydání bylo ovšem možné také odmítnout.

Výjezdní doložky opět nebyly žádnou novinkou. Krátce se vydávaly rovněž za první republiky, a to v době velké mobilizace v září 1938. Důvodem bylo, aby se mladí muži nevyhýbali branné povinnosti odjezdem do ciziny. Po válce byly znovu zavedeny ve dnech únorové krize 1948 a už zůstaly v platnosti.

Ačkoli zákon o pasech z roku 1965 umožňoval různý výklad, v praxi byly v tu dobu úřady poměrně liberální. Občan obvykle cestovní pas i výjezdní doložku dostal, když splnil dvě podmínky. První byla, když proti konkrétnímu občanovi neexistovaly zásadní námitky – nedopustil se kriminálního činu a neměl dluhy vůči státu. Zadruhé stačilo předložit devizový příslib Státní banky československé, aby měl turista marky, franky či dolary na cestu, nebo pozvání osoby žijící v zahraničí.

Počátkem roku 1968 se vydávání pasů a doložek ještě více uvolnilo. Dubnový akční program KSČ dokonce počítal s tím, že občané budou moci odejít do ciziny za prací či studiem nebo se tam natrvalo odstěhovat. Ministerstvo vnitra proto začalo připravovat nový zákon o cestovních dokladech, který měl umožnit svobodné cestování do zahraničí i vystěhovalectví.

Jenže na ten už nedošlo. V noci na 21. srpna obsadila Československo vojska spřátelených zemí v čele se Sovětským svazem. I když hranice tehdy ještě nikdo neuzavřel, byť okamžitě po okupaci nastala hromadná emigrace. Až do 28. srpna pasové kontroly na hranicích s Rakouskem a západním Německem většinou propouštěly cestující do ciziny bez výjezdních doložek, někdy dokonce bez jakýchkoliv cestovních dokladů.

„Vyskytly se i případy přechodu hranic mimo hraniční přechody, často za pasivní, či dokonce aktivní spolupráce příslušníků Pohraniční stráže, kteří nesouhlasili s okupací. Zda faktické otevření hranic bylo důsledkem chaosu a neexistence jasných rozkazů, nebo naopak šlo o cílevědomou činnost příslušníků pasových kontrol, či dokonce o výsledek interního pokynu reformně orientovaného ministra vnitra Josefa Pavla, nelze na základě dochovaných a přístupných archivních materiálů říct,“ uvádí historik Jan Rychlík.

První omezení přišlo v listopadu 1968, kdy se výrazně omezily cesty do ciziny za studiem a za prací. Mělo se tím zamezit zejména volnému a v podstatě nekontrolovatelnému pohybu lidí s trvalými výjezdními doložkami přes západní hranice. A po nástupu Gustáva Husáka do čela komunistické strany 17. dubna 1969 se železná opona na hranicích začala opět spouštět naplno.

Drastické zpřísnění přineslo zasedání vlády 8. října 1969, kdy byly soukromé cesty do kapitalistických zemí s platností od následujícího dne omezeny jen na návštěvy nejbližších příbuzných, pokud ovšem nešlo o uprchlíky. Druhou možnou podmínkou bylo vydání už zmiňovaného devizového příslibu od Státní banky československé, na který však nikdo neměl právní nárok, a proto jej nemusel dostat – a také už zpravidla nedostal.

Vysokými počty emigrantů z Československa se ale vláda zabývala už v květnu 1969. Výsledkem byl plán, že tehdejší prezident republiky Ludvík Svoboda vyhlásí amnestii pro ty uprchlíky, kteří se do tří měsíců dobrovolně vrátí do ČSSR. V opačném případě měli být potrestáni za nedovolené opuštění republiky. Prezident Svoboda v květnu 1969 amnestii skutečně vyhlásil, uprchlíci měli čas na návrat do poloviny září.

Akce však skončila naprostým fiaskem. „Možnosti vrátit se využilo jen 565 lidí, přičemž počet emigrantů v té době činil podle neúplných odhadů ministerstva vnitra asi 70 tisíc,“ konstatuje profesor Rychlík. „Husákovský režim se proto spíše než na lidi v emigraci hodlal do budoucna zaměřit na to, aby počet emigrantů dále nerostl,“ dodává.

Zákon o přečinech, který začal platit od ledna 1970, umožňoval potrestat pokutou až pět tisíc korun, propadnutím majetku nebo vězením až na půl roku osobu, která takzvaně vylákala nepravdivými údaji cestovní doklad nebo nedodržela časovou i územní platnost. Znamenalo to, že trestné už nebylo jenom nedovoleně opustit republiku, ale i přejít hranice státu, pro nějž cestovní pas či výjezdní doložka neplatily.

Typicky to splňovala legální cesta na dovolenou do tehdejší Jugoslávie následovaná nelegálním překročením hranice do Rakouska. I tak se právě Jugoslávie stala zemí, kterou nemálo obyvatel Československa využilo jako přestupnou stanici k cestě do svobodného světa. Také proto, že do Jugoslávie bylo snazší dostat výjezdní doložku než do Rakouska, Německa či Francie. Do této balkánské země navíc pořádaly zájezdy cestovní kanceláře.

I přes Husákovo zpřísnění pravidel z Československa v letech 1968 až 1989 emigrovalo velké množství lidí. Podle Ústavu pro studium totalitních režimů jich bylo 250 až 300 tisíc.