Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na svého tatínka zůstala Janu Sabelovi jediná vzpomínka. „Vybavuje se mi, jak jsme spolu pouštěli draka,“ říká. Není divu, že víc mu v paměti nezůstalo. Malému Janovi byly teprve čtyři roky, když jeho otce, hrdinu ze západní fronty, komunistická justice v létě 1949 odsoudila k trestu smrti za velezradu.
Až po dlouhých 75 letech se devětasedmdesátiletý Jan dozvěděl, kde přesně se nacházejí ostatky jeho otce. Expertům se totiž podařilo identifikovat těla dvaceti někdejších politických vězňů v hromadných hrobech na pražském Ďáblickém hřbitově. Mezi nimi právě i ostatky Karla Sabely – šachta XIV, poloha číslo 17.
Magazín Seznam Zpráv
Cestování | Jídlo | Životní styl | Architektura | Historie
- Prahu, Brno a Ostravu brzy promění tři nové stavby filharmonií
- Křišťálové lustry září v Kamenickém Šenově už tři sta let. Jak dnes vypadají?
- Váš nový přítel chlad: Zlepšuje zdraví i náladu. Pozvete ho domů?
- Roadtrip po Namibii. Dobrodružství, které musíte zažít
- Za husou i vínem. 10 tipů, kde si pochutnat na svatomartinských hodech
„Je to úplný zázrak, že se to povedlo,“ konstatuje Jan. To, že jeho otec po šesti letech bojů proti Hitlerovi skončil v hromadném hrobě, pokládá za smutné. „Hodili ho do jámy jako krysu,“ říká.
Je v kontaktu s historikem Petrem Blažkem, členem Komise pro řešení otázek masových hrobů na Ďáblickém hřbitově, s nímž jedná o tom, co dál. Napřed by se chtěl Jan Sabela i se svou rodinou vypravit na místo, kde se tělo jeho otce nachází. Pak by rád nechal jeho ostatky exhumovat, jako se to před lety podařilo u faráře Josefa Toufara, a důstojně pochovat v malém městě nedaleko Plzně, kde žije (přesné místo neuvádíme s ohledem na soukromí – pozn. red.).
„Po mnoha desítkách let se konečně podařilo určit konkrétní šachty jako místa uložení ostatků příslušníků protikomunistické rezistence. Někteří z nich také působili v domácím či zahraničním odboji proti německé okupaci. Jde o hrdiny, kteří si zaslouží naši úctu a důstojný pohřeb,“ uvedl historik Blažek společně s další členkou ďáblické komise Alenou Šimánkovou z Národního archivu.
Maminku zachránil Winton
Jan Sabela se narodil ve Velké Británii na sklonku druhé světové války, v březnu 1945. To už byl více než rok na světě jeho starší bratr Harry. Jejich matkou byla československá občanka židovského původu Hana Berglerová, která se dostala na britské ostrovy dětským transportem jako jedno z takzvaných Wintonových dětí.
Právě zde se s ní v roce 1943 oženil voják Karel Sabela a posléze se stal otcem Jana a Harryho. Jejich manželství se později rozpadlo a Karel se pak znovu oženil v osvobozeném Československu.
Karel Sabela se dostal na britské ostrovy podobně jako mnozí jiní Čechoslováci, kteří se rozhodli postavit se zbraní v ruce nacistickému Německu. V červnu 1939 nedaleko Frýdku-Místku ilegálně přešel hranici do Polska a odtud odplul do Francie.
Po krátké epizodě v cizinecké legii nastoupil po vypuknutí války do nově vznikajících československých jednotek. Bojoval u řeky Marny a po porážce Francie se přesunul do Anglie, kde se zapojil do formování československého pozemního vojska.
Na konci srpna 1944 se vylodil ve Francii a jako velitel tankové čety se zúčastnil celého sedmiměsíčního obléhání přístavu Dunkerque, kde ho zastihla německá kapitulace.
Pohřebiště a památníky obětem nacismu a komunismu na hřbitově v Ďáblicích:
Za své počínání v bojích obdržel celkem devět vyznamenání, například Československý válečný kříž nebo medaili Za chrabrost, ale také Francouzský válečný kříž. Po válce zůstal v armádě a na podzim 1947 se stal v hodnosti kapitána velitelem 2. tankového praporu v Žatci.
Také vstoupil do KSČ, což ho uchránilo před první vlnou komunistických čistek v armádě a v kádrovém profilu se psalo o jeho „kladném postoji k lidově demokratickému zřízení“.
Protikomunistický odbojář
Jenže zdání klame. „Karel Sabela se ve skutečnosti stal jednou z nejdůležitějších osobností protikomunistické odbojové organizace Praha-Žatec, která na začátek roku 1949 připravovala, jakkoli se to může zdát z dnešního pohledu neuvěřitelné, ozbrojený převrat s cílem svrhnout totalitní režim,“ uvádí historik Petr Mallota.
Ten s kolegy právě dokončil obsáhlou, čtyřdílnou publikaci Popravení z politických důvodů v komunistickém Československu. V knize, která vyjde na podzim, je jedna z kapitol věnována právě Sabelovi.
Vůdčí osobností zmíněné skupiny byl Miloslav Jebavý, který stejně jako Sabela sloužil ve francouzské cizinecké legii. Myšlenka na ozbrojenou akci se začala rodit krátce po únorovém komunistickém převratu. V původních plánech se počítalo také s nasazením žateckých tanků, které měly po zajištění kontroly nad tamními kasárnami vyrazit pod Sabelovým velením na Prahu. Termín akce byl stanoven na noc z 8. na 9. března 1949.
Jenže několik dní před tím se v režii Státní bezpečnosti a vojenského obranného zpravodajství rozjelo rozsáhlé zatýkání. Pro Jebavého si přišli 6. března, pro Sabelu o den později. „Vše nasvědčuje tomu, že odhalení bylo v podstatě dílem náhody,“ konstatuje historik Mallota.
Dva členové skupiny Praha-Žatec byli totiž nepřímo napojeni na jiné odbojáře okolo středoškolského profesora Karla Nigrína (z komunistického žaláře byl propuštěn v roce 1963). Právě do Nigrínovy skupiny StB pronikla a postupným řetězovým zatýkáním jednotlivých odbojářů se dostala až k lidem z organizace Praha-Žatec.
Podoba procesu jako připravené divadlo
Následovaly brutální vazební výslechy, jež si kladly za cíl odhalit pozadí celého „protistátního spiknutí“. Přelíčení se konalo na Pankráci před tribunálem Státního soudu Praha na přelomu května a června 1949.
I když skupina skutečně chystala převrat, proces byl – jako v jiných podobných případech – předem do detailu připravené divadlo. „Odsouzený Miloslav Jebavý je typický žoldák, cynik, zvyklý na krev a masakry,“ informoval například dobový tisk.
Rozsudek byl nemilosrdný: pět trestů smrti, osm trestů doživotí a dva tresty těžkého žaláře v trvání 25 let. Karel Sabela skončil na pankrácké šibenici 18. července 1949, zemřel pět minut před šestou ráno. Jeho ostatky byly předány Ústavu pro soudní lékařství k pitvě a posléze skončily v hromadném hrobě na Ďáblickém hřbitově.
Právě dokumenty Ústavu pro soudní lékařství byly jedním z podkladů, které nyní pomohly k určení, kde se těla někdejších politických vězňů včetně Karla Sabely nacházejí. Vedle toho experti prostudovali i nedávno nalezenou původní indexovou knihu se jmény lidí, jejichž ostatky jsou či byly uloženy v šachtách číslo I až XIX. A také další archivní dokumenty.
Režim se mstil i na dětech
Popravou Karla Sabely však odplata komunistického režimu neskončila. Jeho potomci si dlouho nesli cejch zrádců národa.
Jan vzpomíná například na událost, která se odehrála nedlouho po otcově popravě. Bylo mu tehdy pět nebo šest let. Konal se zrovna prvomájový průvod. Stál s maminkou před vchodem domu, když k ní přistoupil jakýsi muž. „Copak, ty svině, nepůjdeš do průvodu? řekl mámě a dal jí facku,“ vypráví Jan.
Oba synové rovněž nemohli po základní škole pokračovat ve studiu tam, kde si přáli. Jan si vybral stavební průmyslovku, ale jeho učitel mu řekl, že nemá žádnou šanci, a tak nakonec musel do učení. Podobně pykal za svého tátu i jeho bratr Harry, který se však objevení ostatků jejich otce nedožil.
Jan ještě přidává historku z osmdesátých let, kdy měl jet na montáže do Sovětského svazu. Ačkoli byl Sovětský svaz podle komunistické propagandy největším přítelem pracujícího lidu, ředitel závodu, kde Jan pracoval, napsal na personální oddělení nadřazeného podniku dopis, v němž vzhledem k jeho „pošramocenému kádrovému profilu“ pracovní cestu nedoporučoval. „Člověk by neřekl, co se může i po třiceti letech odehrát,“ komentuje to Jan Sabela. Do Sovětského svazu ale i tak odjel.
Jeho otec, Karel Sabela, byl rehabilitován usnesením Nejvyššího vojenského soudu v Příbrami v roce 1991, následovalo vrácení kapitánské hodnosti a povýšení na plukovníka in memoriam.