Hippies, kontrakultura a draci. Máme šanci změnit svět?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Byla to poslední čistě idealistická akce hippies,“ řekl o setkání Human Be-In básník Allen Ginsberg, jedna ze zakladatelských osobností hnutí.

Je to paradox. Human Be-In byla velká demonstrace hodnot hippies, protestu proti „generaci rodičů“ a kapitalismu. Manifestace kontrakultury. Proběhla 14. ledna 1967 a navázalo na ni Summer of Love – Léto lásky. Hippies ještě zdaleka neřekli poslední slovo. Naopak, zdálo se, že vrchol mají ještě daleko před sebou.

Ginsberg přesto už na začátku viděl, že masová kultura nad kontrakulturou vítězí, že si ji podmaňuje, přizpůsobuje svým potřebám. Že idealismus nemá šanci.

Human Be-In. Golden Gate Park v San Francisku. Jedno ze základních center hippies. A místo s velkou symbolikou. V parku desítky tisíc lidí protestují proti válce. A jen pár kilometrů od nich desítky tisíc vojáků odlétají do války z armádní základny v Oaklandu. Záliv v San Francisku byl jedním z posledních míst, která z Ameriky viděli.

V roce 1967 už ve Vietnamu válčilo 500 tisíc amerických vojáků.

A v parku tancovali pod vlivem LSD ti, kteří roztrhali povolávací rozkaz. A mysleli si, nebo alespoň doufali, že když přestanou věřit hodnotám svých rodičů a otevřou se proudu vědomí a lásce, změní společnost.

Allen Ginsberg měl pravdu. Končilo to dřív, než to pořádně začalo.

„Pod našimi městy jsou pohřbeni draci. Jsou to prapůvodní energie disponující větší silou než atomové bomby. Dva tisíce let trvající židovsko-křesťanské modelování duše a tři staletí křižáckého tažení vědeckého intelektu se sešly na jejich pohřbu,“ píše Theodore Roszak, filozof, který uvedl, vysvětlil a rozvíjel pojem „kontrakultura“.

Roszak pokračuje: „Považovali jsme tyto draky za mrtvé, zapomněli jsme na jejich skrytou přítomnost a konstruovali nový společenský řád na jejich hrobech. Nyní se však tyto síly probouzejí a reagují… Také já si stejně jako kdokoli jiný uvědomuji, že s těmi dračími silami není radno žertovat a zahrávat si s nimi… Doufejme, že až se probudí, ukáže se, že jsou to vlastně mírná zvířata.“

Theodore Roszak byl jedním z nejvlivnějších teoretiků protestního hnutí 60. let minulého století, kontrakultury. V roce 1969 vydal knihu The Making of a Counter Culture (Zrod kontrakultury). Citace jsou z knihy Where the Wasteland Ends (Kde končí pustina) z roku 1972.

Za malou chvilku se pokusíme velmi zjednodušeně interpretovat Roszakovy myšlenky o kontrakultuře a „pohřbených dracích“, předtím ještě jeden zásadní citát: „Jen my sami můžeme rozmotat ten strašlivý uzel, paradox pokroku světa, kdy jsme na tom tím hůř, čím víc se věci vylepšují.“

Pokrok jako přímá cesta do záhuby?

Začalo to dávno před hippies a před Roszakem. Romantismus, prokletí básníci. Chtěli nahradit běžnou každodennost mystickým zážitkem, propojením s přírodou, zážitkem často podepřeným i drogami.

Viděli svět podobně jako hippies. Nerovnost, nespravedlnost, samá omezení, tupé hodnoty zajaté v horizontu úspěchu, peněz, přežívání. Jenže jich bylo málo. Byli chudí, většina z nich zemřela do 26 let na souchotě.

Pak přišel Freud, Jung a další psychoanalytici. Proud nevědomí. Surrealisté. Hrůza první světové války a krátkodobé procitnutí a bohatnutí západního světa, především Spojených států mezi válkami. Začátek emancipace žen, sexuální revoluce.

Ale stále to nestačilo na hnutí. Na pocit, že se s tím vším opravdu dá něco dělat. Byla to jen krátkodechá, byť osvobozující, zábava. Přišla druhá světová válka. Holokaust. Nepředstavitelné hrůzy.

A potom ten zlom. Teenageři v 60. letech válku nepamatovali. A oproti předchozím generacím žili najednou ve velkém blahobytu – tedy někteří z nich na Západě. Generaci rodičů přestali rozumět, možná se jim začala i hnusit: chtějí hromadit majetek, peníze, kariéry, nemají žádný rozhled, jsou nevzdělaní, přízemní, neumějí žít po svém, jsou uniformní, polotovary masové společnosti, nemají vlastní názor, ztratili v tom každodenním provozu emoce…

A při tom všem válčí ve Vietnamu. A dovolí, aby tam stát posílal jejich děti.

Už tu bylo hnutí. Teenageři studovali na univerzitách, měli volný čas, četli, byli relativně bohatí. Mohli přemýšlet o tom, proč se jim kapitalistický svět jejich rodičů nelíbí.

A pak je to už hrozně jednoduché: Nemohli bychom být svobodní? A spokojení? A dělat, co sami chceme? A neválčit?

Část těch teenagerů „pařila“ v Golden Gate parku a část jim přelétala nad hlavou v letadlech směřujících do Vietnamu.

A ti v parku a jejich teoretici a guruové říkali: Tu absurditu je třeba změnit. Pojďme všichni do parku.

Nevíme, co by to udělalo. Ale jedno víme jistě: Nelétejme do Vietnamu!

Takže: Neválčeme ve Vietnamu. A zkusme se vyrovnat s těmi spícími draky.

Západní společnost nám tvrdí, že je demokratická, svobodná, otevřená. Jaká je ve skutečnosti?

Demokratická není. Je totiž technokratická. Občan je utvrzován v tom, že většině důležitých věcí nerozumí. Vše totiž vyžaduje specializaci, vysokoškolský diplom. Zejména taková témata jako HDP, státní dluh, zahraniční politika nebo nuance ústavního práva.

Občan je odkázán na experty, kteří věci rozumějí. Volí si je v marketingově expertně organizovaných volbách.

Demokracie jako divácký sport: občané sedí na tribunách a obdivně sledují výměny expertů. Jsou možná i fanoušky některých z nich. Ale do diskuze nevstupují.

Tolik o demokracii.

Společnost svobodná a otevřená. Svobodná? S těmi povolávacími rozkazy do Vietnamu? A s tím, jestli si můžu jen tak lehnout v parku a dát si LSD a poslouchat oblíbenou hudbu?

Otevřená? Komu? Ano, těm, kteří sdílejí její názor na svět. Ale drakům? A těm, kteří cítí jejich přítomnost a sílu? Těm, kteří si nemyslí, že vědecký náhled na svět je jediný správný?

Tady je na místě důležitý exkurz. Rozsak mluví o tom, že řešíme paradox pokroku – čím je nám lépe, tím jsme na tom hůř. Nezpochybňuje pokrok. Nezpochybňuje vědu. Nevolá: „Zpátky na stromy.“

Jen projevuje úctu drakům.

Nebudeme probírat náročné lekce z dějin filozofie. Ne že bychom podceňovali čtenáře, ale nejsme na přednášce na filozofické fakultě.

Takže moderní filozofie a věda. Je to docela snadné. Francouzský filozof René Descartes patří mezi zakladatele. Měl skvělou moderní vizi: Už se tu nahromadilo tolik myšlenek, spekulací (dnešním jazykem by se řeklo i dezinformací), že je třeba začít znovu od začátku.

Kde můžu najít nějaký pevný začátek přemýšlení? Na co se můžu spolehnout v tomhle vylhaném světě? Na sebe. Takže začínám od sebe. Descartesovo slavné „myslím, tedy jsem“.

Zkouším to tedy úplně od píky. Zrekonstruovat svět bez nánosu všech těch spekulací a výmyslů. A jak na to jdu? Rozumem. Postupně se snažím znovu ten svět vybudovat. Tentokrát už exaktně. Bez spekulací a pochybností. Na základě matematicky přesného myšlení.

Právě tady dochází k tomu historickému zlomu. Na jedné straně je člověk a jeho matematické exaktní nástroje. Na straně druhé je svět. Už to není příroda. Je to něco, co má nově podobu vzorců a výpočtů a experimentů.

Člověk už není součástí přírody. Jeho rozum přírodu rekonstruuje. Stává se jejím pánem.

A draci? Ti patří k nejisté minulosti. Jsou pohřbeni.

Draci se probouzejí. Co to znamená? Podle hippies a Roszaka to mohla a měla být zásadní proměna světa. Možná poslední naděje.

Jsme živé bytosti. Ale uzavřeli jsme se do umělého světa svých měst a svého průmyslu a pokroku a bohatství. Jsme stejně umělí jako ten náš svět.

Ale něco v nás protestuje. Nevědomí. Emoce. Nespokojenost. Láska. Zoufalství… Máme to v sobě, ať chceme, nebo nechceme. Někdo to cítí víc, někdo méně.

Draci se probouzejí. Co to znamená? Jsme schopni vyjít ze svého umělého světa? Naplnit svět emocemi? Vnímat se jako součást přírody? Jsme schopni se milovat spíš než válčit?

Je tento svět ještě ochoten připustit, že draci se probouzejí? Je možné, že příval emocí a lásky a pochopení přírody rozetne naše ulpění na každodenních starostech? Na přežívání? Jsme připraveni a ochotni nikoli přežívat, ale žít?

Je možné, že bychom se náhle z té trpké ustarané každodennosti našich rodičů dostali do nějakého mystického bezčasí? Do Okamžiku, o kterém psal Soren Kierkegaard, jeden z filozofických předchůdců hippies?

Okamžik. To je propojení s věčností, zastavení času. Konec každodennosti. Překonání povrchnosti. To je propojení přítomnosti a věčnosti. To je ideální místo, kde můžeme komunikovat s draky.

A kde si s nimi můžeme rozumět.

Ne, není to možné.

Kontrakultura hippies svět a kapitalizmus nezměnila. Podle kritiků ho dokonce ještě více zkomplikovala.

Kritika se zaměřuje především na dvě základní roviny:

1) Kontrakultura neexistuje, je to iluze, zábava intelektuálů, která neoslovuje zbytek společnosti. A ať už si ti intelektuálové myslí cokoli, je jejich kontrakultura součástí masové kultury konzumní společnosti.

2) V rovině politické kontrakuturní hnutí zatemnilo rozdíly mezi pravicí a levicí a přispělo ke krachu sociální demokracie.

Pojďme zase velmi stručně, nejsme ani na politologické přednášce:

Autoři velmi populární a provokativní knihy Kup si svou revoltu tvrdí, že „mezi kontrakulturními myšlenkami, které inspirovaly revoluční šedesátá léta, a ideologickými požadavky kapitalistického systému prostě žádné napětí nikdy nebylo“.

Jak tomu rozumět? Kontrakultura je v očích kritiků především snahou odlišit se od masové kultury. A jakékoli takové odlišení se ve velmi krátkém čase stane součástí módy. A průmyslu a reklamy. Boty, tenisky, trička… cokoli. Během několika let se kontrakultura stává součástí pokleslého mainstreamu.

Portrét Che Guevary na ponožkách. A na hrnečku, který můžete koupit společně s „pařížským vzduchem“ na náměstí pod Sacré Coeur.

Pochopitelně nikoli všichni s touto kritikou kontrakultury souhlasí. Upírá generaci hippies autenticitu. Opravdovou snahu o porozumění drakům a změnu společnosti. Výsledek je nicméně zničujícím způsobem přesvědčivý: moderní masová společnost si s rebelií lehce poradí.

Učiní z ní módu.

Druhá linie kritiky viní hippies a především teoretiky kontrakultury a nové levice, že sice možná vnímali probouzení draků, ale zároveň pohřbívali politickou levici a především sociální demokracii.

Jestliže je celá západní kapitalistická společnost postavená na špatných základech, je vcelku jedno, jestli někdo požaduje její reformy. Levice i neoliberálové typu Ronalda Reagana, který se jako kalifornský guvernér snažil hippies co nejvíce ztrpčovat život, jsou součástí technokratického systému. Je to buď/anebo: Buď zvítězí kontrakultura a vyvrátí systém z kořenů, nebo zvítězí systém a v jeho rámci jsou rozdíly mezi aktéry pouze kosmetické.

„Sociální spravedlnost již nebyla v centru pozornosti radikálů. Generaci šedesátých let nespojovaly společné zájmy, nýbrž individuální potřeby a práva,“ napsal historik Tony Judt v knize Zle se vede zemi. „Novým sloganem levice se stal individualismus hájící nárok každého člověka na co největší osobní svobodu a neomezené právo vyjadřovat soukromé tužby…“

Judt shrnuje: „Tyto cíle nejsou samy o sobě nijak špatné, ale ze své podstaty to jsou cíle osobní, a ne společenské statky… Politika šedesátých let tudíž zdegenerovala v pouhé hromadění jednotlivých požadavků vůči společnosti a státu. Veřejný diskurz začal být kolonizován tématem identity – soukromé identity, sexuální identity, kulturní identity.“

Neboli: Co víc si mocní mohou přát! Organizované levicové hnutí požadující reformy se rozpadá do požadavků nespokojených jednotlivců. Navíc do požadavků, které lze snadno neutralizovat pomocí marketingu a módy.

Chceš se odlišovat? Jsi jiný? Tady máš vhodné, přesně pro tebe jedinečné tenisky… atd.

Z hippies se stali yuppies a svět se točí dál.

Co když tam ale opravdu jsou? A probouzejí se? Co když to nejsou jenom emoce, fikce a třeštění intelektuálů a zfetovaných zpohodlnělých teenagerů? Co když to není jenom běžné cvičení na pohovce u psychoanalytika?

Co když to opravdu má pro společnost mnohem větší význam než nějaké sociální reformy?

Co když jsme uzavřeni ve svém umělém světě a do oken svých domů, výloh obchodů a prosklených stěn kancelářských budov se díváme jako do zrcadla?

Vrací se nám stále týž obraz. Ale za těmi stěnami je možná ještě nějaká příroda.

A pod nimi se možná ještě stále probouzejí draci.