Havel, Jakeš nebo Pajerová. Znáte 10 hlavních osobností revolučního roku 1989?

Období sametové revoluce - tedy demokratizace Československa a pádu železné opony - začalo násilně potlačenou studentskou demonstrací na Národní třídě 17. listopadu 1989. Seznam Zprávy přinášejí přehled osobností, které v revolučních událostech sehrály důležitou roli.

Václav Havel byl spisovatel, publicista a dramtik, hlavně ale také jedna z nejvýraznějších tváří opozice, od roku 1976 i hlavní tvář Charty 77. Za svůj život byl kvůli protirežimním aktivitám několikrát vězněn.

Dva dny po tvrdém potlačení klidné studentské demonstrace na Národní třídě vzniklo v pražském Činoherním klubu politické uskupení Občanské fórum, které sjednotilo jednotlivce usilující o zásadní politické změny. Havel byl od počátku jeho hlavní osobností. O více jak měsíc později, tedy 29. prosince, ho Federální shromáždění zvolilo prvním nekomunistickým prezidentem Československé socialistické republiky.

Ve svém inauguračním projevu československým občanům slíbil, že stát uspořádá první svobodné volby. Po nich byl Federálním shromážděním zvolen znovu. Po rozpadu Československé federativní republiky se stal i prvním českým prezidentem. Politikem dle jeho svých však nikdy vlastně být nechtěl.

Zarytý komunista Milouš Jakeš, který vystupoval pod křestním jménem Miloš, byl jedním ze symbolů konce režimu v Československu a představuje druhou stranu - socialistickou státní moc. Jakeš se vyučil jako montér v Baťových závodech ve Zlíně, ale hned po válce vstoupil do KSČ, kde udělal největší kariéru po sovětské okupaci v roce 1968. Nekompromisně tehdy řídil stranické čistky, kdy ze strany vylučoval lidi podílející se na reformách pražského jara.

Na úplný vrchol se dostal v prosinci 1987, kdy se stal generálním tajemníkem Ústředního výboru KSČ. Jeho úkolem po nástupu do čela bylo provést přestavbu, místo modernizace se však režim rozpadl. Na revoluční vlně demonstrací davy skandovaly mimo jiné heslo „Jakeše do koše“. Po listopadu 1989 ho ze strany vyloučili, komunismus a socialismus ale propagoval až do své smrti.

Ladislav Adamec byl český politik, který se do historie zapsal především jako premiér Československa v období před sametovou revolucí. Do KSČ vstoupil v roce 1946 a postupně se vypracoval na vedoucí pozice. Mezi lety 1963 a 1969 byl vedoucím oddělení Ústředního výboru KSČ.

V 70. a 80. letech zastával řadu vládních funkcí, včetně předsedy Legislativní rady vlády ČSR. V polovině 80. let se stal předsedou české federativní vlády, československým premiérem byl jmenován v roce 1988. Tehdy se však režim potýkal s rostoucími problémy, způsobenými mimo jiné vnitřními i mezinárodními tlaky.

Adamec v pozici československého premiéra balancoval na hraně odpovědnosti ke Komunistické straně a pokusu zavděčit se měnícímu se politickému podnebí. Občanům proto sliboval demokratické reformy a zastával vidinu státu podle Gorbačova.

V listopadu 1989 vyjednával s představiteli Občanského fóra. S proslovem se zúčastnil i demonstrace na Letenské pláni, kde ho však dav vypískal kvůli kritice generální stávky. Adamcova vláda byla nakonec svržena - 3. prosince byl jmenován předsedou nové vlády, ale 7. prosince, po jejím odmítnutí Občanským fórem a slovenskou obdobou tohoto hnutí - Veřejností Proti Násilí, rezignoval.

Marta Kubišová je nedílnou součástí srpnových událostí roku 1968 i těch listopadových v roce 1989, do nichž se zapsala hlavně symbolicky písní Modlitba pro Martu. Svou pěveckou kariéru zahájila již v roce 1962 v divadle Stop v Pardubicích. O dva roky později začala pracovat v pražském divadle Rokoko. V něm mimo jiné vystupovala s Waldemarem Matuškou nebo s dvojicí Václav Neckář a Helena Vondráčková, s níž od roku 1968 tvořila trio s názvem Golden Kids.

Kubišové se v 60. letech otvíral svět. Získala řadu ocenění nebo nabídek angažmá v zahraničí, zejména v Londýně a Paříži. Čáru přes rozpočet její kariéře však udělaly srpnové události roku 1968. Za dramatických okolností nahrála píseň Modlitba pro Martu, která se stala symbolem odporu sovětské invaze do Československa.

Od roku 1969 přestala vystupovat v televizi a její písně směly podle směrnic v rádiu zaznít pouze jednou denně. Státní bezpečnost jí později zabránila veřejně vystupovat a rozšířila pornografické snímky dívky, která byla Kubišové podobná. Zpěvačka tak byla osočována z pornografie.

Při sepsání Charty 77 a vzniku společenství kolem něj ji Václav Havel oslovil, zda by se nechtěla stát jeho mluvčí. Kubišová, která Chartu podepsala v roce 1976, nabídku přijala a stanula tak po boku například Jiřího Hájka. Píseň Modlitba pro Martu si znovu veřejně zazpívala až v roce 1989 při listopadových událostech.

Petr Uhl byl český novinář, politik a spoluzakladatel Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a Charty 77. Již od mládí byl levicově smýšlející - už v šedesátých letech navázal četné kontakty se zahraničními intelektuály, především z Francie a Německa. Později založil i studentské hnutí, které ho kvůli svým protinormalizačním názorům dostalo do vězení. Po návratu se opoziční činnosti začal věnovat znovu.

K odnětí svobody ale nebyl odsouzen pouze jednou. V roce 1978 spoluzaložil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a o rok poté byl odsouzen k dalším pěti letům vězení. V 80. letech organizoval setkání českých, polských nebo slovenských disidentů a výměnu s maďarskou a polskou opozicí. Na jaře roku 1988 spoluprovozoval Východoevropskou informační agenturu, která zahraničí několikrát týdně poskytovala informace z Východního bloku.

V revolučním roce 1989 byl uvězněn ještě jednou, a to od 20. do 26. listopadu, kdy byl obviněn z šíření poplašné zprávy a poškozování zájmů republiky - šlo o nepravdivou informaci o smrti Martina Šmída na potlačené demonstraci 17. listopadu. Po revoluci se věnoval politice a novinařině - pracoval jako ředitel a šéfredaktor ČTK nebo komentátor Práva.

Jiří Dienstbier starší byl rozhlasový novinář, mluvčí Charty 77 a první nekomunistický ministr zahraničí. V 60. letech minulého století působil v Československém rozhlase a byl součástí týmu lidí, kteří si vydobyli přístup do zahraničních zpravodajských agentur. V roce vpádu vojsk Varšavské smlouvy se podílel na zakázaném rozhlasovém vysílání.

V 70. letech se věnoval samizdatu, v roce 1977 se stal mluvčím Charty 77 po boku Václava Bendy a Zdeny Tominové. O dva roky později byl spolu s dalšími devíti členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných odsouzen k pěti letům vězení.

Od roku 1988 byl redaktorem samizdatových Lidových novin, po 17. listopadu pak členem Občanského fóra. Po revoluci stal také členem Komise pro globální správu, která přezkoumávala možnosti reformy OSN, mezinárodních institucí a mezinárodního práva. V 90. letech byl členem pražské Městské rady a pracoval po boku Václava Havla, v letech 2008-2011 zastával funkci senátora Parlamentu.

Jan Ruml je politik, aktivista v oblasti lidských práv, v letech 1992-1997 byl ministrem vnitra. Kvůli nesouhlasu jeho rodičů s okupací v roce 1968 nemohl studovat žádnou vysokou školu, práva v Plzni tedy vystudoval až v roce 2004.

V roce 1977 podepsal Chartu 77 a dva roky na to se stal členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Kromě toho organizoval i přepravu samizdatových tiskovin mezi Prahou a Londýnem. Společně se svým otcem a dalšími šesti signatáři Charty 77 byl zadržen a strávil rok ve vězení. Po propuštění s prací v disentu pokračoval.

V 80. letech se podílel na vydávání samizdatových Lidových novin. Stál také u zrodu Informačního servisu, ze kterého se později stal týdeník Respekt. Aktivně se účastnil sametové revoluce a stal se mluvčím Občanského fóra. V roce 1998 byl zakladatelem a předsedou politické strany Unie svobody.

Monika MacDonagh-Pajerová pocházela z rodiny intelektuálů, rodiče se přátelili se signatáři Charty 77. Na gymnáziu ji vyslýchala Státní bezpečnost a zavedla na ni signální svazek jako na nepřátelskou osobu. Důvodem bylo, že vyučovala anglicky a německy disidenty, kteří se chystali opustit Československo.

Dne 17. listopadu 1989 moderovala demonstraci na pražském Albertově, kterou studenti svolali u příležitosti 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty. Zúčastinila se i průvodu na Národní třídě, který byl rozehnán silou. Poté se stala mluvčí studentského stávkového výboru.

V 90. letech nastoupila na Ministerstvo zahraničních věcí a působila jako kulturní atašé na československém a českém velvyslanectví v Paříži. Později pracovala v Radě Evropy nebo pro Českou televizi. Je autorkou či spoluautorkou několika knih - na téma sametová revoluce a Evropská unie nebo knihy koláží Jiřího Koláře.

Michael Kocáb je zakládající člen hudební skupiny Pražský výběr, která měla v letech 1982-1987 zakázanou činnost. Roku 1989 spolu se skladatelem Michalem Horáčkem založil iniciativu Most, která zprostředkovávala vyjednávání mezi vládnoucími a disidentskými kruhy.

Z jazzmana a rockera se od 17. listopadu stal zakládajícím členem Občanského fóra. Mezi jeho největší zásluhy patří vyjednání odsunu sovětských vojsk z Československa a navržení Václava Havla do funkce prezidenta.

V letech 1989-1991 byl poslancem Federálního shromáždění, které opustil po definitivním odchodu sovětských vojsk. Mezi lety 1993-2003 byl externím poradcem prezidenta Václava Havla, později se začal opět věnovat hudbě. Do politiky se vrátil ještě jednou, a to v roce 2009, když byl jmenován ministrem pro oblast lidských práv a národnostních menšin, o rok později podal na svou funkci demisi.

Jaroslav Šabata byl politik a politolog, reformní komunista v období pražského jara a přední osobnost sametové revoluce v Brně. Mimo byl rovněž autorem Malého akčního programu, který v 60. letech minulého století popisoval cíle části levicové opozice.

Vyrostl v česko-německé rodině, jeho matka byla Němka. Na konci druhé světové války vykonával nucené práce, po válce vstoupil do komunistické strany. Byl podporovatelem demokratizace Československa v období před vpádem vojsk Varšavské smlouvy, proti které se postavil. V roce 1969 byl zbaven všech politických funkcí.

Šabata připravoval první velkou letákovou akci, vyzývající k neúčasti u voleb. Krátce před jejím ukončení byl uvězněn a odsouzen k 6,5 letům vězení. Později podepsal Chratu 77, na jaře 1978 se stal jejím mluvčím.

Během sametové revoluce byl jednou z jejích hlavních brněnských tváří. Po revoluci působil ve vrcholné politice, stal se představitelem Občanského fóra a poslancem Federálního shromáždění.