Zámek Duchcov připomíná 300 let Giacoma Casanovy. Svůdníka, který šokoval společnost

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Letos 2. dubna uplyne 300 let od narození Giacoma Casanovy. Tedy muže, jehož jméno se stalo synonymem milovníka a dobrodruha.

Přestože byl považován především za svůdce žen, jeho život byl mnohem pestřejší. Působil jako diplomat, spisovatel, intelektuál a cestovatel, jenž prošel většinu Evropy a setkal se s mnoha významnými osobnostmi své doby.

Giacomo Casanova se narodil 2. dubna 1725 v Benátkách do herecké rodiny jako nemanželské dítě Giuseppa Casanovy a Zanetty Farusi. Jeho rodiče ale v Casanovově raném věku získali angažmá v Londýně, a malý chlapec tak připadl do péče své babičce Marzii.

Své dětství později popisoval jako dětství neopečovávaného dítěte. Ačkoliv se Casanovovi nedostávalo tolik lásky, jak by si představoval, jeho babička mu zajistila výborné vzdělání. Zakončil ho studiem práv na Padovské univerzitě, kde v roce 1742 odpromoval. Právnické kariéře se ale nikdy nevěnoval. Více než zákony ho totiž přitahovalo dobrodružství a společenský život.

Po studiích odešel do Říma, kde získal místo v domácnosti španělského kardinála Acquavivy. Jeho temperament a náklonnost k ženám ho však brzy přivedly do potíží, když v kardinálově rezidenci ukryl mladou dívku. Kvůli tomuto incidentu musel Řím opustit.

Vrátil se do Benátek, kde se živil jako houslista v divadle San Samuele. Přestože byl nadaným hudebníkem, jeho styky s benátskou šlechtou vzbudily podezření úřadů, a tak se rozhodl odejít.

Casanova byl nejen okouzlujícím společníkem, ale také iteligentním člověkem, díky čemuž si dokázal získat přízeň několika vlivných lidí. V roce 1749 se seznámil s Henriette, kterou později označoval za svou osudovou lásku. Krátce poté vstoupil do zednářské lóže v Lyonu, což mu otevřelo dveře k významným osobnostem Evropy, včetně Voltaira, Benjamina Franklina nebo Mozarta.

O pět let později se vrátil do Benátek, tam však byl záhy zatčen a uvězněn v obávaných olověných komorách Dóžecího paláce. Důvodem byly jeho četné aféry, často s vdanými ženami, podvody a údajné spojení s okultismem. Po více než roce se mu podařilo uprchnout, čímž si vysloužil pověst odvážného dobrodruha. Situaci později popsal v knize Můj útěk z olověných komor benátských.

Po útěku z Benátek se opět uchýlil do Paříže, kde se rychle stal oblíbenou osobností společenského života. Tam potkal svého přítele z dřívějších dob – diplomata abbého de Bernise, který v Paříži získal ministerský post. Casanova tak měl díky této známosti nejen podporu, ale i ochranu.

Nic mu tedy nebránilo v cestě k tomu, aby dělal to, co mu šlo nejlépe - okouzlování společnosti. Navázal vztah se zámožnou aristokratkou, markýzou Jeanne d’Urfé, která jej financovala, a Casanova si tak mohl dopřát život na vyšší noze.

Casanova ale ve Francii jenom nelelkoval. Napřílad založil národní loterii, která měla přispět k posílení státního rozpočtu. Jeho návrh prošel schválením úřadů a 27. ledna 1758 byl jmenován výběrčím.

Další roky zasvětil cestování. Navštívil Holandsko, Švýcarsko, Itálii i Rusko, kde se setkal s carevnou Kateřinou II. Nevyhýbaly se mu však ani skandály. V Polsku se například zapletl do souboje s hrabětem Branickým, což ho donutilo k dalšímu útěku. Roku 1769 těžce onemocněl v Provence, kde se o něj starala již zmíněná Henriette.

Ke konci života se Casanova usadil v severozápadních Čechách na zámku v Duchcově, kde pracoval jako knihovník hraběte Josefa Karla Emanuela z Valdštejna. Práci ovšem vnímal jako ponižující a v roli „služebníka“, jak se sám nazýval, se mu nelíbilo.

Na zámku napsal své slavné Paměti, obsáhlé dílo, jež poskytuje jedinečný vhled do života v 18. století. Nejvíce v něm popsal právě své milostné pletky, kterých nebylo málo. Zemřel 4. června 1798 ve věku 73 let.