S Němci se pral už jako kluk, u Tobruku a Dunkerque s nimi bojoval na život a na smrt

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Stanislav Hnělička začínal boj proti Němcům jako vojín. Když v roce 2016 skonal, měl veterán od Tobruku a Dunkerque hodnost brigádního generála. V letech 1941 až 1945 bojoval na Blízkém východě, v severní Africe a s obrněnou brigádou se účastnil obléhání francouzského Dunkerque.

Díky statečnosti a zásluhám za druhé světové války ho tak v 94 letech zdobily nejen dvě Medaile za chrabrost a dva Československé válečné kříže 1939, ale také řád Bílého lva nebo nejvyšší francouzské státní vyznamenání Řád čestné legie.

Seznam Zprávy získaly svědectví o generálu Hněličkovi od libereckého novináře a spisovatele Jana Šebelky, který s ním před časem sepsal vzpomínkovou knihu Byl jsem tobruckou krysou. Silnému vlastenci Hněličkovi už tehdy bylo 86 let a Šebelkovi vyprávěl příběhy, které by si jinak vzal do hrobu a upadly by v zapomnění.

Podle třiasedmdesátiletého Jana Šebelky by život Stanislava Hněličky vydal na několik románů. Narodil se 12. února 1922 a vyrůstal v Liberci, kde za první republiky tvořili obyvatelstvo zhruba z devíti desetin sudetští Němci a jen z desetiny Češi. Vlastenectví se v něm probouzelo již při krvavých rvačkách mezi českými a německými kluky. A pak zesílilo, když po nástupu Adolfa Hitlera do funkce říšského kancléře vyvolávali henleinovci v Sudetech národnostní konflikty.

Jakmile Československo přišlo na podzim 1938 o pohraniční oblasti, uchýlila se rodina Hněličkových k příbuzným do Mladé Boleslavi. Stanislavova maminka se akorát ještě na skok vrátila do německého Liberce pro rodinný majetek. Když ho však odvážela na kárce, henleinovci ji kamenovali a do Mladé Boleslavi se vracela zakrvácená.

Stanislav se tehdy zařekl, že si to s nacisty jednou vyřídí. A tohoto postoje se opravdu držel. Po vypuknutí druhé světové války v září 1939 v něm uzrálo rozhodnutí postavit se nacistickému Německu po boku spojeneckých vojsk.

V prosinci 1940, když mu bylo 18 let, utekl z okupovaného Československa přes Rakousko do Jugoslávie. Zkoušel to už na začátku roku 1940, ale chytili ho v Rakousku u Neziderského jezera a málem skončil v koncentračním táboře. „Uspěl až napodruhé v prosinci. Uprchl z rakouského města Steyr, kam se mu povedlo dostat na práci pro Německou říši. Třistakilometrovou cestu do dnešního Slovinska zvládl za čtyři dny skoro bez jídla,“ vypráví Jan Šebelka.

Přes Julské Alpy se prodíral po pás v závějích. Když se potřeboval alespoň na chvíli prospat, usínal ve sněhu na bobku jak zajíc. Dostal se pak až na Blízký východ, kde se stal příslušníkem československého pěšího praporu.

S tímto praporem pak v letech 1941 a 1942 bránil libyjský Tobruk. Strategický přístav hájil československý pěší prapor před Italy a Němci od 21. října 1941 do dubna následujícího roku, velel mu podplukovník Karel Klapálek. V poušti u Tobruku padlo 14 československých vojáků, další desítky utrpěly lehká i těžká zranění.

Od Stanislava Hněličky se Jan Šebelka o tomto válečném dramatu dozvěděl i řadu detailů, jaké se běžně o takových událostech nevyprávějí. Na boje poskytují autentický pohled, včetně hygienických podmínek. „Vojáci v poušti u Tobruku neměli toaletní papír, zadnici si utírali natrhanými obvazy. Na den dostávali jen dva a půl litru vody, takže se takřka nemyli. Trápily je mraky pouštních blech,“ vyjmenovává jejich strasti Jan Šebelka. Hněličku pak ještě ke všemu uštknul škorpión.

To ale nebylo vše. Stanislava Hněličku a jeho spolubojovníky štvalo, že bojovali tak dlouhou dobu bez vystřídání. „V Anglii přitom byly tisíce vojáků, kteří se tam učili kvérgrify (cviky se zbraní – pozn. red.). A chodili v šest ráno na rozcvičky,“ zlobil se Hnělička ještě po 66 letech při povídání s Janem Šebelkou.

Hnělička naopak velmi chválil velitele, podplukovníka Karla Klapálka, který u Tobruku stále zůstával s vojáky československého praporu. V dalším průběhu války se přesunul na východní frontu a na podzim 1944 patřil mezi velitele při Karpatsko-dukelské operaci. Podle Stanislava Hněličky pak na Dukle litoval, že nemá své vojáky od Tobruku. Volyňským Čechům nebo Rusínům naverbovaným do 1. československého armádního sboru totiž scházely bojové zkušenosti a Němci je převyšovali.

Na přelomu let 1942 a 1943 se na Tobruk a další severoafrická bojiště vrátil z Blízkého východu mnohem početnější československý protiletecký pluk. U něj dál sloužil i Stanislav Hnělička a podílel se tak na porážce německých a italských jednotek v severní Africe.

V červenci 1943 se příslušníci pluku přesunuli přes jihoafrické Kapské město do Anglického Liverpoolu a začlenili se do vznikající Československé samostatné obrněné brigády.

V řadách této brigády pak bojoval Hnělička od 7. října 1944 až do 9. května 1945 proti německé posádce opevněné ve francouzském přístavu Dunkerque u Severního moře. Čechoslováci město obléhali po boku britských a francouzských jednotek. Zadržovali tam dobře vyzbrojenou německou posádku, aby nemohla podnikat výpady do zad spojeneckých jednotek, postupujících do třetí říše.

Město hájilo zhruba 12 tisíc Němců, asi dva tisíce z nich tvořili příslušníci SS. Přístav přeměnili Němci na takřka nedobytnou pevnost. První útok zahájili Čechoslováci a jejich spojenci 28. října 1944, tedy na 26. výročí vzniku Československé republiky. Druhá ofenziva následovala 5. listopadu. Němci sice utrpěli nemalé ztráty, Dunkerque však uhájili. Až do konce války se pak u Dunkerque odehrávaly menší střety, k žádné větší bojové akci už nedošlo. Až 9. května 1945 velitel německé posádky podepsal kapitulaci.

U Dunkerque válčil Hnělička jako řidič tanku a obrněného transportéru. Zažil tam také velmi smutný okamžik, Němci usmrtili jeho spolubojovníka od Tobruku, nejstaršího z Hněličkovy africké jednotky – „Tátu“ Melichara. O život přišel u děla při německém ostřelování.

Obránci Dunkerque spustili zuřivou kanonádu na československé pozice dokonce i na Štědrý den. Vyprovokoval je k tomu německý vánoční šlágr Stille Nacht, heilige Nacht (Tichá noc, svatá noc), který obléhatelé pustili z amplionu směrem na pevnost. „Až po kapitulaci Němců jsme se dozvěděli, že palbu zahájili, poněvadž si mysleli, že chceme rozptýlit jejich pozornost a začít s útokem,“ vysvětlil Stanislav Hnělička Janu Šebelkovi při psaní knihy.

Právě za odvahu v boji o Dunkerque získal Stanislav Hnělička medaili Za chrabrost. A nejen to. „Válečný kříž jsem obdržel za přepadení německé hlídky a její zajetí,“ prozradil také Šebelkovi. Samotný vzal tehdy do zajetí najednou deset Němců. Prošacoval je a sebral jim 30 tisíc franků. Peníze od nepřítele mu později posloužily, když se dostal na dovolenou do Paříže. Aby se od náročných bojů odreagoval, spolu s kamarády je utratil po svém – v luxusním hanbinci.

Hnělička se vrátil do vlasti v roce 1945. Po necelých třech letech se pak ovšem v Československu zmocnili vlády komunisté. A jak to bylo časté u vojáků se zkušeností ze západních armád, o rok později skončil sedmadvacetiletý válečný veterán ve vězení.

Naštěstí ne nadlouho, ale perzekuce pokračovaly i nadále. V padesátých letech se musela jeho rodina v Liberci vystěhovat ze svého bytu k rodičům. Jeho paní si směla vzít jen peřiny, jemu komunisté zabavili i britskou uniformu. A za čas ho čekalo nemilé překvapení. Potkal funkcionáře KSČ, jak se prochází po Liberci v jeho vojenské bundě z Anglie, s odpáraným hodnostním označením.

Totalitní režim se v dalších desetiletích snažil vojáky od Tobruku a ze západní fronty vymazat z historie a z paměti obyčejných lidí. Udělala z nich občany druhé kategorie. „Stanislav Hnělička na mě ale nepůsobil jako zapšklý člověk. Byl úžasně skromný,“ tvrdí Jan Šebelka.

V listopadu 1989 se během sametové revoluce zhroutila komunistická moc. Až tehdy se veteráni od Tobruku či Dunkerque dočkali uznání a zasloužených poct. Stanislav Hnělička ale nemyslel na sebe. Využil obnovené svobody k připomenutí válečných zásluh československých vojáků na západní frontě.

Ve věku 70 let věnoval ze svých úspor 27 tisíc korun na vybudování nového pomníku v muzeu Míru ve francouzském Caen. Zakryl starší pomník, vztyčený ještě v době, kdy v Československu byli u vesla komunisté. Zdobil ho totiž státní znak s rudou pěticípou hvězdou.

Ještě ve svých 87 letech pak Hnělička spolu se svým synem Stanislavem mladším vzal na legendární místa západní fronty 20 libereckých středoškoláků. V roce 2009 odjeli do francouzského Dunkerque a do belgického De Panne. Mohli tak poznat bojiště, na kterém příslušníci československé obrněné brigády umírali za svobodu své vlasti. A dozvědět se, jak si Francouzi a Belgičané váží československých vojáků, kteří u nich válčili proti nacistickému Německu.

„Pokud šel Stanislav Hnělička s rytířským Řádem čestné legie po ulici ve Francii, lidé ho zdravili vojenským pozdravem. V Česku ale lidi jeho ‚metály‘ často ani nepoznali. Díky němu jsem si uvědomil, jak málo si u nás ceníme veteránů druhé světové války,“ komentuje Jan Šebelka.

Stanislav Hnělička zemřel 4. listopadu 2016 v Liberci. V Šebelkově knize se představuje mimo jiné jako nepoddajný člověk. Když byl ještě poddůstojníkem, opovážil se vyděsit výbuchem granátu kapitána československé armády. Příčila se mu nafoukanost mnohem výše postaveného velitele, jemuž na rozdíl od „tobruckých krys“ scházely zkušenosti z těžkých bojů.

Válečný veterán se Janu Šebelkovi také přiznal, že ve válce se nedalo vydržet bez notné dávky cynismu. Jen kousek od něj například u Dunkerque padl velitel ženistů, jehož usmrtil německý odstřelovač. Mladý voják si tehdy řekl: „Tak to dostal. Měl jsem štěstí, že to netrefilo mě.“

Přesto ho zasáhla událost v souvislosti s jeho kamarádem, českým Židem Vilémem Berglerem. Bergler mu jednoho dne řekl, že dnes zemře, poněvadž se mu zdál sen, jak ho zcela bílá matka s bílými vlasy zve rukou k sobě. Jako Židovku ji Němci uvrhli do koncentráku, kde přišla o život. Hněličkův kamarád poté skutečně zahynul přesně tak, jak předpověděl.

Českoslovenští vojáci byli při bojích připraveni na smrt každý den. „Zajetí pro nás neexistovalo. Říkali jsme si mezi sebou: Kdybych nemohl, tak mě zastřel,“ prohlásil Stanislav Hnělička při křtu zmiňované knihy.

Stanislava Hněličku a další československé vojáky od Tobruku považuje Jan Šebelka za vlastence, jací se nyní už nevyskytují. Sám Hnělička mu před 16 lety řekl, že v disciplíně „Vlastenectví“ jsou Češi pravděpodobně poslední na světě. „Vlastenectví se vyměnilo za jakési povykování na stadionech, ale především jsme ho u nás vyhandlovali za peníze,“ zněl Hněličkův názor.

Na otázku, jestli by šel znovu bojovat za svou vlast, mu Hnělička odpověděl: „Vlast nejsou jen lidé, ale také celá země se svou historií. Za ni bych šel do války znovu. To mělo a má význam a smysl. Nevím ale, jestli si lidé, kteří zde žijí, něco takového zaslouží.“