Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na návsi v Michalovicích, malé vesnici kousek od Havlíčkova Brodu, stojí u rybníčku kamenný sloup s československým znakem. Na podstavci z leštěné žuly je vyrytý zlatý nápis Památce padlým, pod ním šest jmen. První řádek patří Františku Kutlvašrovi, československému legionáři v Rusku, který padl na začátku července 1917 v památné bitvě u Zborova.
O několik málo desítek metrů dál pod návsí je na sloupku u plechové brány do dvora jednoho ze statků další pamětní deska. Nese jméno Františkova bratra Karla Kutlvašra, rovněž legionáře, hrdiny mnoha bitev první světové války a legendárního velitele Pražského povstání z května 1945. Kamenné vzpomínky na dva bratry, na dva rozdílné osudy.
Magazín Seznam Zpráv
Cestování | Jídlo | Životní styl | Architektura | Historie
Právě zde, ve statku s č. p. 5, se Karel Kutlvašr 27. ledna 1895 narodil. A zrovna odsud ho v polovině dubna 1913 odvezl bratr bryčkou na nádraží, aby započala jeho pozoruhodná životní etapa. Selský synek odjel na zkušenou ze soustátí habsburské monarchie, kde Češi stále hledali svoje emancipované místo. Vrátil se až po téměř sedmi letech jako významná osobnost a důstojník Československé republiky, kterou se svými spolubojovníky pomohl vybudovat.
Život Karla Kutlvašra kopíruje pohnuté osudy českého národa první poloviny 20. století. Nejprve nadšení z budování hrdého samostatného státu. Posléze vzepětí Čechů proti agresi hitlerovského Německa dovršené odhodlanou mobilizací, ale záhy zardoušené podpisem mnichovské dohody. Potupná okupace následovaná obavou o osud národa. Pak vytoužené vítězství nad nacismem. A nakonec nástup komunistů a jejich nelítostný boj se všemi, kteří ctili svobodu a demokratické hodnoty.
Generál Kutlvašr byl deset měsíců po komunistickém puči v prosinci 1948 zatčen a v květnu následujícího roku v procesu, který odpovídal pokřivenému justičnímu divadlu, degradován na vojína a odsouzen za smyšlený zločin velezrady k těžkému doživotnímu žaláři.
Po téměř osmdesáti letech byla v rodinné pozůstalosti příbuzných Karla Kutlvašra nalezena korespondence uvězněného generála, který podle svědectví spoluvězňů patřil k nejšikanovanějším „muklům“. Dopisy dokládají nejen absurditu a krutost totalitního systému, ale představují i nezdolného ducha generála, jenž nikdy neztratil svou důstojnost, noblesu a zájem o druhé. A rovněž lásku ke své manželce Jelizavetě.
26. srpna 1956, věznice Leopoldov.
„Má nejdražší!
Děkuji ti vřele za Tvou milou návštěvu a vůbec za vše. Vzpomínám na naše 36. výročí. Blahopřát k němu zatím nebudu, když vlastně žádné není. Líbám Tě, za čtrnáct dnů budu psáti Tobě a moc se těším na zprávy o Tobě a od Tebe. Karly.“
S Jelizavetou Kutlvašrovou ho pojilo mimořádně silné pouto po celý život. Možná o to silnější, když byli nuceně odloučeni. Toto odloučení trvalo bezmála jedenáct let. Tak dlouho byl nakonec někdejší velitel povstalecké Prahy za mřížemi.
Oblíbený a Pražany oslavovaný velitel komunistům překážel. A rovněž z jeho vlivu měli strach. Legionářská minulost a demokratické smýšlení z něj udělaly „nepřítele lidu“. V jeho uvěznění však sehrály klíčovou roli nejen zájmy komunistů, ale i sovětská pomstychtivost.
Generál Kutlvašr byl totiž jedním z těch, kteří na samém konci války v Evropě po čtyřech dnech krutých bojů v Praze dojednali s nepřítelem podmínky kapitulace německých jednotek. A to výměnou za jejich volný průjezd městem do zajetí ozbrojenými silami západních Spojenců.
Tehdy Kutlvašr při odchodu z místnosti, kde 8. května 1945 k podpisu dohody došlo, lakonicky pronesl: „Toto bude mít ještě dohru.“ Nemýlil se. Sověti signatářům nemohli odpustit, že si dovolili v jejich sféře vlivu cokoliv zásadního udělat bez jejich požehnání. Praha se odhodlaným bojem a kapitulací nepřítele osvobodila sama. Rudá armáda dorazila do města až nazítří. To se sovětskému vůdci Stalinovi politicky vůbec nehodilo.
26. srpna 1956, věznice Leopoldov.
„Milý bratře!
Po víceleté pauze mám konečně možnost napsati Ti přímo. Za tu dobu jsem se několikrát snažil podati Ti nějakou zprávu, ale nepodařilo se to. Prosím, abys Ty i ostatní sourozenci byli ujištěni, že jsem těžce nesl odřezanost od Vás a vzpomínal na Vás všechny s plnou bratrskou věrností, láskou a oddaností.“
V tu dobu byl pisatel za mřížemi již sedm a půl roku. Naděje na předčasné propuštění žádné. Tísnivé, kruté zoufalství. Leopoldov u slovenské Trnavy, odkud citované psaní směřovalo, navíc patřil k nejobávanějším kriminálům komunistického Československa. Příliš si však nezadal s vězením na někdejším středověkém hradě Mírov, jak lze vyčíst ze starších dopisů.
24. listopadu 1950, vojenská trestnice v Opavě.
„Konečně mám možnost, abych vám mohl napsati v rámci řádných dopisů. Již tomu budou celé dva roky, co jsem za mřížemi. Pětapadesát týdnů jsem byl na Mírově v přísné izolaci na vodové a bramborové stravě. 6. listopadu jsem byl převezen. Je to zde ústav moderní s ústředním topením a splachovacími klozety. Máte představu, co to v kriminále znamená? Jsem přesunem moc a moc překvapen a nečekal jsem tak brzkého vypadnutí z prokletého Mírova. Je to velmi napínavá perioda života. Kolik dramat a momentů, které jsem předtím znal jen podle literatury a podle zážitků druhých…“
Na zmiňovaný Mírov byl Karel Kutlvašr odeslán z pankrácké věznice několik měsíců po odsouzení. Těsně předtím se mu po někom spřízněném podařilo propašovat „ven“ moták.
18. srpna 1949, Pankrácká vazební věznice.
„Za osm měsíců, co jsem za mřížemi, bylo již deset poprav. Viděl jsem i nástroj a místo, kde se to provádí, a tak mám o tom zcela živou představu. Nyní tu sedm odsouzených nešťastníků s úzkostí a napětím čeká na svůj osud. Vzpomeňte jich denně, modlete se za ně, pokud jste věřící. Já aspoň jsem prožil více než půl století a s hrdostí se mohu ohlédnout zpět. Ale co je zde mládeže při vstupu do života! Děti, chlapci se stávají vězni či trestanci za svůj idealismus, za lásku ke svobodě, za své přesvědčení. Jakou budoucnost mohou mít ti, kteří takto jednají s mladým pokolením?“
V pozůstalosti se dochovalo i několik dopisů adresovaných Karlu Kutlvašrovi do vězení. Bratři či synovci zpravidla popisují běžný život rozvětvené Kutlvašrovy rodiny a příbuzenstva a zachycují – byť poněkud skrytě – těžký osud sedláků na venkově Vysočiny, které v té době drtily státem předepsané zemědělské normy a perzekuce spojená s násilnou kolektivizací.
Nicméně spolu s tím korespondence zachycuje i úctu, kterou vůči svému příbuznému pisatelé chovali. Například synovec Václav Švec 12. dubna 1949 napsal:
„Věnuji se nyní historii odboje za první světové války a s největším zájmem pročítám průběh bojů Vás legionářů v Rusku. Uvědomuji si velikost a závažnost – v tehdejší době – když jste se již počátkem srpna 1914 přihlásil v Kyjevě dobrovolně do boje za svobodu vlasti. Sledujeme s pocity hrdosti Vaše vlastenecké činy – průběh Vaší vojenské dráhy a máme před zraky všechny Vaše nejvyšší vojenská vyznamenání. Pak druhý odboj. Těch Vašich zásluh nebude nikdy v žádném případě a za žádných okolností zapomenuto. Vždy budou mluvit řečí jasnou!“
Václav Švec, továrník z Havlíčkova Brodu, jemuž byl podnik komunisty záhy po politickém převratu znárodněn, se zmýlil. I tento článek je důkazem, že naštěstí jen částečně.
Po čtyři desítky let bylo Kutlvašrovo jméno systematicky vymazáváno z dějin. Pražské povstání z května 1945 zahalila smyšlenka, že šlo o vzpouru „pracujícího lidu pod vedením komunistické strany“. A nic na tom nezměnila ani amnestie z poloviny roku 1960, na základě níž byl generál propuštěn. Plné rehabilitace se dočkal až po roce 1989. „Tak tedy začíná třetí fáze našeho života, buď k nám milostiv laskavý Pane Bože!“ napsala Jelizaveta v onom roce 1960, čtyři dny po manželově propuštění. Vyslyšena nebyla.
Dlouholeté strádání v komunistických žalářích se hluboce podepsalo na zdravotním stavu Karla Kutlvašra. Zemřel během rutinní zdravotní prohlídky 2. října 1961.
„Ve dveřích místnosti, kde ho měli vyšetřit, se Karlíček zapotácel a padl do rukou asistenta kráčejícího za ním. Než mohli cokoli udělat, zemřel. Infarkt. Už třetí, dva ho postihly ve vězení, ale o tom mi neřekl, abych si nedělala starosti,“ zachytil o několik let později vzpomínky generálovy manželky spisovatel Roman Cílek.
„A představte si, že – aniž by to tušil – umřel v náručí člověka, jehož táta dělal mému manželovi pobočníka u 1. pluku v ruských legiích. Ten lékař se jmenoval Vladimír Endt. A jeho otec František byl svědkem našeho seznámení v Kansku na Sibiři v roce 1919,“ dodala Jelizaveta.
Na Olšanských hřbitovech v Praze stojí v řadě hrobů nenápadný náhrobek z černé žuly. Odpočívají zde manželé Kutlvašrovi. Na podstavci jsou zlatým písmem vyryta tři slova, životní krédo selského synka z Michalovic, jehož osud se tak silně prolnul s naší nedávnou historií. Dieu – Patrie – Noblesse. Bůh, vlast, šlechetnost.
Poznámka: Autor je praprasynovcem Karla Kutlvašra.
