Příběh generála Krejčího: Legionářského hrdinu nacisté trýznili v Terezíně

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zatímco v protektorátu Čechy a Morava v létě 1939 nacistický okupační aparát utahoval okovy své nadvlády a začínala oficiálně platit rasová nařízení norimberských zákonů zaměřených proti židům, v sousedním Polsku probíhaly horečné přípravy na válku.

Skutečnosti, že Polsko bude dalším Hitlerovým cílem, si byl dobře vědomý i generál Ludvík Krejčí – vynikající stratég, jenž byl pouhý rok před tím hlavním velitelem mobilizované československé armády, která byla připravena čelit očekávané invazi německých sil do naší země.

Byl to muž, který za první světové války prošel řadou bojů. A to jako jedna z legend našich legií v Rusku, kde mimo jiné velel druhé československé divizi a v březnu 1918 se vyznamenal ve slavné bitvě u Bachmače a také v bojích u Marjanovku.

Po mnichovským diktátem vynuceném odstoupení pohraničí a demobilizaci armády se vrátil na pozici náčelníka Hlavního štábu. Ovšem na základě vytrvalého tlaku Berlína i některých představitelů domácí politické scény sám krátce před začátkem nacistické okupace českých zemí odešel na „zdravotní dovolenou“.

Přemýšlel, co dál. Odejít za hranice a zapojit se do budoucího formování zahraničního odboje? Jak lze vyčíst z generálových písemných poválečných vzpomínek, sám o odchodu velmi vážně uvažoval, ba se k němu dokonce odhodlal.

A to navzdory tomu, že pro tak exponovanou osobnost prvorepublikové armády byla v tomto ohledu podobná akce mimořádně komplikovaná. Byl totiž pod dohledem gestapa a jeho přisluhovačů. „Lidé se mi vyhýbali ze strachu, aby nebyli kompromitováni. Nikdo se mi nesvěřil, že odchází za hranice. Nikdo mne nevyzval, sám jsem nevěděl, na koho se obrátit,“ líčil ve svých soukromých poválečných záznamech.

„Práskače“ měl i doslova na prahu svého bydliště. „Domovník Walter, Malá 4, kam jsem se přestěhoval ze štábu, se přihlásil k Němcům. Po opuštění bytu byl můj pohyb v Praze sledován, bohudíky příliš hloupě a nápadně. Prakticky zváženo, byl jsem izolován od vnějšího světa,“ poznamenal si generál, který si navíc nebyl jistý, jestli by o něj byl mezi představiteli někdejší Československé republiky v exilu vůbec zájem.

Jak v knize Zapomenuté osudy, zločiny a tajemství druhé světové války autora tohoto článku uvádí historik Pavel Šrámek, Krejčí by byl ve strukturách teprve později se formujícího zahraničního odboje nejspíše odsunut na nějakou spíše formální funkci.

„Vedoucí pozice převzali generálové Sergěj Ingr, Antonín Hasal a další, kteří byli před okupací vůči generálu Krejčímu v podřízených pozicích. Je otázkou, zda by v případě odchodu Ludvíka Krejčího do zahraničí byli ochotni se mu podřídit a přepustit mu vedoucí postavení, zvláště když mezi ním a generál Ingrem se objevily na podzim 1938 rozpory,“ vysvětlil Šrámek.

Přesně před 85 lety, v létě 1939 a tedy jen několik týdnů před německým útokem na Polsko, kterým začala druhé světová válka, se navzdory všem rizikovým okolnostem Ludvík Krejčí rozhodl protektorát opustit.

„Bylo třeba jednat rychle, neboť v těch dnech začínal se prý projevovat nástup německých vojsk na polskou hranici. V tom týdnu pořádaná dvoudenní zemědělská exkurze do prostoru Českého Brodu se hodila pro utajení mého odchodu před rodinou,“ uvedl Krejčí v písemných vzpomínkách, které ve spolupráci s generálovou dcerou Marií Žižkovou uspořádal již citovaný historik a archivář Pavel Šrámek.

Své ženě Marii generál nic neřekl. Po její červnové operaci spojené se zánětem slepého střeva to nepovažoval podle svých slov za vhodné „z lidských a také z bezpečnostních důvodů“.

Samotný přechod hranice generál Krejčí popisoval velmi obšírně. Stručně jej lze shrnout tak, že odchod měl koordinovat jistý zaměstnanec Ministerstva školství Calábek a dojít k němu mělo poté, co se Krejčí potká s řídicím učitelem Zimmerem u divadla v Moravské Ostravě a společně pak vyrazí přes hranice.

Jenže vinou ztracených klíčů od auta, několika poruch a nucené cestě do Moravské Ostravy přes méně frekventované, a tedy slaběji hlídané silnice nabrali Krejčí s řidičem toho dne oproti plánu několikahodinové zpoždění.

„Tři hodiny u divadla v Moravské Ostravě čekající ředitel Zimmer musel se stát nápadným i méně kvalifikovanému agentovi gestapa. Při našem setkání pozná snadno, že jde o schůzku osob navzájem se neznajících. Zahájí sledování a vše je ztraceno. Kdo nemá zkušenosti ve zpravodajské službě, netuší, jak zrádným se může stát tak velké zpoždění. Při mých zkušenostech a svědomí necítil jsem se oprávněn vydávat všanc životy osob do věcí zasvěcených a mně tak nezištně a ochotně pomáhajících. Požádal jsem majitele auta, aby obrátil a vrátili jsme se zpět. Osudové rozhodnutí padlo. Zda správné, či nesprávné, nebude nikdy nikdo vědět.“

Ještě v dalších měsících Ludvík Krejčí opakovaně sondoval možnosti svého odchodu za hranice, ale vše se jevilo v kontextu sledování gestapem jako nereálné. „V době po napadení Polska jsem mluvil s kancléřem dr. Přemyslem Šámalem. Dle jeho slov byl ještě možný přechod s batohem na zádech přes Slovensko a Maďarsko. To bylo nad mé síly,“ konstatoval Krejčí, jemuž v té době bylo 49 let.

Pro vysvětlení nutno dodat, že Přemysl Šámal byl dlouholetý přednosta Kanceláře prezidenta republiky, jenž od začátku okupace patřil k předním odbojovým činitelům. Později, v lednu 1940, ho zatklo gestapo, poté byl vězněn v Berlíně, kde následně zemřel během léčení v nemocnici.

Na řadu tedy u Ludvíka Krejčího přišly úvahy, zda se zapojit do domácího odboje. Jako zkušený voják věděl, že to je při jeho veřejné známosti a za situace, kdy je v hledáčku gestapa, v podstatě nemožné. Přesto o tom hovořil právě s Přemyslem Šámalem.

Když se po nějaké době náhodně potkali na pražském Karlově mostě, chtěl jej Krejčí zastavit a znovu si promluvit. Ovšem kancléř mu důrazně naznačil, ať to nedělá. „Tušil jsem, že je zle. Utvrdilo mě to v přesvědčení, že osoby příliš známé a exponované svou minulostí nejsou vhodné pro řídicí úkoly podzemního odboje.“

Praha byla vzhledem k neustálému špiclování pro generála Krejčího již příliš riziková adresa. Proto se i s rodinou přestěhoval do Jablonného nad Orlicí, kde to všichni dobře znali. V České ulici čp. 5 totiž bydleli rodiče jeho manželky Marie.

A právě zde se v lednu 1941 odehrála podivná návštěva, která zásadně ovlivnila generálův život na další léta. Zavítal za ním jistý penzionovaný železniční zřízenec Josef Adrián z Kolína. Tvrdil, že byl jedním z mužů, kterým Krejčí velel v ruských legiích. Dokonce mu ukázal fotografii z té doby. Generál si na něj nepamatoval, zůstal tedy ve střehu.

Adrián posléze začal naznačovat cosi o přípravách nové odbojové organizace. Jeho jednání bylo podivné a naivní, až to bylo podezřelé. Krejčí proto schůzku brzy ukončil. Adrián se jej přesto pokusil ještě v létě téhož roku znovu kontaktovat. Avšak o několik týdnů později, 14. října 1941, generála vyhledal někdo jiný – byli to příslušníci gestapa.

Krejčí byl po zadržení zběžně vyslechnutý na místní četnické stanici. V domě, kde s rodinou bydlel, přitom již ve stejnou dobu probíhala razie. Následně byl Krejčí převezen na královéhradecké gestapo. Výslechy se sice obešly bez bití, ovšem psychický tlak byl nezměrný. Krejčí byl posléze konfrontován s taktéž zatčeným Adriánem, s nímž bylo však zacházeno tvrději, a tak brzy začal o schůzce s generálem mluvit. „Rozhodl jsem se zapírat do krajnosti,“ vzpomínal Krejčí.

V tu dobu již svíral otěže života v protektorátu svou ocelovou pěstí zastupující říšský protektor SS-Obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich. Zatčen byl dosavadní ministerský předseda Alois Eliáš, popraveni byli někteří přední představitelé někdejší československé armády. Měl být Krejčí další na řadě?

Ve čtvrtek 27. listopadu 1941 byl Ludvík Krejčí spolu s dalšími vězni autokarem převezen do Malé pevnosti Terezín, která sloužila jako policejní věznice pražského gestapa.

Jako „nováček“ byl nejprve přidělen do stavebního komanda, ale brzy se dostal ke štípání dřeva u splavových mlýnů. To se ukázalo jako šťastná souhra okolností, protože tamní ředitel pomáhal vězňům zprostředkovávat kontakt s jejich rodinami. Díky tomu se generál po čase mohl tajně sejít se svou ženou, od níž se dozvěděl, že gestapo při prohlídce domu nic nenašlo.

V dalších měsících pak Krejčí pracoval kromě lesů také v prádelně, lazaretu či v továrně na marmeládu. Kvůli práci v mrazech onemocněl hnisavým zánětem ucha, byl také terčem šikany jednoho z německých dozorců.

Kontakt s rodinou pak byl již jen sporadický a „oficiální cestou“. Němci totiž korespondenci a schůzky prostřednictvím lidí ve splavových mlýnech odhalili. „Byla to smutná doba,“ vzpomíná generálova dcera Marie Žižková-Krejčí a dodává: „Jednou za čas přišel od tatínka německy psaný korespondenční lístek, na Vánoce jsme mu směli poslat balíček a také nám byla povolena návštěva.“

V čase největšího nacistického teroru v protektorátu bezprostředně následujícím po atentátu na Heydricha a jeho následné smrti byl v červnu 1942 Krejčí určen k mimořádnému převozu na pražskou Pankrác.

„Všeobecně se myslelo, že budu popraven. Další den byl převoz proveden, 6. června následoval výslech v Pečkově paláci. Byl jsem nařčen, že vím o existenci nějakého zbrojního a muničního skladiště. Nevěděl jsem nic a gestapo nemělo asi důvodů mi nevěřit, protože jsem byl 14. června znovu odeslán do Terezína. (…) Údivů nad mým návratem bylo mnoho,“ uvádí v zápiscích Krejčí.

O několik týdnů později se na Pankrác zase vrátil, gestapo jej znovu konfrontovalo se zmučeným Adriánem, jehož role v celém příběhu není dodnes přesně známá. Ve středu 22. července 1942 se však stalo něco, v co možná ani sám generál nedoufal – z vazby byl propuštěn a do Terezína se již nevrátil.

V archivu Památníku Terezín lze nalézt jen velmi málo dokumentů, které by Krejčího život v Terezíně nějak reflektovaly. Kromě písemné vzpomínky jiného vězně, jistého učitele Ladislava Procházky, lze generálovo jméno najít více méně jen v takzvané „knize léků“. Generál je v ní uveden v datech 6. až 8. a 10. května 1942, kdy se léčil.

Nabízí se otázka, proč byl Krejčí, symbol někdejší československé armády, propuštěn právě v období mimořádně krvavých represí řízených státním tajemníkem K. H. Frankem a novým zastupujícím říšským protektorem Kurtem Daluegem, jinak říšským šéfem Pořádkové policie.

A odpověď na tuto otázku už je známá. Jak se ukázalo později, K. H. Frank se rozhodl, že Krejčího využije pro propagandistické účely. Při první schůzce, na kterou si jej povolal na konci srpna 1943, ještě Frank z Krejčího jen tahal informace o tom, co se dělo mezi politiky a generály v časech „sudetské“ krize na podzim 1938. Ovšem Krejčí obratně hovořil pouze o tom, co bylo všem dobře známo z tehdejšího tisku.

O několik týdnů později byl Krejčímu zprostředkován Frankův požadavek, že má k výročí pěti let od mnichovské konference přednést v rozhlase „odborný vojenský projev“. Krejčí se však nehodlal stát nástrojem nacistické propagandy, zároveň si byl ovšem vědomý, že okatě se vzepřít, mu může přinést leda další věznění.

Nechal se tedy zavčasu hospitalizovat u svého přítele v královéhradecké nemocnici, a to s odkazem na neléčený hnisavý zánět z doby svého věznění v Terezíně. Prošlo mu to.

Tím snahy o využití okupanty, tedy přesněji zneužití Ludvíka Krejčího k propagandistickým účelům, ustaly. Krejčí mohl zbytek druhé světové války prožít v relativním klidu, byť jistě pod dohledem gestapa, v Jablonném nad Orlicí. O zapojení do odbojových aktivit nemohla být řeč, finančně však alespoň pomáhal rodinám Němci zatčených českých vlastenců.