Gaensel by se měl bát, půjdou po něm, říká Mužík a končí se štěchovickým pokladem

Bájný poklad třetí říše, obsahující tajné dokumenty, zbraně i cennosti za miliardy, ukrytý nedaleko Štěchovic u Prahy, neexistuje. Jeho nejslavnější hledač Helmut Gaensel po letech přiznal, že si vše vymyslel. Tvrdí také, že tzv. Kleinova mapa, která má vést k pokladu, je podvrh. Tajemné znaky nakreslil na mapu podle svých slov sám Gaensel.

Jeho nejslavnější konkurent v hledání, Josef Mužík, v rozhovoru reaguje ostrými slovy na Gaenselovo přiznání. Gaensel by se podle něj měl bát svých sponzorů. Sám Mužík se rozhodl v pátrání po údajném pokladu už nepokračovat. Chce ale založit občanské sdružení.

Jak se poslouchá přiznání Helmuta Gaensela?

Mě by spíš zajímalo, jak se poslouchá jeho sponzorům. Ti pocházeli z Norimberka. Vím, že z nich měl Helmut obrovský strach. Vždy když se ve Štěchovicích objevilo auto z Norimberku, v Helmutovi by se krve nedořezal. Být teď na jeho místě, bych se docela bál. Navíc jsem viděl jeho smlouvy se sponzory. Podle nich nesmí přestat hledat. Pokud přestane, půjdou po něm. Na jeho místě bych v takové situaci už radši ležel na hřbitově.

Překvapilo vás Gaenselovo přiznání?

Vůbec mě nepřekvapilo. Že si vymýšlí, to vím už dávno. Existence pokladu je věc jiná.

Takže podle vás skutečně existuje?

Já nevím, jestli je to poklad, jestli je to zlato, nebo dokumenty. Velmi zajímavá věc je švýcarská banka, kterou zmiňoval. Vím o tom, že v hotelu Mandát, který Gaensel vlastnil, se schovával manažer z té banky, který měl nějaký malér. Potom se to celé rozjelo a málem na to dojel komunistický poslanec Ransdorf, kterého zatkli při pokusu vybrat nějaké peníze. Ty peníze měly být peníze uhlobarona Petschky (Ignaz Petschek, prvorepublikový průmyslník židovského původu - pozn. red.), který vlastnil mosteckou těžební společnost.

Štěchovický poklad jste hledal podle Gaenselem podvržené mapy?

On měl nějakou kopii mapy. Moje Kleinova mapa je opravdu Kleinova (Emila Kleina, velitele ženijní školy SS, který měl být zodpovědný za uložení pokladu, pozn. red.) a já jsem ji koupil od člověka, který byl stejně jako Gaensel ve vězení s Kleinem. Já dal kopii Kleinovy mapy Gaenselovi, ne naopak.

Na svůj profil na sociálních sítích jste napsal v uplynulých dnech: „Tak a je konec kauzy štěchovický poklad. A také konec mých stránek.“ Znamená to, že jste hledání pokladu vzdal?

Jako soukromá osoba ano. Já už hledat nebudu. Je ještě několik míst k prověření, která jsem nedotáhl. Ale pokud to někdo dotáhne, nebudu to já, ale občanské sdružení, které bych chtěl založit. Občanské sdružení může dokázat to, co já jsem nedokázal.

Jak jste se vůbec k hledání pokladu dostal?

Poprvé jsem se o tom dozvěděl až z článku v Mladé frontě někdy v roce 1991, kde se psalo, že sudetský Němec nebo Američan, světoběžník, přijede do Česka. Tvrdil, že do 14 dnů vyzvedne největší nacistický poklad ukrytý nedaleko Prahy. V té době jsme na Sychrově hledali Rohanovo zlato. Měli jsme informace, že hrabě Rohan, který dělal ředitele drážďanské banky, před bombardováním odvezl depozita banky a ukryl je na zámku.

A pak jste se přesunul do Štěchovic?

To bylo na žádost ministra Langoše (Ján Langoš, tehdejší ministr vnitra, zemřel v roce 2006 - pozn. red.), který mě jako vedoucího bezpečnostní agentury požádal, abychom se na to podívali. On věděl, že se zabýváme hledáním. Náš úkol byl ohlídat Helmuta Gaensela, kdyby něco našel, aby to neodvezl do zahraničí. Na schůzce v Praze jsme dostali příslib pomoci vojenské kontrarozvědky.

Kdy jste uvěřil, že štěchovický poklad může existovat?

To bylo přibližně po roce. Sešli jsme se s Helmutem u hájovny a podali jsme si ruce. Tím začalo naše přátelství. Bral mě jako konkurenci, i když mu víceméně vyhovovalo, že ji měl. Mohl tak snadněji získávat peníze od sponzorů. Tehdy šlo o dvě místa. Jedním byla Malá rokle, kde byla podle Kleina devítimetrová štola s bednami.

Druhé místo bylo na Medníku, kde už v roce 1989 hledal Omnipol. Existoval svědek z Petrova, a já mám jeho výpověď rovněž k dispozici, který pozoroval dva měsíce činnost Němců na severní straně Medníku. Další svědkyně slyšela dva výbuchy, slyšela hučení kompresoru a viděla, že se na Medník nosí náklad na nosítkách.

Takže vás Gaensel o existenci pokladu přesvědčil?

On přesvědčil všechny. Já jsem ale hledal na základě svědectví Kleina a vyšetřování z doby, kdy ještě Gaensel v případu vůbec nefiguroval. Postupně jsem se oprostil od všeho, co říkal Helmut. Nic z jeho tvrzení se nepotvrdilo.