Pomohla ženám volit, postavila se Hitlerovi. Od narození Plamínkové uplynulo 150 let

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Politička, feministka, učitelka a neústupná bojovnice za rovnoprávnost žen a mužů, která pomohla k ukotvení volebního práva žen v československé ústavě. To vše byla Františka Plamínková.

Za svůj život se zasadila i o mnoho dalších společenských změn. Patřily mezi ně prodloužení mateřské dovolené, zrušení celibátu učitelek nebo alimentační zákon. Její život však předčasně ukončil nacistický režim.

Františka Plamínková se narodila v roce 1875, tedy v době Rakouska-Uherska, na pražském Karlově náměstí do rodiny ševce Františka Plamínka. Její rodiče měli respektující a rovnocenný vztah, který Františku již odmala učil, že muž není nadřazený ženě.

Na dobu, v níž ona a její dvě starší sestry vyrůstaly, to byl velmi revoluční přístup. Plamínkovi navíc podporovali vzdělání a dali proto všechny tři dcery do mateřské školy, kterých v době Rakouska-Uherska nebylo moc.

Charakter a smysl pro spravedlnost se u Františky projevoval již v útlém věku. Na Karlově náměstí nesouhlasně pozorovala hrubost opilých mužů vůči ženám, na obecné škole zase díky svému silně vyvinutému kritickému myšlení oponovala učitelům, například hájením Jana Husa tak, že jí hrozil vyhazov. Studium však měla ráda, dokonce v něm excelovala. Rozhodla se proto pokračovat na Ústav pro vzdělávání učitelek v Praze, aby mohla jednou sama učit.

Když pak školu dokončila a ponořila se do výuky, vyskytla se v jejím životě komplikace – učitelky tehdy musely dodržovat celibát. Ona však již nějakou dobu chodila s mladým medikem Vilémem Freyerem a byla s ním dokonce zasnoubená. O učitelském celibátu mluvila jako o „ztrátě budoucí chytré generace“, svou práci však brala jako poslání. A aby ho mohla naplnit, s Vilémem se rozešla.

Skutečností, že jako učitelka nemohla založit rodinu, Františka Plamínková velmi trpěla. A rozhodla se nenechat věci jen tak. Stala se proto členkou Spolku českých učitelek, proti celibátu veřejně vystupovala a v roce 1903 spoluzaložila Ženský klub pražský, který sloužil jako vzdělávací středisko, jehož cílem bylo posílit sebevědomí žen.

V něm společně s dalšími otázku rovnoprávnosti žen a mužů nahlas rozebírala a snažila se v členkách probouzet touhu věci měnit. Na otevření klubu zavítal i Tomáš Garrigue Masaryk.

Plamínková svou snahu o otevření debaty na téma rovnoprávnosti žen přenesla i za hranice. V roce 1908 se například v Amsterdamu účastnila Mezinárodní aliance za volební právo žen, po první světové válce se pak se svou celoživotní kamarádkou Albínou Honzákovou účastnila Mezinárodní ženské rady ve Washingtonu. Tam byla zvolena její místopředsedkyní a setkala se i s pozdějším prezidentem USA Franklinem D. Rooseveltem.

V roce 1914 se Plamínková přestěhovala na Staroměstské náměstí, aby byla v centru dění. Dál se také věnovala spoustě veřejných činností. Chtěla, aby v rodinném právu figurovala kromě otce i matka, požadovala volební právo pro ženy a 50procentní zastoupení žen v parlamentu. To vše v době, kdy se ženy nemohly politicky angažovat. Františka zároveň stále učila a její názory proto byly kvůli tehdejšímu postavení žen velmi riskantní. Mohla kvůli nim být ze školy vyloučena.

„Muži politiku berou jako svůj cíl, kdežto ženám je prostředkem pro zlepšení života,“ pronesla. A protože ona věci měnit chtěla, do politiky vstoupila, a to konkrétně v roce 1918 do Národně sociální strany. V Národním shromáždění, tehdejším parlamentu, se ale žen, natož Plamínkové, obávali. Strana ji proto „uklidila“ na pražský magistrát. Františka Plamínková se ale nenechala a začala úřadovat i tam.

Ve stejnou dobu se zároveň začaly věci z pohledu žen měnit k lepšímu. Končila první světová válka, jež emancipaci žen poměrně posunula. Dlouhá absence mužů zapříčinila, že ženy musely, a hlavně i mohly, obsadit pracovní pozice, které po mužích odcházejících na frontu zůstaly volné.

A po válce si už ženy práci vzít nenechaly. Vznikal navíc nový stát s Masarykem v čele a s ním i nová ústava. V roce 1919 byl díky Františčině dlouholetému úsilí zrušen celibát učitelek, o rok později pak uzákoněna nová ústava, která umožnila volit „všem občanům bez rozdílu pohlaví“.

Po konci první světové války Plamínková dohlížela na to, jestli stát po cestě za rovnoprávností v praxi opravdu kráčí. V roce 1923 proto také založila Ženskou národní radu, která mimo jiné kontrolovala, jestli se Československo opravdu řídí ústavou. Rada se navíc stala poradním orgánem Národního shromáždění při tvorbě moderního rodinného práva. Tam se Plamínková seznámila mimo jiné i s Miladou Horákovou.

V jejím životě se znovu objevil i Vilém Freyer, který Plamínkovou opět žádal o ruku. Ona ale žila se svou sestrou, na svobodný život byla zvyklá a neměla pocit, že by její práce byla dokonána. Vilémovu žádost s úctou odmítla, do podpisu si ale připsala na počest jeho jména písmeno F.

S Mezinárodní ženskou radou pak odjela na přednášky po Evropě, kde již před začátkem 30. let varovala před možnou agresí ze strany Německa. V tom pokračovala až do osudného roku 1939. Jezdila po evropských metropolích, navazovala kontakty, byla politicky aktivní (na Vysočině od roku 1928 jako senátorka) a bála se války.

V Ženevě dokonce jako členka parlamentní delegace jakožto první česká žena pronášela projev ve Společenství národů, předchůdci OSN, a navrhovala úplně odzbrojení Evropy. Na to už ale bylo pozdě.

Jak už bylo ve Františčině povaze, ani vyostřenou evropskou situaci na konci 30. let nemohla aktivistka nechat jen tak. To se jí ovšem později stalo osudným.

„Považuji za lidskou povinnost vás, pane kancléři, upozornit, že zkreslujete skutečnost, a napsat vám tato slova s pevnou vírou, že i proti vaší vojenské přesile nakonec pravda zvítězí!“ napsala v září 1939 v otevřeném dopise Adolfu Hitlerovi na základě jeho norimberského proslovu, ve kterém napadal československého prezidenta Edvarda Beneše.

Tím se Františka Plamínková dostala do hledáčku gestapa. Když se pak na protest proti vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava vzdala své funkce v Národním shromáždění, kolaborující novinář Karel Werner její gesto označil za „pasivní rezistenci“, protože setrvala v čele Ženské národní rady. S pár jeho dalšími texty na konto Plamínkové se už o ni gestapo začalo zajímat opravdu vážně.

Nakonec jí byl osudný československý odboj. Dva týdny po atentátu na Reinharda Heydricha byla zatčena a deportována do Terezína. Nakonec byla 30. června 1942 popravena na Kobyliské střelnici v Praze, podobně jako více než 500 dalších lidí.