Článek
Nemocní, staří, ženy, malé děti. V dlouhých zástupech se vydávali na pochody smrti. Téměř neměli šanci přežít – s minimem jídla a vody, v poušti. Mladí muži a dospívající chlapci byli většinou rovnou zastřeleni. Na místě zůstávala i těla brutálně znásilněných žen a lidí umučených k smrti. Odhady se různí, ale obětí bylo možná až 1,5 milionu. Vyvražďování Arménů začalo 24. dubna 1915.
Už nikdy národy hlásící se k demokracii nesmyjí hanbu, skvrnu na svém štítu. Navždy jí zůstane „tragédie národa, který dnes odumírá pod vlivem okovů útisku a barbarství… Ponechán bez pomoci národů evropských, ochrany států nejkulturnějších… zdeptán silou zbraní národa nekulturního a ostřím zbraně v rukou lidí-bestií…“
Vypadá to jako vrcholně aktuální text. Ale nejde o Ukrajinu. Ta slova napsal už před sto lety český cestovatel Karel Hansa. Pocházejí z knihy Hrůzy východu, ve které popisoval svůj pohled na „arménskou genocidu“.
Žijeme ve „století masových vražd“.
A nezdá se, že bychom se z minulosti poučili.
Dějiny násilí
Arménie, první země, která přijala křesťanství jako státní náboženství. Stará kulturní země na hranici mezi Evropou a Asií, mezi křesťanským a muslimským světem. Na hranicích mezi velmocemi, které z jejích dějin opakovaně tvořily dějiny násilí. (Více v rámečku Dějiny Arménie.)
19. století předznamenalo největší tragédii. Po tři předcházející staletí se o arménské území přetahovaly Osmanská a Perská říše. Pak Peršany vystřídalo Rusko.
Rusko a Turecko. Dvě zaostalé říše nevyhnutelně směřující k ekonomické i politické krizi. A mezi nimi Arménie.
Po rusko-turecké válce (1877–1878) přišla Osmanská turecká říše o velká území na Balkáně. Evropské mocnosti se začaly zajímat i o situaci v turecké části Arménie. A radikalizovat se začala i arménská veřejnost – podzemní politická hnutí měla jasný cíl – nezávislost.
Frustrovaní Turci přešli k demonstraci zbytku svých sil. Mstili se. Nejprve to byly tzv. „hamídijské masakry“ podle jména tehdejšího sultána Abdulhamida II.
Ten byl přesvědčen, že strázně jeho říše pramení z nenávisti křesťanské Evropy. A nedalo mu mnoho práce přesvědčit veřejnost o tom, že křesťanští Arméni jsou prodlouženou rukou této nenávisti.
Odhady historiků se výrazně různí, ale postačí i ta nižší čísla: Mezi lety 1895-98 bylo zavražděno 100 – 300 tisíc Arménů.
O dvacet let později bylo ještě mnohem hůř. Začala „genocida“.
Genocida nebo „genocida“?
Termín genocida autor tohoto textu zatím kladl do uvozovek: „genocida“. Vyžaduje to vysvětlení.
Pojem „genocida“ vytvořil v roce 1944 právník Raphael Lemkin. Pojem je vytvořen ze dvou slov: řeckého „genos“ (rod, rasa, lidé) a latinského „cidium“ (zabít).
Lemkin původně vycházel právě z informací o vyvražďování Arménů v Turecku. Později koncept rozpracoval v souvislosti s holocaustem. V této podobě se stal jedním z právních podkladů v rámci norimberských procesů.
V roce 1948 přijalo právní definici „genocidy“ Valné shromáždění OSN. Genocidou se tu rozumí trestné činy „spáchané v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou“.
Potud to vypadá jasně: Turecká říše se snažila Armény vyhladit a z velké části se jí to povedlo. Ti, kteří přežili, byli navíc přinuceni ke konverzi k islámu. Byla to tedy genocida. Žádné uvozovky.
Problém je v tom, že masakrování Arménů od počátku provází mlha politizace a mediální cenzury. A ta trvá dodnes. V roce 1915 hrálo roli spojenectví během 1. světové války. V současnosti spojenectví v rámci NATO.
Turecko nikdy odpovědnost za masové vraždy nepřiznalo a termín „genocida“ zásadně odmítá. Podle něj došlo k vraždám v rámci válečného chaosu, oběti byly navíc na obou stranách. A pro „genocidu“, tedy masové vraždění organizované státem, nejsou žádné důkazy.
Spojené státy jsou příkladem toho, jakou roli zde hraje politika. V USA žije druhá největší arménská diaspora – pravděpodobně více než 1 milion lidí arménského původu. Zároveň Spojené státy tradičně zastávají roli „arbitra“ dodržování lidských práv ve světě. Že se Turci dopustili na Arménech genocidy, uznal však až před rokem prezident Joe Biden. Do té doby převažovala obava z rozmíšky s klíčovým spojencem, přes jehož území například směřovala většina amerických letadel za války v Iráku.
Ale nejde jen o vrcholnou politiku. Neshodnou se ani historici a komentátoři. Pro některé je dokonce termín „genocida“ vyprázdněný a přináší jen zbytečné ideologické pře.
Historik Paul Levine, který se zabývá dějinami genocid, shrnuje: „Máme 27 různých definic, se kterými pracujeme. Je jasné, že se mezi nimi přeme. Akademici mají jiné, politici mají jiné. Je to problematické a neexistuje univerzální shoda.“
Takže: Genocida nebo „genocida“?
To, že došlo k masovému vyvražďování Arménů, je nepochybné. Zda je nutné a účelné to označit za „genocidu“, není jednoznačné. Autor tohoto textu nemá ambici spory politiků a historiků rozsoudit. Zůstane tedy u použití uvozovek: „genocida“.
„Arménská genocida“
V první Balkánské válce v roce 1912 ztratila Turecká říše zbytek svých území na Balkáně. Nenávist vůči křesťanské Evropě ještě zesílila. A stejně jako před dvaceti lety byli nejbližšími „viníky“ Arméni. Bez ohledu na to, že mnoho z nich bojovalo na straně Turků.
Do 1. světové války vstoupilo Turecko jako spojenec Německa a Rakouska-Uherska. Na přelomu let 1914-15 turecká armáda drtivě prohrála bitvu u Sarikamiše. V střetu s Ruskem ztratili Turci přes 60 tisíc vojáků.
Ministr války obvinil z neúspěchu Armény. Podle něj kolaborovali s Rusy. Desítky arménských vesnic vyplenila už ustupující armáda na začátku roku 1915.
Za oficiální začátek „arménské genocidy“ dnes historici považují 24. duben. Tehdy bylo deportováno několik stovek arménských intelektuálů. Turci se rozhodli zlomit potenciální odpor národa likvidací jeho špiček.
Důvody, které vedly k masovým vraždám, vypadají opět velmi aktuálně: Turečtí politici viděli v Arménech existenciální hrozbu pro říši. Bylo podle nich třeba ochránit východní hranici před vpádem cizích velmocí.
A tedy: Armény zlikvidovat, deportovat, převychovat.
Americký konsul A. Davis ve zprávě z 11. července 1915 napsal: „Celé toto opatření – deportace – zdá se mi, je nejlépe zorganisovaným a nejzdařilejším vražděním, jaké kdy tato země viděla…“
Svědectví doplňuje už citovaný český cestovatel Karel Hansa: „Jeden z německých úředníků bagdádské dráhy pravil: ‚Ani polovina deportovaných toho nepřežije‘. Turek, jenž tato slova slyšel, odpověděl: ‚To jest právě účelem těchto deportací‘.“
Že nepřežije polovina, byl velmi optimistický odhad.
Stereotypy, spojenci, média
Sympatie Evropanů i Čechů, respektive „Čechoslováků“ byly dlouhodobě a pevně na straně Arménů: Kulturní křesťanský národ trpěl pod nadvládou muslimských barbarů.
Stereotypní vidění se nicméně netýkalo ani zdaleka jen Turků.
Turek byl od středověku nepřítel, barbar, divoký nájezdník, násilník, bezvěrec…
Spisovatel Svatopluk Čech přenáší toto vidění do konce 19. století: „Onde baví se dvě malá turecká děvčata v pestrých kalhotách způsobem méně nevinným: jedna drží za uši hubeného, pocuchaného psíka a druhá bije do něho nemilosrdně klackem. Pes řve žalostně a děvčata se smějí. Mnohé podobné výjevy přesvědčili mne, že vězí divoká ukrutnost hluboko v turecké krvi a že propukává již při nejútlejší mládeži v ohyzdné květy.“
Zároveň ale Čech ve svém cestopisu píše, že „arménský penězoměnec“ byla figurka, která v Cařihradu zanechala v jeho duši nejméně příznivý dojem.
Podobně to v Turecku vnímal třeba i Jan Neruda. Turci byli podle něj lidé poctiví a „lež a podvod přenechává Turek Řekovi a Arménovi.“
Stereotypní vidění Arména bylo podobné jako karikatura Žida – byl to prohnaný bezohledný sobecký obchodník. Populární bylo rčení: „Žid umí ošidit tři křesťany a Řek tři Židy, ale Armén tři Řeky.“
Stereotypy umocňovala a komplikovala politika a cenzura. Na analýze dobových médií to ukazuje historik Marek Jandák.
V době „hamídijských masakrů“ bylo v Evropě i v Rakousku jasné, kdo je viník a kdo oběť. List Národní politika v roce 1895 psal: „Jen jedna odpověď jest možná na úžasy cařihradské: Svobodu! Svoboda Arménsku, svoboda Makedonii, slovanskému tomuto Arménsku. Ostatní půjde již svým proudem. Jen svobodou může býti usmířena krev o pomstu volající.“
Jenže o 20 let později bylo vše jinak. Turecko bylo spojencem Německa a Rakouska v 1. světové válce. A o „arménské genocidě“ Národní politika nepsala. Spíš o tom, jak „architekti“ masových vražd přebírají německé a rakouské válečné metály.
A za pár let se to zase otočilo. Marek Jandák píše: „Konec války a vznik Československé republiky obrátily politickou situaci naruby, dřívější oblíbenci tisku byli hanobeni a z nepřátel se stali spojenci. Najednou bylo zcela žádoucí upozorňovat na vyhlazovací kampaň vedenou mladoturky za války.“
Genocida?
Jaká genocida?
Genocidám nelze zabránit
Podle citovaného historika Paula Levina je genocida součástí lidské přirozenosti. Dalším genocidám tedy lidstvo zabránit nemůže.
Levine ale vidí i naději, druhou stránku lidské přirozenosti. A tou je boj proti genocidě.
A nejlepší, možná jedinou prevencí je studium historie. „Proto musíme hovořit o holocaustu, musíme hovořit o genocidách: Abychom lidi vzdělávali a osvítili, abychom jim ukázali, co může vést ke genocidě,“ shrnuje Levine.
Zatím se zdá, že to nestačí.
Problém je totiž v tom, že o minulosti mluvíme každou chvíli jinak.
Dějiny Arménie
- První státní útvar, na kterém se podíleli předci dnešních Arménů, byl stát Urartu. Existoval zhruba do poloviny 1. tisíciletí př. n. l. Už v té době bylo založeno město Jerevan.
- Po pádu Urartu ovládali území střídavě Skytové, Médové a Peršané.
- Samostatné Arménské království vzniklo ve 4. století př. n. l. a trvalo do 5. století našeho letopočtu. V roce 301 se stalo první zemí, která přijala křesťanství jako státní náboženství.
- Po pádu království si území dělili Peršané, Byzantská říše a Arabové.
- Druhé samostatné arménské království trvalo mezi 9. a 11. stoletím.
- Od 16. století dominovaly na území Arménie Turecká a Perská říše.
- V 19. století Peršany nahradilo Rusko. Arménie byla rozdělena na dvě části: západní patřila Turecku, východní Rusku.
- Na konci 19. století v rámci tzv. „hamídijských masakrů“ vyvraždili Turci přes 100 tisíc Arménů.
- Po roce 1915, během 1. světové války, vyvraždili Turci přes milion Arménů.
- V roce 1920 obsadila Arménii Rudá armáda a v roce 1922 se Arménie stala v rámci Zakavkazské republiky součástí Sovětského svazu.
- Ve 30. letech 20. století nechal Stalin popravit přes 4 500 Arménů, další desítky tisíc byly deportovány na Sibiř. Deportace pokračovaly po konci 2. světové války, desítky tisíc Arménů tentokrát nuceně směřovaly do Kazachstánu.
- 21. září 1991 vyhlásila Arménie samostatnost.
- V Arménii dnes žijí necelé 3 miliony obyvatel. Kolem 5 milionů Arménů žije v zahraniční diaspoře – nejvíc v Rusku, USA a ve Francii.
