Chlapce zachránily v koncentračním táboře slupky od brambor

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pro nacistické Německo byla na začátku roku 1945 válka ztracená. Z východu se blížila Rudá armáda, ze západu přicházely spojenecké jednotky. Pro statisíce vězňů koncentračních táborů ale utrpení ještě nekončilo. Mnozí z nich, vyhladovělí, podvyživení a nemocní, se museli vydat na dlouhou cestu do neznáma. Dozorci je hnali dál od přibližující se fronty.

Spousta z nich při pochodu smrti zemřela vysílením, nebo je zastřelili. Na ty, kteří vydrželi, mnohdy čekalo ještě větší utrpení, než dosud zažili. Takovým peklem na zemi se stal koncentrační tábor Bergen-Belsen v relativně klidném Dolním Sasku. Krátce před německou kapitulací doslova praskal ve švech, mezi desítkami tisíc vězňů řádil tyfus, tuberkulóza a úplavice. Lidé byli tak vysílení a nemohoucí, že ti na horních pryčnách káleli na ty, kteří leželi pod nimi.

V lágru už nefungovalo prakticky nic, zásobování potravinami se zhroutilo. Nebyla ani řídká polévka, krajíček chleba nebo vodová káva. Mezi vězni se kradlo a zápasilo o cokoli, co se dalo sníst. Někteří se dokonce dopouštěli kanibalismu, když mrtvolám odřezávali kousky vyschlého masa ze stehen a dalších částí těla. Mrtví se už ani neuklízeli, leželi prakticky všude.

V únoru 1945 do Bergen-Belsenu dorazil spolu s dalšími desítkami tisíc vězňů v zuboženém stavu také osmiletý židovský chlapec Ivan Lefkovits se svou maminkou. Před válkou žil na Slovensku, rodině se několik let dařilo vyhýbat transportu, ale na podzim roku 1944 je dopadlo gestapo. Přijeli z koncentračního tábora Ravensbrück – napřed několik dní přeplněným dobytčákem, pak na korbě nákladního auta a nakonec ještě asi třicet kilometrů pěšky.

„Z Ravesbrücku jsme byli zvyklí na mrtvé, na zastřelené nebo na ty, pro něž ostnatý drát nabitý elektřinou představoval vykoupení. Mrtvoly, které jsme spatřili po příjezdu do Belsenu, byly jiné. Nebyla to vychrtlá těla vězňů, nýbrž pouhé kostry, zbavené svých ubohých cárů. Kolik utrpení, hladu a muk tomu předcházelo?“ napsala později Ivanova maminka v knize I vy jste v tomhle pekle?.

Její syn, který se po válce stal úspěšným imunologem a dnes žije ve Švýcarsku, vzpomíná na první okamžiky v Bergen-Belsenu následovně: „Šli jsme podél baráků, a to už to tam bylo v takovém rozkladu, že mrtvé neodklízeli, nebo možná odklízeli, ale ne dost rychle. A kolem té cesty a opřené o baráky byly mrtvoly. V pozadí jsme viděli, ani nevím, jestli jsem já to viděl, ale rozhodně pár minut poté, když jsme vešli do baráku, tak se o tom mluvilo, že za těmi všemi baráky jsou haldy mrtvol.“

V barácích byl neuvěřitelný zápach nejen z lidských exkrementů, ale také z tlejících těl. „Dokud jsme měli tolik síly, že jsme mohli chodit ven, tak jsem šel s maminkou,“ popsal Lefkovits pro Paměť národa. Jednak proto, že venku byl přece jen dýchatelný vzduch, a taky museli shánět něco k snědku.

Jednou měli i štěstí, když jim kdosi poblíž už opuštěné kuchyně věnoval část ukořistěných potravin, které by tak jako tak nestačil pozřít, aniž by byl polapen silnějšími spoluvězni a okraden. Později je nějaký čas podporovala i vedoucí baráku, kterou znali ještě z Prešova.

Vedle absolutního nedostatku jídla trápila vězně rovněž chybějící voda. Ivan Lefkovits vzpomíná, že kousek od jejich baráku se nacházela obrovská betonová nádrž připomínající obrácenou pyramidu. Byla plná vody. Jenže v ní plavaly mrtvoly. Byly nahé, nebo v rozedraných šatech a vycházely z nich výkaly. „Voda byla nepoužitelná,“ říká Lefkovits.

Když z lágru před blížícími se spojeneckými jednotkami zmizeli dozorci, někteří vězni přelezli ostnaté dráty a odněkud přinesli brambory. „Jenomže maminka a já už jsme byli tak slabí, že jsme nemohli jít o ně bojovat. A tak jsme zůstali o hladu. Jediné, co jsme mohli jíst a z čeho jsme mohli vycucat nějakou tekutinu, byly slupky z těch brambor,“ vzpomíná.

V Bergen-Belsenu zažil Ivan Lefkovits nejtěžší chvíle svého života, nechybělo mnoho, aby skončil jako desítky tisíc jiných, kteří se nedožili 15. dubna 1945, kdy do koncentračního tábora dorazili vojáci britské armády. Mnozí z vězňů na tom byli tak špatně, že umírali i po osvobození. Nejen kvůli nemocem a totálnímu vysílení, ale také proto, že se přejedli, což zesláblé tělo nevydrželo.

Rodina Leftovitsových se přitom odeslání do koncentračního tábora dlouho vyhýbala, i když Slovenský stát přijal v roce 1941 takzvaný Židovský kodex neboli zákon o právním postavení Židů, který byl z velké části převzat z německých norimberských zákonů. Ostatně už na podzim 1938 se v Manifestu slovenského národa slibovalo: „Vytrváme po boku národů bojujících proti marxisticko-židovské ideologii rozvratu a násilí.“

Ačkoli se Židé na Slovensku také stali občany druhé kategorie, rodina Lefkovitsova měla štěstí, že ji režim potřeboval. Otec byl zubař a maminka pracovala v lékárně, patřili mezi „hospodářsky důležité Židy“. I tak ale malý Ivan, který se narodil v lednu 1937, například nesměl kvůli svému židovskému původu nastoupit do první třídy. Jejich společenské postavení jim přece jen pomohlo, když celá rodina unikla první vlně transportů v roce 1942.

Situace se ale začala výrazně měnit v roce 1944. Ivan Lefkovits už na jaře odcestoval na falešný pas v přestrojení za dívku za svým otcem do Budapešti, kde bylo v té době ještě poměrně bezpečno. Jenže v březnu Maďarsko obsadili Němci.

Ivan se chvíli ukrýval v budapešťském ústavu pro hluchoněmé děti, kde nesměl promluvit ani slovo, a pak se mu podařilo vrátit do Prešova za matkou a starším bratrem. Otec už to štěstí neměl. Byl dopaden a konce války se nedožil – nacisté ho spolu s dalšími zastřelili na břehu Dunaje.

Poté, co Němci porazili Slovenské národní povstání a v říjnu 1944 obsadili Slovensko, obnovili transporty slovenských Židů. Ačkoli se všichni tři skrývali, i tak je Gestapo a Hlinkova garda našla a v listopadu 1944 byli zařazeni do transportu do koncentračního tábora Ravensbrück.

Cesta v přeplněném vagonu trvala tři dny, jeli jako zvířata na porážku. Bez jídla a vody. Jedinou úlevou se stala krátká zastávka v Osvětimi, kde je dozorci vyhnali na půl dne z vagonů, rozdělili mezi ně polévku a z vozů vyházeli mrtvé. Ačkoli Ravensbrück byl původně určen jen pro ženy, na sklonku války tam vzniklo i mužské oddělení, kde skončil též Ivanův starší bratr Pavel. Ivan zůstal u matky.

Začátkem roku 1945 začala evakuace Ravensbrücku, která se ale netýkala mužské části lágru. Až později se Ivan dozvěděl, že jeho bratr skončil v improvizované plynové komoře. Po osvobození a částečném zotavení se s matkou vrátil přes Plzeň, Prahu a Bratislavu do rodného Prešova. I po válce jim ale někteří obyvatelé dávali najevo, že mezi ně nepatří, když nacisté „slibovali, že se nikdo nevrátí“.

Maminka se v roce 1949 znovu vdala za kolegu ze studií a rodina se odstěhovala do Prahy. V roce 1967 všichni emigrovali, z Ivana Lefkovitse se stal úspěšný biochemik, spoluzakládal Imunologický ústavu ve švýcarské Basileji. Letos mu bylo 88 let. Na konci ledna u příležitosti Dne obětí holocaustu vystoupil v sídle OSN v Ženevě.

Mimo jiné uvedl: „Holocaust je dítě tehdejšího Německa. Ale začít musíme u Hitlera, když napsal Mein Kampf. Nikdo mu nevěřil, ale on v něm řekl, co se chystá udělat - a udělal to. A lidé mu pomohli získat moc, kterou potřeboval k dosažení svých cílů. V důsledku toho se stal silnějším a mocnějším. Vidíme to dnes po celém světě, když se politici stávají silnějšími a mocnějšími – to musí být varování.“