Británie, Stalingrad či Den D. 10 zásadních bitev a operací druhé světové války

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Během druhé světové války se odehrálo nespočet bitev a operací, od rychlých polních tažení přes rozsáhlé kampaně vyhlazovací války na východní frontě až po impozantní letecké bitvy nebo střetnutí letadlových lodí v dosud nevídaném měřítku.

Válka trvala šest let a vyžádala si odhadem životy více než 72 milionů lidí, z nichž většinu tvořily civilní oběti. Seznam Zprávy vybraly ty nejdůležitější operace, jež měly zásadní vliv na válčící strany a jejich další vývoj.

Bitva, kterou sehrálo námořnictvo třetí říše proti spojencům, byla nejdelší operací celé druhé světové války a trvala prakticky po celou její dobu. Německým cílem bylo izolovat Velkou Británii a znemožnit její zásobování, což by dle německých plánů nevyhnutelně vedlo k její kapitulaci.

Německé hladinové loďstvo spolu s ponorkami se soustředilo na korzárské útoky proti obchodním lodím spojenců. Ale v průběhu válečných let se ukázala slabost hladinových plavidel proti silnějšímu nepříteli a většina lodí byla do roku 1943 stažena ze širého moře do přístavů. Hlavní tíha bojů spočívala po většinu času na bedrech ponorek.

Ponorky využívaly taktiku úderů v takzvaných vlčích smečkách - koordinovaných útocích několika málo až desítek plavidel. Jejich útoky na konvoje byly až do jara 1943 velmi efektivní. Spojenci odpovídali zlepšením taktiky podmořského boje a vývojem nových technologií, například sonaru nebo hloubkových min.

Od poloviny roku 1943 byla ponorková hrozba téměř zažehnána. Spojenci tak mohli přepravovat ohromné množství zásob a vojáků do Evropy pro plánované invaze.

Francie a Velká Británie vyhlásily Německu válku již 3. září 1939, dva dny po německém bezohledném útoku na Polsko, ale na pomoc svého spojence vyvinuly pouze chabé útočné válečné úsilí na společné hranici (sárská ofenziva). Francie spoléhala především na opevněnou Maginotovu linii na východě země a soustředění spojeneckých vojsk v severní Francii, kudy byl přes neutrální Belgii očekáván hlavní německý útok.

Německá ofenziva začala 10. května 1940 na všechny tři země Beneluxu. Zatímco jedno úderné seskupení postupovalo v Belgii, kde také vázalo síly spojenců, druhé seskupení dle předem připraveného plánu zaútočilo přes Lucembursko a ardenské lesy, které byly spojenci bráněny slabě.

Spojence, mezi nimiž začala prostupovat panika, se Němcům podařilo dokonale zaskočit a již 20. května dorazili k břehům Lamanšského průlivu. Po nezdařené sérii protiútoků byla spojenecká vojska obklíčena a o několik dní později začala jejich evakuace z francouzského přístavu Dunkerk na Britské ostrovy. Nad Paříží zavlála 14. června vlajka s hákovým křížem.

Tažení skončilo v červnu 1940 ohromným vítězstvím třetí říše, která přímo okupovala Nizozemí, Belgii, Lucembursko a rozsáhlé oblasti severní a západní Francie. Němci získali výrazně lepší přístup do Atlantského oceánu pro svoje loďstvo. Západní Evropa byla osvobozena až o čtyři roky později.

Po kapitulaci Francie 25. června 1940 zbývala Velká Británie jako jediný neporažený nepřítel hitlerovského Německa. Aby mohlo Německo uskutečnit plánovanou invazi na britské ostrovy (operace Seelöwe), muselo nejprve získat vzdušnou nadvládu nad kanálem La Manche. Začala bitva o Británii.

V úvodní fázi bitvy během července a srpna se německé vojenské letectvo, Luftwaffe, zaměřovalo na konvoje lodní dopravy a vojenská letiště. Británii pomáhal na tu dobu kvalitní radarový systém, a královské letectvo RAF tak mohlo nasazovat svoje síly přesně dle německých útoků. Od září se povaha bitvy změnila, piloti Luftwaffe se zaměřili nově na plošné bombardování Londýna a dalších velkých měst, což byla v konečném důsledku chyba.

Britské letectvo, posilněné o piloty mnoha dalších národů - včetně Poláků, Čechoslováků, Kanaďanů, Novozélanďanů nebo Belgičanů - nakonec přesvědčivě zvítězilo. Británie pak zůstala ve válce s třetí říší až do konce a stala se základnou pro budoucí invazi na evropský kontinent.

Na jaře roku 1941 byla většina kontinentální Evropy pod nadvládou třetí říše nebo jejích spojenců. Jedinou zemí stále ještě vzdorující německé expanzi byla na západě Velká Británie. Na východě mělo Německo od podzimu 1939 společnou hranici se Sovětským svazem po dobytí a vzájemném rozdělení Polska. Hitler ale toužil po další expanzi – plánoval z třetí říše učinit světovou mocnost a vytvořit životní prostor na východě Evropy na úkor slovanského, v jeho očích méněcenného, obyvatelstva.

Vpád německých vojsk a jeho spojenců na území Sovětského svazu nastal v ranních hodinách 22. června 1941. Zhruba 3,6 milionů vojáků postupovalo ve třech skupinách armád – severní část s cílem dobýt Leningrad, střední skupina na Moskvu a jižní s cílem dobýt Ukrajinu a jižní Rusko. Zpočátku dosahovaly armády Osy až neuvěřitelných úspěchů a postupovaly do hloubi sovětského území. Kyjev dobyly 20. září po největší obkličovací bitvě v dějinách, kdy padlo do německého zajetí přes 650 tisíc sovětských vojáků.

Během podzimu německý postup zpomalilo deštivé počasí a sílící odpor Rudé armády. Němcům se do konce roku nepodařilo dosáhnout hlavních cílů v podobě dobytí Leningradu ani Moskvy. Rudá armáda utrpěla během operace bezprecedentní ztráty ve výši až 3,5 milionu mužů - zabitých, zraněných a zajatých. Nebyla však poražena a v prosinci dokonce podnikla na centrálním úseku fronty před Moskvou protiútok, kterým zahnala Němce o 150–300 kilometrů zpět na západ.

Expanzivní japonská politika v průběhu 30. let 20. století měla za následek postupné ochlazení vztahů se Spojenými státy a evropskými koloniálními mocnostmi, zejména Velkou Británií. Následkem byly hospodářské sankce vůči Japonsku.

Nejpalčivější problém pro Japonsko znamenalo embargo na ropu z července 1941, uvalené v reakci na japonskou okupaci Indočíny, což vedlo k uspíšení japonského plánu preventivního úderu proti Spojeným státům. Japonsko plánovalo získat čas k uskutečnění rozsáhlé expanze v Tichomoří a zabezpečení mocenské sféry vlivu.

Japonský úderný svaz pod vedením viceadmirála Čúiči Naguma vyplul z japonských ostrovů 26. listopadu 1941. Skládal se ze šesti letadlových a dvou bitevních lodí, tří křižníků a dalších podpůrných plavidel - tankerů, torpédoborců a ponorek.

Bez vyhlášení války zaútočila japonská palubní letadla na tichomořskou základnu Pearl Harbor na Havaji. Japonci základnu těžce poškodili, potopili Američanům čtyři velké bitevní lodě a mnoho dalších válečných lodí silně poškodili. Naštěstí pro Američany se v době útoku v přístavu nenacházela ani jedna z letadlových lodí, které se pak v dalším průběhu války ukázaly být rozhodujícími zbraněmi pacifického bojiště.

Čtyři dny po útoku 11. prosince 1941 vyhlásily válku Spojeným státům i Německo a Itálie, spojené s Japonskem v alianci Pakt tří. Válka se od té chvíle stala skutečně globální a Spojené státy, v té době nejsilnější ekonomika světa, v následujících letech naplno využily svůj zbrojní a hospodářský potenciál.

Na jaře 1942 japonské velení v čele s admirálem Isoroku Jamamotem rozhodlo o rozšíření japonských pozic v Tichomoří a zničení americké flotily. K tomu měl posloužit útok na strategicky důležitý atol Midway.

Japonská flotila o síle čtyř letadlových lodí a desítek dalších plavidel zahájila letecký útok na základnu na Midway 4. června. Ale Američané věděli o japonském plánu, zejména díky prolomení japonských šifer.

Admirál Chester Nimitz, který měl k dispozici v Tichomoří tři těžké letadlové lodě a další letadla z letecké základny, připravoval vlastní léčku. V nastalé bitvě palubních letadel plné dramatických událostí potopila americká letadla tři ze čtyř japonských letadlových lodí a Američané přišli pouze o jednu. Japonci se stáhli.

Bitva měla rozhodující vliv na vývoj války v Tichomoří. Japonci, kteří ztratili tři ze svých nejlepších letadlových lodí, nemohli svoje ztráty nahrazovat tak lehce jako Američané. Do konce války byla jejich schopnost provádět ofenzivní operace značně utlumena. Naopak Spojené státy převzaly iniciativu a postupně se dostaly do protiútoku.

Na jaře 1942 byla vojska třetí říše a jejích spojenců hluboko v území Sovětského svazu. Několikrát odložená letní ofenziva (operace Blau) s cílem zničit sovětská vojska na jihu a obsadit ropná pole v Baku začala 28. června 1942. Po počátečním rychlém postupu byla skupina armád Jih rozdělena na dvě hlavní části s rozdílnými úkoly. Skupina armád B se vydala o něco severněji s cílem dobýt průmyslové město na Volze Stalingrad.

Předměstí Stalingradu dosáhly německé jednotky v srpnu 1942. Město bylo téměř zcela rozbombardováno Luftwaffe a v jeho ruinách probíhaly kruté boje téměř o každý dům. Sovětské jednotky stále držely několik předmostí na západním břehu Volhy a vázaly uvnitř města německé síly.

Mezitím se na druhém břehu připravovaly silné sovětské armády k protiútoku. Ten začal 19. listopadu na křídlech německé armády hájené rumunskými a dalšími spojeneckými jednotkami. Sověti uzavřeli kleště obklíčení 23. listopadu. Hitler zakázal město opustit a slíbil plnou podporu jednotkám uvnitř pomocí leteckého zásobování, což se ukázalo být zcela mimo kapacity Luftwaffe.

Dne 2. února se zbídačené zbytky německých sil oficiálně vzdaly. Bitva u Stalingradu byla v průběhu války jednou z nejtěžších německých porážek a je brána jako bod obratu války na východní frontě.

V průběhu roku 1943 se německá vojska dostávala na všech bojištích do defenzivy. Na jižní části východní fronty Sověti po kapitulaci Němců u Stalingradu znovu osvobodili značnou část východní Ukrajiny. V severní Africe utrpěla třetí říše další velkou porážku, když německá armáda Afrika Korps kapitulovala v Tunisku v květnu 1943. Hitler chtěl strategickou situaci zvrátit masivním útokem na východní frontě a zničením sovětských sil v centrální části. Volba padla na výběžky fronty u města Kursk.

Ofenziva začala z německé strany po několika odkladech, čekalo se mimo jiné na přísun nových tanků typu Panther. Němci útočili ze dvou směrů z okolí měst Orel a Belgorod s cílem obklíčit sovětská vojska. Již z období příprav ale byla ofenziva mnohými německými vysokými důstojníky kritizovaná jako příliš riskantní. Sověti německý útok očekávali a v předchozích měsících vybudovali silnou obranu.

Po počátečním německém postupu prvních několik dní se situace začala obracet. Dne 12. července došlo u obce Prochorovka k jedné z největších tankových bitev celé války. Nakonec Sověti německý postup zastavili a přešli do protiútoku.

Bitva skončila 23. srpna sovětským dobytím Charkova. Němci v tomto gigantickém střetnutí více než milionu mužů na každé straně utrpěli jednu z rozhodujících strategických porážek na východní frontě a od té doby přešla iniciativa na sovětskou stranu.

Takzvaný Den D se zapsal do historie válečnictví jako největší vyloďovací operace. Spojenecká vojska po několika měsících příprav podnikla ohromnou invazi z britských ostrovů na pláže v Normandii, kde se jen první den vylodilo přes 150 tisíc spojeneckých vojáků. Vyloďovací operaci předcházely vzdušný výsadek parašutistů a mohutné letecké a námořní bombardování pobřeží.

Německou obranu, usazenou v bezprostřední blízkosti pobřeží, spojenci během dne prolomili na všech pěti vyloďovacích plážích a pronikli do vnitrozemí. Další německé jednotky, jež se nacházely dále od moře, měly  kvůli naprosté vzdušné převaze spojenců velmi ztížený pohyb a na výsledku bitvy v konečném důsledku nic nezměnily. Západní fronta byla otevřena, ale trvalo pak ještě téměř další rok, než se Německo definitivně vzdalo.

Operace Bagration byla letní ofenzivou sovětské armády s cílem zničit německá vojska skupiny armád Střed a osvobodit Bělorusko. Wehrmacht byl již oslaben porážkami na východní frontě v předchozích letech, navíc německé velení očekávalo sovětský hlavní útok spíše v jižní části fronty z Ukrajiny. Operace měla také odlehčit spojeneckým silám na západě po vylodění v Normandii.

Sovětská vojska se za mohutné podpory dělostřelectva a raketometů dala do pohybu na výročí přepadení nacistickým Německem 22. června 1944. Od prvních dnů Sověti rychle postupovali Běloruskem, jejich vojska byla výrazně početnější než německá.

Operace se zúčastnilo přes dva miliony sovětských a okolo jednoho milionu německých vojáků. Dne 3. července 1944 Sověti osvobodili Minsk a do konce července se dostali do východního Polska a na hranice východního Pruska. Německo utrpělo katastrofální porážku.