Dreyfusova aféra je aktuální. Rozdělená společnost, nenávist, zaslepenost

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Připomínalo to inkviziční soud v „temném středověku“. Rituál primitivní kultury, který vymýtá zlého ducha. Kapitán Alfred Dreyfus byl eskortou přiveden na nádvoří vojenské školy, v níž studoval. A tam byl rituálně degradován: Vykonavatel mu z uniformy strhl vyznamenání a roztrhl je. Pak přes koleno zlomil jeho šavli.

Dreyfus se podle svědků nenechal zastrašit. Zůstal klidný, i když procházel mezi řadami vojáků, kteří volali „smrt židovi“. A plivali na něj.

Vše se to odehrávalo v bezprostřední blízkosti symbolu sebevědomí, víry v pokrok, vědu a techniku. Symbolu moderní pýchy, který tu stál teprve šest let. Ano, ten nedůstojný a krajně nemoderní rituál probíhal doslova ve stínu Eiffelovy věže.

Dreyfus zůstal klidný, nebo snad spíš smířený s osudem, i když věděl, že jeho další kroky povedou na loď, která ho odveze na Ďábelský ostrov. Vězení a místo vyhnanství, které mělo s evropskou civilizací ještě mnohem méně společného než ten trapný a zahanbující rituál.

Ale možná to byla naopak připomínka, že to s tou evropskou civilizací není tak slavné. Že to má stále „v krvi“. A že se nevyhne desítkám let bezuzdné krutosti.

Alfred Dreyfus, kapitán francouzského dělostřelectva židovského původu, byl v roce 1894 obviněn ze zrady. Měl nabízet tajné informace německému diplomatovi.

Ještě než se budeme věnovat sušším historickým faktům, pojďme k další bizarní stránce procesu. K charakteristice, která opět nevypovídá o vysoké úrovni západní civilizace, nebo přinejmenším justice. Nebo ještě jinak: Kdyby to celé nebyla taková tragédie, mohl by to člověk brát jako vynikající dávku černého humoru.

Anonymní nabídku na předání utajených vojenských informací našla na německé ambasádě uklízečka. Nebyla to ovšem jen tak nějaká uklízečka. Byla to spolupracovnice francouzských tajných služeb, která německé diplomatické koše večer co večer vyprazdňovala s tím, že možná najde důležité zpravodajské materiály.

Roztrhané zmuchlané papíry předávala svým velícím důstojníkům. Už v době „Dreyfusovy aféry“ se samozřejmě spekulovalo o tom, zda mohli být němečtí diplomaté a tajní agenti tak bezstarostní, že důležité kompromitující dopisy házeli do odpadkových košů. Mohli? Nebo to byl od počátku podvrh?

Těžko říci, ale německý diplomat a špión Maxmillian von Schwartzkoppen asi nebyl právě vzorem svědomitého tajného agenta. Právě jemu byla určena nabídka na předání tajných informací. Jenže Schwartzkoppen byl francouzským tajným službám dobře znám už delší dobu. Měl milostnou aféru s manželkou zaměstnance holandské ambasády. A korespondenci opravdu házel do koše na vyslanectví.

Pak měl pravděpodobně milostný vztah i s italským diplomatem Alessandrem Pannizardim. Jejich korespondence, kterou částečně tajná uklízečka vylovila z ambasádních košů, je ovšem pro Dreyfusovu aféru významnější. Objevila se totiž v tajném svazku, který žalobci předložili soudu. V tak tajném svazku, že o něm nevěděl ani obžalovaný, ani jeho obhájci.

A možná to byl kódovaný milenecký rozhovor dvou veselých diplomatů. Jenže uklízečky a tajné služby to viděly jinak.

Galerie: O kom je řeč v tomto článku?

Alfred Dreyfus neměl šanci. Generalita a tajné služby si ho od počátku vybraly jako jediného podezřelého. Byly tu dva hlavní důvody: Dreyfus byl Alsasan a ještě navíc žid.

V roce 1871 Francie potupně prohrála válku s Pruskem. Cizí vojska vstoupila do Paříže. Prusko se stalo vůdčí silou sjednoceného Německa a Francie ztratila dominantní roli na kontinentě. A ztratila většinu Alsaska a část Lotrinska.

Neboli: Napětí s Německem bylo velké. A Alsasan byl potenciální zrádce: Po německé anexi dostali místní obyvatelé právo přihlásit se k francouzskému občanství. Udělalo to jen asi 10 % z nich. Ano, byla mezi nimi i rodina Dreyfusova, ale koho to zajímá. Alsasan je prostě potenciální spojenec Němce.

Dreyfus byl navíc žid. A řada francouzských generálů se domnívala, že židé v armádě nemají co dělat. Jsou to nevyzpytatelní cizinci. Antisemitismus v té době nabýval na síle v celém západním světě.

Takže – z pohledu některých francouzských politiků, generálů a šéfů tajných služeb – bylo žádoucí předvést německou věrolomnost podepřenou zrádnými Alsasany a židy. Alfred Dreyfus neměl šanci.

Ano, byly použity i vědecké metody dokazování, například grafologie. Jenže znalci se neshodli, zda uklízečkou nalezený rukopis odpovídá rukopisu Dreyfuse. A jeden ze znalců předvedl opravdu nezaujatý, nezávislý, vědecký výkon: Konstatoval, že rukopis se s Dreyfusovým rozchází natolik, že jde evidentně o vědomé falšování.

Alfred Dreyfus byl odsouzen i díky tajnému spisu, který neviděla obhajoba. Tajný spis obsahoval i milostnou korespondenci mezi Schwartzkoppenem a Pannizardim. Rozsudek nebyl podložen ani jediným přímým důkazem.

Ale Alfred Dreyfus neměl šanci.

Je to ta trestanecká kolonie, kterou mnozí znají z románu a filmu Motýlek. Tam posílali svoje „zrádce“ civilizovaní Evropané na konci 19. století. Jako trestanecká kolonie sloužil ostrov sto let – od roku 1852.

Většina z 80 tisíc vězňů se z ostrova nevrátila. Prožili tu roky života v izolaci, ponížení, špíně. Byli zoufalí, nemocní, bezmocní. Samotky měly podobu kobky, ve které vězni leželi v poutech s mřížemi nad hlavou. Utéct bylo možné jen přes moře, a to se skoro nikomu nepovedlo.

Alfred Dreyfus měl štěstí. Přežil. A vrátil se.

Alfred Dreyfus měl štěstí. Měl totiž milující rodinu. Jeho bratr Mathieu a jeho žena Lucie ho nejprve přesvědčili, aby nespáchal sebevraždu. Že by to vypadalo jako přiznání viny. A pak bojovali za jeho očištění, za nový proces.

Zpočátku se zdálo, že proti armádě, tajným službám a vládě nemají nejmenší šanci. Dva civilisté, příbuzní zrádce. Ale měli štěstí. Proces totiž připadal od počátku podezřelý některým politikům a především mnoha intelektuálům a umělcům. Francouzská společnost byla rozdělená a Dreyfusova aféra toto rozdělení dramaticky prohloubila. I v tom ta „aféra století“ zůstává velmi aktuální.

Na jedné straně byli konzervativní politici, vojáci, katolíci, antisemité. Jejich hlasem byly noviny La Libre Parole Edouarda Drumonta. Drumont byl antisemita, který v roce 1886 vydal knihu Židovská Francie, v níž volal po vyloučení židů z veřejného života. Mottem jeho novin bylo „Francie Francouzům“.

Na straně druhé byli liberálové, republikáni, intelektuálové odmítající rasismus a nacionalismus. Mezi nimi třeba Marcel Proust nebo Anatole France. A především Emile Zola. V té době už proslulý spisovatel překládaný do mnoha světových jazyků publikoval 13. ledna 1898 „nejslavnější otevřený dopis v dějinách“ J’accuse…!

Obvinil v něm francouzskou justici, že odsoudila Dreyfuse na základě vylhaných důkazů. Obvinil konkrétně tři francouzské generály. Riskoval žalobu za nactiutrhání a skutečně byl odsouzen. Aby se vyhnul vězení, emigroval Zola do Anglie.

Každopádně byl ale jeho dopis důležitým krokem na cestě k obnově procesu s Alfredem Dreyfusem. Stále víc vlivných lidí tvrdilo, že Dreyfus je nevinen. A ti lidé nacházeli také stále víc důkazů o tom, jak zaujatě probíhal soud.

Alfred Dreyfus mohl shnít na Ďábelském ostrově. Přežil, vrátil se, byl rehabilitován. Je to tedy příběh s dobrým koncem?

Od rozdělené společnosti se dá očekávat leccos. Ale i to, že dokáže svoje chyby napravovat. Nebo spíš, že jí nikdy neprojdou – ta či ona její část na ně nezapomíná.

Je to příběh s dobrým koncem? Dvě znepřátelené skupiny se střídají u moci. A informace posuzují především podle toho, zda odpovídají jejich předsudkům.

V roce 1906 prohlásil Nejvyšší soud, že Alfred Dreyfus je nevinen. Stal se opět důstojníkem francouzské armády. Zlí duchové byli usmířeni. Nakrátko. V hodnosti majora sloužil Alfred Dreyfus během celé první světové války.

Je to příběh s dobrým koncem?