Do Izraele se vrací trauma jomkipurské války. Tehdy dokázal paniku zvládnout

Na 6. října 1973 připadal největší židovský svátek jom kipur. Z pohroužení do příprav na svátek usmiřování a odpouštění vytrhly obyvatele Izraele sirény. Koalice Egypta a Sýrie zahájila masivní útok na dvou frontách. Egypťané se přeplavili přes Suezský kanál a vylodili se na Sinajském poloostrově. Syřané útočili na Golanských výšinách.

Izraelské zpravodajské služby zcela selhaly, stát na útok nebyl připraven. Útočníci byli navíc v drtivé převaze. Egypt vyslal přes Suez 1350 tanků a 100 tisíc vojáků. Na severu zaútočila stovka syrských letadel a 600 oddílů dělostřelectva. Izrael bleskově mobilizoval a po třech dnech se mu podařilo útočníky zastavit. Rozhořela se konvenční válka obřích rozměrů.

V největší tankové bitvě od bitvy u Kurska během druhé světové války se 14. října na Sinaji střetlo 2000 tanků. Izrael v bitvě zvítězil a poměr sil se pomalu začal otáčet.

Jomkipurská válka byla už pátou arabsko-izraelskou válkou od vzniku státu Izrael v roce 1948. Nenávist mezi Židy a Araby měla samozřejmě historické kořeny, ale její moderní válečná podoba je i důsledkem britské politiky, která nedokázala na území Palestiny zprostředkovat kompromis.

Stručně: Ve druhé polovině 19. století vzniká sionistické hnutí, hnutí za vytvoření židovského státu. Židé se začínají usazovat v „zaslíbené zemi“, v Palestině. Během první světové války si arabská území bývalé Osmanské říše rozdělují Británie a Francie. Britové sice slibují Arabům vznik samostatného státu, ale slib neplní. Naopak podporují intenzivní přistěhovalectví Židů. Těch už nyní proudí do Palestiny tisíce, utíkají i před pogromy zejména ve východní Evropě.

V roce 1923 svěřuje mezinárodní společenství Palestinu do správy Británie. Její mandát má trvat do doby, než si místní obyvatelé budou schopni vládnout sami. Cílem bylo vytvořit jeden federativní arabsko-židovský stát, nebo dva samostatné státy. Britská diplomacie ale selhávala.

V roce 1936 vypuklo arabské povstání proti sílící židovské imigraci. Britové je potlačili brutální silou – nasadili 20 tisíc vojáků i letectvo. Zemřelo přes 5 tisíc Arabů a jen několik stovek Židů. Britové chtějí zabránit další destabilizaci, prohlašují, že židovský stát nesmí vzniknout proti vůli Arabů a omezují přistěhovalecké kvóty pro Židy.

Dál se už britská politika nedostala, ohlašuje, že chce mandát ukončit ke 14. květnu 1948. A předává správu Palestiny Organizaci spojených národů. OSN připravuje plán vzniku dvou samostatných států, židovského a arabského. Židé přijímají, Arabové odmítají, Britové odcházejí.

A začíná válka.

První arabsko-židovská válka začala ihned po vyhlášení státu Izrael. Nový stát napadla vojska všech sousedních arabských zemí s jasným dílem – zničit Izrael. Definitivně válka skončila až v roce 1950, kdy Izrael uzavřel příměří se Sýrií, Libanonem a Jordánskem. S Egyptem boje ukončil už v předcházejícím roce. Ve válce Izrael nejenom uhájil svoji existenci, ale obsadil i část území, na kterém podle OSN měl vzniknout samostatný palestinský stát. Během války a po ní odešlo z Izraele přes půl milionu Arabů.

V roce 1956 podpořily Francie a Británie izraelský útok proti Egyptu. Šlo o kontrolu strategického Suezského průplavu. Akce vyvolala nelibost Sovětského svazu i Spojených států. Izraelské jednotky se musely stáhnout, z konfliktu vyšel posílený Egypt.

Izraelským triumfem byla šestidenní válka v roce 1967. 5. června zaútočilo izraelské letectvo na Egypt. A během šesti dnů Izrael dobyl Sinajský poloostrov, pásmo Gazy, Golanské výšiny, východní Jeruzalém a Západní břeh Jordánu.

Mezi lety 1967 a 1970 probíhala „opotřebovávací válka“, ve které se arabské země snažily Izrael vojensky a ekonomicky vyčerpat. Bez úspěchu.

6. října 1973 začala jomkipurská válka.

Jomkipurská válka byla i důležitou součástí studené války. Arabské státy podporoval Sovětský svaz, Izrael měl podporu Spojených států. Obě velmoci nakonec zprostředkovaly 25. října příměří. Čistě z vojenského hlediska byl vítězem Izrael. Arabské státy se snažily zvrátit výsledky šestidenní války, ale neuspěly.

I na straně Izraele byly ale velké ztráty. A země především prožila trauma. Šok z nečekaného útoku, počáteční chaos, strach, ústup. Premiérka Golda Meirová rezignovala, k moci se v zemi dostali sociální demokraté vedení Jicchakem Rabinem. Změna politické garnitury a zkušenost zranitelnosti vedly Izrael k mírovému vyjednávání s Egyptem.

I Egypt začal přehodnocovat svoji politiku. Bylo už evidentní, že vojenskou silou Izrael nezlomí. Navíc mohl doma i v arabském světě „prodávat“ počáteční úspěchy v jomkipurské válce včetně mistrovského převezení těžké techniky a vojáků přes Suez.

Sbližování mezi Izraelem a Egyptem vyvrcholilo v roce 1978, kdy egyptský prezident Anvar as-Sádát a izraelský premiér Menachem Begin podepsali mírové smlouvy. Jednání zprostředkoval americký prezident Jimmy Carter.

Jak se později ukázalo, mír to vztahům mezi Izraelem a arabskými státy nepřineslo.

Nakolik jsou vztahy mezi některými arabskými zeměmi a Izraelem nevyzpytatelné, ukázal útok ze soboty 7. října.

Až beznaděj na čtenáře padá z reportáže listu Guardian z neděle 1. října. Na Golanské výšiny přijelo mnoho izraelských turistů. Vychutnávali si příjemné počasí, procházeli se, jezdili na koních… Přišli sem i proto, aby si připomenuli místa, kde se odehrávala jomkipurská válka.

Mezi spokojenými studenty byl i dvacetiletý student Ofir Yaffe. Reportérce Guardianu řekl: „Mám pocit, že Izrael je dnes hodně jiná země, než jakou byla v roce 1973. Necítím podobnou míru strachu a obav, jakou cítili moji prarodiče.“