„Děsivé ticho“ ochromilo Londýn. Smog tehdy zabil tisíce lidí

Řidič taxíku popisoval, že několikakilometrovou cestu centrem Londýna mohl projet jen díky tomu, že muž, který si ho najal, šel celou dobu před vozem a navigoval ho. Nebylo vidět téměř nic. Klientovi to stálo za to, v autě se vezla alespoň jeho tři zavazadla.

Málokdo si do té tmy troufl vyjet. Veřejná doprava se zastavila. Nejezdily vlaky. Viditelnost byla maximálně 10 metrů. Ale na mnoha místech si chodci nedohlédli ani na špičky vlastních nohou.

Lékař Donald Acheson znal Londýn velice dobře. Přesto se jindy krátká rutinní procházka na službu do nemocnice stala dobrodružnou výpravou. „Musel jsem se plížit po chodníku, abych se vždy na rohu snažil přečíst ceduli s názvem ulice,“ líčil Acheson. Nakonec se mu podařilo do nemocnice dostat. Na tu atmosféru vzpomíná jako na „děsivé ticho“.

Ne, to nebyla typická londýnská mlha, na kterou jsou obyvatelé města zvyklí. Během listopadu i na začátku prosince bylo mimořádně chladno a lidé mohutně topili ve svých kamnech na uhlí. A strnulá inverze nad městem na pět dnů vytvořila téměř neprostupnou vrstvu, kterou zplodiny nemohly proniknout.

Londýn se ponořil do tmy. Lidé se začali dusit.

Z dnešního pohledu byl Londýn v roce 1952 chudé město. Navíc se ještě nevypořádal s následky války. Na mnoha místech v centru města ještě zůstávaly neodklizené ruiny vybombardovaných domů. Jistě, je to nadsázka, ale v určitém ohledu měl tehdejší Londýn blíž 17. století než současnosti.

V roce 1661 vyšla pravděpodobně první kniha o znečištění vzduchu. Vydal ji spisovatel John Evelyn, který se snažil o vážnosti situace přesvědčit i krále Karla II. Evelyn vysvětloval, že neustálá přítomnost uhelného dýmu „zatemňuje všechny ostatní stránky Londýna a dělá z něj nezdravé město“. Podle Evelyna jsou Londýňané odsouzeni dýchat „nečistou a hustou mlhu smíšenou s jedovatou a špinavou párou“.

Evelyn doporučoval, aby byly tehdejší největší znečišťovatelé – barvírny, pivovary, vápenky – přestěhováni minimálně pět kilometrů za město. Jenže město se vyvíjelo právě opačně: s postupující průmyslovou revolucí přibývalo továren a uhelného kouře.

Velký smog v prosinci 1952 ve fotografiích:

Diskuze a spory o znečištění londýnského ovzduší nabývaly na ostrosti. Už v roce 1819 vznikl parlamentní výbor, který měl za úkol zkoumat znečištění parními stroji a pecemi. Město a policie postupně získávaly větší pravomoci a mohly pokutovat nadměrné znečišťování vzduchu. Vznikaly také „protikouřové“ spolky (Anti-smoke societies). Snažily se lidi informovat o škodlivosti spalování uhlí a propagovat „čistší“ zdroje energie.

Jenže osvěta i úřední zásahy narážely na jeden základní problém: průmysl poháněný uhlím byl považován za základ pokroku a bohatství země.

„Protikouřový“ aktivista Ernest Simon to v roce 1922 shrnul: „Bojovat proti kouři je obecně považováno za sice milý, ale nepraktický výstřelek.“

V roce 1952 topili v Londýně elektřinou nebo plynem pouze příslušníci vyšší střední vrstvy. Bylo to příliš drahé. Většina lidí topila uhlím. A v poválečné době to bylo navíc uhlí nekvalitní, bohaté na síru. Kvalitní uhlí šlo na vývoz, aby země ukrajovala z válečných dluhů.

Kouř z komínů byl nakrátko spíše symbolem návratu k normálu než signálem ohlašujícím katastrofu. Domácí krb byl už opět místem, kolem kterého se mohli shromáždit členové rodiny, aniž by se museli bát náletů. A tovární komíny byly příslibem budoucí prosperity.

A tak se 5. prosince 1952 začalo město dusit.

Jedním z nejvýraznějších symbolů proměny Londýna je bývalá elektrárna Battersea. Dnes se to už zdá skoro neuvěřitelné – obří uhelná elektrárna na okraji Londýna. Battersea jako ikonickou stavbu znají desítky milionů lidí. Mimo jiné proto, že se objevila na obalu desky Pink Floyd Animals. Ale že by to opravdu byla funkční elektrárna? Byla.

Stavba první části elektrárny Battersea byla dokončena v roce 1935, druhá část byla do provozu uvedena o 20 let později. Je to jedna z největších cihlových budov na světě a ve stylu art deco ji navrhl slavný architekt Giles Gilbert Scott. Ten je mimo jiné známý jako autor designu britských červených telefonních budek. Velkolepá architektura byla ovšem vedlejší stránkou projektu. Tou hlavní byla výroba energie z uhlí.

Projekt vyvolal velké protesty. Kritici se báli, že obří budova – areál elektrárny zabral 61 tisíc čtverečních metrů – změní tvář Londýna. A především že elektrárna bude produkovat obrovské množství kouře, který ohrozí i obrazy v nedaleké Tate Gallery.

Protesty stavbu nezastavily. V plné síle zásobovala Battersea energií pětinu Londýna. Po dostavbě druhé části byl její výkon 509 megawattů. Pro představu: je to čtvrtinový výkon ve srovnání s jadernou elektrárnou v Dukovanech.

První část elektrárny byla odstavena v roce 1975, druhá o osm let později. Budovy stát prohlásil za architektonické památky a začaly diskuze, jak s nimi naložit. Diskuze, které se vlekly celá desetiletí. Dnes je ale konečně Battersea symbolem současného Londýna, nikoli už Londýna zahaleného neprostupným smogem.

V budově bývalé elektrárny jsou obchody, tělocvičny, kina, zábavní parky, restaurace, luxusní byty, hotely…

Ale v roce 1952 se v Battersea ještě vyráběla elektřina. Při plném výkonu spotřebovala elektrárna kolem jednoho milionu tun uhlí za rok.

Smog ovlivnil všechny základní funkce města. Doprava stála. Někteří zoufalí řidiči dokonce opouštěli svá auta a nechávali je stát uprostřed ulice. Nic neviděli. Byla zrušena fotbalová utkání i ragbyové zápasy.

Ale smog pronikal i dovnitř do budov. Nehrála kina, protože diváci neviděli na promítací plátno. Program zrušila opera, neboť do sálu vnikl štiplavý dým, divákům i hercům se špatně dýchalo a špatně viděli.

Prospěch ze smogové kalamity měli snad jen zloději. Policie hlásila prudký nárůst trestných činů. Přítmí vytvořilo skvělé podmínky pro okrádání lidí na ulicích nebo vykrádání obchodů a bytů.

Britská vláda zpočátku smogovou katastrofu bagatelizovala. Pod tlakem veřejnosti byla ale v roce 1953 ustavena parlamentní komise, která měla za úkol zkoumat příčiny a dopady znečištění vzduchu. Začal se rodit první ucelený zákon o ochraně ovzduší.

V roce 1956 přijal britský parlament Clear Air Act. Zákon obsahoval řadu opatření, která měla zajistit ochranu ovzduší před nadměrným znečišťováním: od odsiřování elektráren po podporu „čistších“ zdrojů energie.

Šlo to pomalu. Historici uvádějí, že v letech 1957 a 1962 prožil Londýn další dvě smogové kalamity. Na jejich následky zemřelo přes 1500 lidí.

Ano, nešlo to dost rychle a tradice průmyslu založeného na spalování uhlí byla dlouhá a silná. Připomeňme ale, že třeba v tehdejším Československu bychom si o odsíření elektráren mohli nechat tak nanejvýš zdát.

A také to, že celá ta diskuze ani zdaleka ještě neskončila. Spokojenost při pohledu na kouřící komíny jako symbol prosperity vystřídal obdiv k jaderným reaktorům a později nadšení ze solárních panelů a „větrníků“.

Ale jak to důsledně vyřešit, stále nevíme. Snad se už v západním velkoměstě neudusíme smogem. Ale někde v Arktidě se kvůli tomu, čím a jak topíme a poháníme stroje, může dát do pohybu několik ledovců. A nějaká příští generace se v tom západním velkoměstě bude brodit po kolena ve vodě.