Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Gustáv Husák, jak ho běžně neznáme:
Druhý den ho převezli do proslulé mučírny v Kolodějích. Nespolupracoval, byl sebevědomý. Dali ho do sklepní cely. Žádné topení, žádná deka. Omrzly mu nohy, ruce i obličej. Tři dny musel stát. Na výslechy ho vodili v teplém kabátě do přetopené místnosti. Škrtili ho a bili s ním o zeď. Zlomili ho. Podepsal předem připravené přiznání. Ale zlomili ho jenom nakrátko.
Po převozu do Ruzyně si odpočinul a přiznání stáhl. Následovalo třicet dnů mučení a nové přiznání. A znovu, jakmile nabyl alespoň trochu sil, přiznání odvolal. A už nikdy nepodepsal.
Později vzpomínal, co mu dávalo sílu. Recitoval si verše, třeba Puškina. „Pomáhalo to. Není takového bahna, aby síla myšlenky člověku nedovolila alespoň věřit.“
Svojí neústupností si zachránil život. Proces se protahoval. Mezitím začal zinscenovaný politický proces s bývalým generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským – skončil na popravišti. Pak zemřel sovětský vůdce Josif Stalin i „dělnický prezident“ Klement Gottwald. Husák byl odsouzen až v roce 1954, a to „jen“ na doživotí.
Michal Macháček, autor ceněné monografie o Husákovi, popisuje svou zkušenost: „Zpočátku byl přítomen strohý zestárlý muž s robotickou chůzí skrývající se za tlustými dioptrickými brýlemi a floskulovitými projevy pronášenými lámanou češtinou… Obraz se však postupně měnil a nabýval barev… Stanul přede mnou v jedné osobě normalizátor i reformátor, charizmatický tribun lidu a plamenný obhájce slovenských národních zájmů… Před pohublým z politiky odstrčeným akademikem se dostával na scénu ‚železný Gustáv‘, jenž byl spolknut svou vysněnou revolucí, statečný vězeň označovaný za zrádce a nacionalistu.“
Gustáv Husák, jak ho běžně neznáme. Charizmatický řečník, rebel, reformátor, intelektuál, trochu snad i Frajer Luke. A stále i ten nelítostný robotický normalizátor, který chce být se Sovětským svazem na věčné časy.
Má smysl mu věnovat čas a pozornost?
Gustáv Husák a rumunský diktátor Ceaucescu v roce 1977 v Bukurešti.
Proč se k němu vracet?
Skoro polovina obyvatel současného Česka se narodila až potom, co Husák odešel z politiky a o dva roky později zemřel. Znají ho z učebnic dějepisu jako postavu z úplně jiného vzdáleného světa.
Vzhledem k tomu, jak se u nás učí moderní dějiny, se o něm ve škole možná nedozvěděli vůbec nic. Je ale vůbec důvod se k němu vracet?
Filozofové a historici často mluví o tom, jaký smysl má studovat dějiny. Pro lidi, kteří se historií nezabývají profesionálně, to ale má smysl jen, pokud to je zajímavý a nějakým způsobem aktuální příběh.
Proč tedy Husák? Je to zajímavý příběh. A stále je i trochu aktuální. Stále se ještě občas hádáme o to, jak se žilo za normalizace a kde byla tehdy hranice morálky. A dnes se k Husákovu odkazu hlásí slovenský premiér Robert Fico.
Jistě, je to politická hra určená Slovákům, ale může souviset i se vztahem k Rusku, Spojeným států, Evropské unii. Husák jako symbol ochrany slovenských národních zájmů, jehož obraz zdiskreditovala „kapitalistická revoluce“ a obrat země směrem na Západ.
To se nás týká.
Gustáv Husák (1913-1991)
Gustáv Husák na snímku z roku 1986.
- Vystudoval reálné gymnázium a právnickou fakultu v Bratislavě. Patřil mezi nejlepší studenty. Během studií vstoupil do komunistické strany.
- Byl členem hnutí odporu proti Tisovu Slovenskému státu. Stal se jedním z politických lídrů Slovenského národního povstání.
- Po válce se stal předsedou Sboru pověřenců, neboli předchůdce slovenské vlády.
- V rámci stalinistických politických procesů byl spolu s Lacem Novomeským a Vladimírem Clementisem v roce 1950 obviněn z buržoazního nacionalismu. Od roku 1951 do roku 1960 byl ve vězení.
- V roce 1960 byl v rámci amnestie propuštěn. Byl rehabilitován a vrátil se do veřejného života, zpočátku jako akademik, poslanec a řečník. Od dubna 1968 jako místopředseda vlády.
- Měl hlavní podíl na vytvoření československé federace, která přiznávala více práv Slovensku.
- Během „Pražského jara“ patřil ke křídlu reformátorů, kritizoval „zdravé jádro“ tvořené politiky typu Vasila Biľaka, byl blízký prezidentu Svobodovi. Část veřejnosti i intelektuálů v něm viděla politika budoucnosti
- Po setkání s Leonidem Brežněvem v Moskvě se postupně stal „mužem Moskvy“. Brežněv zpočátku nevěděl, na koho vsadit. „Zdravé jádro“ ho zklamalo, myslel si o nich, že jsou neschopní a zbabělí. Ale Husák byl pro Moskvu nepříliš známá figura, navíc podezřelá z nacionalismu, trockismu a dalších úchylek. Brežněv si navíc spolupracovníkům stěžoval: „Mám po světě sto padesát stran a jsem rád, že znám aspoň generální tajemníky - a to ještě ne všechny. A stále se objevují noví lidé, kdo se v tom má vyznat. Koho podňať, koho sňať?“
- Na jaře 1969 bylo jasno: Moskva vsadila na Husáka jako na pragmatika, se kterým se dá dohodnout.
- 17. dubna 1969 se Gustáv Husák stal generálním tajemníkem ÚV KSČ. A začala normalizace.
Mesiáš
V roce 1960 byl v rámci amnestie Gustáv Husák propuštěn z vězení. Komunistický reformátor a pozdější disident Zdeněk Mlynář vzpomínal: „Z vězení propuštěný Husák se spíš než demokratickému politikovi podobal silné politické osobnosti, která je přesvědčena o svém mesiášském poslání a chce od moci odstranit darebáky a hlupáky, aby pak sama předvedla, jak se správně dělá politika.“
Jeho nesmiřitelnost se projevila už během rehabilitací. Nespokojil se s vrácením stranické legitimace, požadoval úplné zrušení obvinění z buržoazního nacionalismu. Nešlo to snadno. Rehabilitace se rozjížděly v době, kdy ve vysokých stranických funkcích ještě zůstávali lidé, kteří hráli důležitou roli v procesech padesátých let. Například Karol Bacílek, který sehrál podstatnou roli při stíhání Husáka.
Gustáv Husák vystoupil v březnu 1964 s projevem, který autor monografie Macháček označuje za předzvěst Pražského jara. Kritizoval nedotažené rehabilitace, ohlašoval hledání nových cest rozvoje socialismu. Prezident Novotný byl pobouřen. A pobouřen byl i tehdejší první tajemník slovenské komunistické strany Alexander Dubček. Rehabilitace pro Husáka dočasně skončila. Novotný, Dubček ani ostatní ho zpátky do politiky pustit nechtěli. Báli se ho. Převyšoval je intelektem i zkušeností. Báli se, že je přeroste a zastíní.
A tak skončil Husák dočasně jako historik ve Slovenské akademii věd. Přednášel, chodil na besedy, setkával se se studenty. Otevřeně mluvil o procesech. Získal velký respekt u studentů i části intelektuálů. Spojovali s ním velká očekávání – mučedník, intelektuál a skvělý řečník, který se nebojí.
Politik budoucnosti.
Gustáv Husák a prezident Ludvík Svoboda v roce 1969 při návštěvě Banské Bystrice.
Husák a Král
K Husákovu působení v Akademii věd se pojí příběh, který dobře dokresluje absurdní atmosféru konce šedesátých let i normalizace. Husák sepsal knihu o Slovenském národním povstání. Stranické orgány dlouze zkoumaly, zda mohou knihu pustit k publikaci. Politici se báli, že kniha může upevnit Husákovu popularitu. Po více než dvouletých průtazích dílo vyšlo. Doprovázela ho zdrcující kritika historika Václava Krále.
Husák Královi nikdy neodpustil. Když se v dubnu 1968 stal místopředsedou vlády, označil ho za „falšovatele dějin“ a na jeho nátlak musel Král odejít z fakulty. Po roce 1969 se ovšem Král díky vazbám na sovětské historiky a komunisty pasoval do role hlavního normalizátora československé historické obce. Desítky historiků kvůli němu přišly o práci, někteří emigrovali. Třeba Vilém Prečan, který s Husákem spolupracoval v době jeho práce na knize o povstání.
Husák byl sice šéfem strany a později i prezidentem, ale Krále zlikvidovat nedokázal. Alespoň mu ztrpčoval život. Král měl omezený přístup k archivním materiálům. A až do roku 1977 se marně pokoušel o získání profesury.
Bizarní střet dvou historiků-normalizátorů.
Seriál Seznam Zpráv o normalizaci
Seznam Zprávy publikovaly seriál příběhů k období normalizace. Co skutečně zažívali prominenti režimu i docela obyčejní lidé? Jsme už schopni svou nedávnou historii poznat, aniž bychom zas a znova vytvářeli klamavý obraz?
Reformátor, normalizátor, komunista
Tři zásadní momenty charakterizují Husáka-politika během Pražského jara. Patřil mezi reformátory, ale bál se, aby změny nezašly moc daleko, aby nebyla ohrožena podstata socialismu. Říkal: „Proč si v Praze děláte z Dubčeka geroje? Je průměrný herec. Vše přivede do průseru.“
Nevěřil, že dojde k invazi. Ale, když viděl tanky v ulicích, snažil se zachovat klid. Přemlouval studenty, aby neriskovali, uklidňoval hysterické politiky. Říkal: „Já tento národ zachráním, i kdyby mi měli všichni naplivat do očí.“
A za třetí. Společně s prezidentem Ludvíkem Svobodou odletěl do Moskvy, kde byli zadrženi Dubček, Smrkovský a další politici. Vystoupil tam s odvážným projevem, ve kterém se postavil proti vstupu vojsk a žádal jejich odchod. Šéf sovětských komunistů Leonid Brežněv mu dal jasně najevo, že takhle to nepůjde. A Husák to pochopil.
Do Moskvy možná letěl ještě jako mesiáš přesvědčený o své nenahraditelné historické roli. Z Moskvy odlétal jako pragmatický politik přesvědčený o tom, že nikdo jiný nemůže udělat pro Československo víc. A byla z toho normalizace.
Byl Gustáv Husák především reformátor, odvážný politik, kritik stalinismu nebo sovětská loutka a normalizátor? Jednoduchá odpověď – vše z toho. Odpověď hlubší: Byl především komunista. Jeho pohled na reformy i vztah k Sovětskému svazu určovalo zásadní přesvědčení, že se nesmí vrátit kapitalismus. Že socialismus je přes všechny chyby lepší.
Historické paralely jsou velmi vratký terén. Ale jednu si přesto na závěr dovolíme. Jestli měl Husák myšlenkově blízko k nějakému sovětskému vůdci, pak nikoli k Brežněvovi, pod jehož velením normalizoval Československo. Ale k Michailu Gorbačovovi.
„Perestrojka“, „glasnosť“. Otevřenost, kritika, nové cesty. Ale v rámci jasně daných mezí – vedoucí úloha strany, zachování socialismu. Gorbačov dovedl Sovětský svaz k rozpadu. Husák nebyl v pozici globálního lídra, který rozhoduje o budoucnosti satelitů, jeho politický konec byl ale neméně trpký:
Prezidentský úřad předával po „kapitalistické revoluci“ disidentovi Václavu Havlovi.
Nedůvěra a strach
Autor tohoto textu dospíval v době normalizace. Pamatuje si Husákovu robotickou chůzi, silné brýle a špatnou češtinu. A nesnažil se ho vnímat jako pokud možno nezaujatý historik. Vnímal ho v té době jako vrcholného představitele zločinného a hloupého a zlého režimu.
Na dokreslení atmosféry doby jedna drobná historka:
Rok 1983. Jsem na lyžařském kurzu Filozofické fakulty UK. 10. ledna vychází v Rudém právu báseň Lubomíra Feldeka „Narodil sa v Dúbravke“. Je to hold k sedmdesátinám prezidenta a lídra komunistické strany Gustáva Husáka. Už si tu báseň nepamatuji, ale myslím, že byla dlouhá, hodně dlouhá a hodně špatná. Jak asi musí být každá báseň, která oslavuje dosud žijícího vůdce.
S jedním kamarádem a dvěma kamarádkami jsme během odpoledního klidu báseň zpracovali. Dívky hrály na kytary a zpívaly, já jsem dramaticky deklamoval, kamarád střídal žánry. Scénická báseň, drama, které nechávalo vyniknout, jak je důležité, že našemu vůdci je 70 let.
Po večeři jsme požádali o pozornost a chvilku času. Měli jsme velký úspěch. A pak si nás zavolali tělocvikáři, kteří kurz vedli. Tělocvikáři! Dívali jsme se na ně trochu spatra. My jsme byli „filozofové“, a navíc jsme na tělocvik museli jezdit v sedm ráno do Nuslí.
Nicméně na nás nastoupili tvrdě: „To jste úplní idioti, nebo co? Víte, jakou školu studujete? Asi jste slyšeli, že se říká, že je tu každý třetí, možná čtvrtý práskač. Takže co po nás chcete? Když to nenahlásíme my, práskne to někdo jiný. A v tom případě poletíme ze školy my a poletíte i vy. Tak mockrát děkujeme!“ Nebylo moc, co k tomu říct…
Byla to doba, kdy vládl Gustáv Husák. Doba strachu a vzájemné nedůvěry. Doba, kdy banální vtípek mohl znamenat dramatickou životní změnu. Konec studia. Konec kariéry. Ztrátu zaměstnání. Mohlo to mít i horší důsledky – sledování StB, týrání rodiny…
Nevím, jestli tehdy někdo něco oznámil, nebo prásknul. Ale nestalo se nic. Všichni jsme mohli dostudovat. A pokud vím, ani nikoho z tělocvikářů nevyhodili. Dopadlo to relativně dobře.
Takže jsme to zbytečně dramatizovali? Ne, nedramatizovali jsme to. Byla to absurdní doba strachu a nedůvěry.
